Režisér Todd Haynes si svým lesbickým dramatem Carol vysloužil u zahraniční kritiky univerzálně nadšené ohlasy. Delikátní milostný příběh z padesátých let, odvolávající se na dobové umělecké reprezentace, si veškerou chválu rozhodně zaslouží.
Distance, chlad a přílišný akademismus. Těmito slovy popisovali film Carol čeští kritici přihlížející jeho světové premiéře na loňském festivalu v Cannes. Tlumili tak téměř bezvýhradné, vzácně kolektivní nadšení zahraničních novinářů, kteří kolem dobové lesbické romance Todda Haynese vytvořili auru přelomové události. V době, kdy Carol konečně přichází do našich kin, si s sebou navíc nese oficiální štempl nejlepšího queer snímku všech dob, udělený Britským filmovým institutem.
Adaptace románu Carol (The Price of Salt, 1954, česky 2015) spisovatelky Patricie Highsmithové je až klamně jednoduchým převyprávěním opatrného milostného sbližování dvou žen z opačných pólů americké společnosti padesátých let, nešťastně provdané lvice salonů a vyjukané, důvěřivé imigrantky. Klamně jednoduchým proto, že hlavní devízou Haynesova dramatu není žádné radikální revoluční gesto, ale nenápadný, avšak přesto suverénní a citlivý styl, jímž rodící se vztah portrétuje a přitom se ladně vyrovnává s odkazem filmových dějin. Odstup, který si snímek od svůdné Carol a plaché Therese udržuje, je vědomý a zřejmý. Není to ale ten typ vyumělkované, takřka zcizující distance, s níž Haynes ve filmu Daleko do nebe (Far from Heaven, 2002) přepracovával klasické melodrama Douglase Sirka. Tehdy zdůrazňoval křiklavé, výrazně syté barvy či přezdobený dekor jakožto melodramatický znak společenské sešněrovanosti. Současně za tuto fasádu oproti Sirkově předloze ještě důsledněji a odvážněji nahlížel.
Film jako ručně pletená deka
Zaujetí povrchem, ve kterém se hromadí to, co je nahlas nevyřknutelné, v Carol zůstává. Jeho úloha se však mění. Prosklené výlohy, zapršená okna aut a další zrcadlící plochy především zvrstvují ústřední romanci, v níž klikatá cesta k tělesné intimitě vede skrze dlouhý sled kradmých pohledů, sklopených řas a letmých doteků. Když přes všechny nehmotné i hmotné překážky nakonec ke sblížení obou žen dojde, záběry láskyplně propletených nahých těl jsou i navzdory nepopiratelné cudnosti o to silnější.
Therese, jejíž profesní vášní je fotografie, v úvodu pozoruje Carol okem stydlivého, ale uhranutého umělce. Prostřednictvím svých černobílých snímků si tak nejprve zvyká na blízkou přítomnost bytosti, která na ni svou léty pěstovanou elegancí a samozřejmým šarmem působí jako nedosažitelný estetický objekt. S hledáčkem fotoaparátu zároveň splývá kamera Edwarda Lachmana, inspirovaná zejména tvorbou Saula Leitera a dalších poválečných fotografů, kteří zachycovali New York v abstraktních expresionistických kompozicích. Zrnitý šestnáctimilimetrový film tak spolu s vrstevnatostí mizanscény a tlumenou barevnou paletou vyvolává až synestetické vjemy, v nichž se mísí těžká vůně drahého parfému, hebká textura bavlněného svetru a vzdálené cinkání vánočních rolniček. Carol je nesmírně taktilní, nekonečně smyslný film, který se sice odehrává v chladném zimním počasí, ale jinak připomíná hřejivou, ručně pletenou deku.
Dokonale nadčasové dílo
Haynesův snímek zároveň nezůstává jen u povrchového stylistického vyšívání, ale rafinovaně, skoro neznatelně aktualizuje historii romantických filmů a hvězdné ikonografie. Ne náhodou vstupujeme do děje hlediskem nezasvěceného mladíka, který Therese a Carol vyruší ve vypjaté situaci, aniž by cokoli tušil o jejich poměru. Vypravěčský trik, převzatý z britského poválečného filmu Pouto nejsilnější (Brief Encounter, 1945), tak v Haynesově pojetí nejprve akcentuje naivní heterosexuální optiku, aby ji v závěrečném opakování celé scény vyměnil za již plně empatickou perspektivu lesbického páru. Jemně provokativní změnou také prochází zažitý obraz populárních hereček jako Marlene Dietrichová nebo Greta Garbo, jejichž vizáž a sex appeal Cate Blanchettová v roli Carol nejen věrně napodobuje, ale hlavně nesmazatelně obohacuje o queer rozměr.
Carol možná nepřepisuje dějiny, alespoň ne v tom smyslu, v jakém jsme zvyklí takto senzační prohlášení vnímat. Haynesův snímek ale precizně rekonstruuje určitý čas a místo, byť převážně na základě dobových uměleckých reprezentací. V těchto kulisách, jež však ani na moment nevypadají teatrálně a vylhaně, pak s péčí k těm nejmenším detailům rozvíjí příběh, který by v padesátých letech nikdo nenatočil. Žádná hollywoodská faleš ani sebereflexivně ironizované pozlátko. Carol je i přes určitý historizující filtr až dechberoucím způsobem uvěřitelná love story a její uměřenost a neochota plně se odevzdat některému z minulých či současných trendů z ní dělá dokonale nadčasové dílo.
Autor je filmový kritik.
Carol. UK, USA, 2015, 118 minut. Režie Todd Haynes, scénář Phyllis Nagy podle románu Patricie Highsmithové, kamera Edward Lachman, střih Affonso Gonçalves, hudba Carter Burwell, hrají Cate Blanchettová, Rooney Mara, Sarah Paulsonová, Kyle Chandler, Jake Lacy ad. Premiéra v ČR 21. 4. 2016.