Básnicky bydlí autobusák

Po „stařeckém“ filmu Přežijí jen milenci (Only Lovers Left Alive, 2013), v němž se lidstvo posuzovalo perspektivou věkovitosti a oslavovalo se staré umění i stará média, přišel Jim Jarmusch s nečekaně mladickým snímkem, který jako by naopak poutal veškerou svou pozornost k přítomnosti a k citům spojeným s drobnými každodenními událostmi. Platí to v dobrém i ve zlém. Paterson je zároveň nesmírně sympatický svou neokázalostí a oslavou civilního básnictví. Na rubu tohoto portrétu přehlížených umělců ale nacházíme trochu příliš letargickou idyličnost a možná i naivní představu o tom, jak se dá žít sám se sebou a s notesem plným vlastních skvělých básní.

Cykličnost rutiny

Snímek vypráví o mladém muži jménem Paterson, který ve městě, jež se také jmenuje Paterson, řídí autobus a ve volných chvílích si do zápisníku sepisuje básně. Film nemá žádnou ústřední dramatickou linku, je složený vlastně jen ze samých drobných motivů, jež v klasických filmech slouží většinou k charakterizaci postav nebo k oživení a obohacení děje. V Patersonovi se ale skládají do výrazně cyklického tvaru, založeného spíš na opakování a variacích než na rozvíjení vyprávění. I když se ve filmu stane nějaká v jistém smys­lu výjimečná událost, většinou má jen malý vliv na události následující.

Paterson se odehrává v čase, který stojí nebo líně rotuje po rutinních trasách vyznačených hrdinovým ranním vstáváním, sepisováním krátkých básní v autobuse před začátkem směny, večerními návštěvami hospody během venčení psa a podobně. Básně, které představitel Patersona Adam Driver ve filmu čte a které zároveň vidíme napsané přímo v obraze, se zachytávají v těchto kruzích všednosti a současně z nich trčí ven. Jsou to krátké útvary, které prozaickým jazykem popisují určité detaily, jako je krabička zápalek, text nějaké písně nebo obyčejný pocit, a ohledávají je v jemných, nenucených asociacích. Samotný film často také nechá soustředit divákovu pozornost na detailní obrazy předmětů, jako je sklenice piva nebo nohy pasažérů autobusu.

Utopie všednosti

Nevzrušivé, poetické opojení všedností Jarmuschovi slouží k vybudování zvláštního ideálu dokonalého hrdiny v nedokonalém světě. Básník Paterson je modelovým příkladem nemoderního, nepraktického snílka, který má odpor k mobilům, nechává drobné zádrhele svého života s partnerkou odplynout v tichém univerzálním souhlasu, na rozdíl od kolegy v práci si nikdy nestěžuje a hlavní pozornost věnuje vnímavému a citlivému pozorování okolního světa, které přetavuje v lakonické básnické postřehy. Závěr filmu pak stvrzuje ideál básníků, kteří chodí po světě s taškami plnými zápisníků s vlastní poezií, jež může, ale také nemusí být určena k pozdějšímu publikování. Ve věku sociál­ních sítí, všudypřítomné fotodokumentace všeho a mizení soukromí z lidského života Jarmusch staromódně hájí představu „autentického“ prožívání vlastního bytí a věcí, jež jsou důležité a intenzivní právě proto, že mají vztah k nám osobně, a nikoli k širší veřejnosti.

Právě tahle představa „kreativních“ lidí, kteří mohou tvořit, i když pracují jako autobusáci, doktoři nebo ženy v domácnosti, je na jednu stranu svůdná a inspirativní, na druhou ale beznadějně utopická. Nejde jen o to, že v době, kdy každý může zveřejňovat svou poezii na blogu nebo na Facebooku, jsou lidé typu Patersona zřejmě už vyhynulým druhem. Tato vize totiž dokáže přežít jen ve světě, který je stejně usazený, letargický a klidný jako ten, v němž se Jarmuschův film odehrává. Ve světě, kde nejhorším problémem, který se může vynořit, je rozmar partnerky koupit si drahou kytaru nebo útok zhrzeného milence pistolkou na pěnové náboje. Je to svět, ve kterém nepraktičtí snílci nejsou odsouzeni trpět, protože společnost pro ně nemá místo.

Mluvení o poezii

V tomto ohledu působí Jarmuschův film jako moderní idyla. Jakkoli je to idyla sympatická a podnětná, pořád spíš ukolébává a otupuje, než aby provokovala a nutila nás ke konfrontaci. Není to film o obyčejném světě, spíš fantazie o tom, jak by vypadal svět, ve kterém je obyčejnost zaručenou jistotou. V nějakém ohledu se tu Jarmusch možná ohlíží za svými outsiderskými filmy typu Podivnější než ráj (Stranger Than Paradise, 1984), za melancholickou road movie o „mizejících slovech, která byla dříve tak jasná“, Zlomené květiny (Broken Flowers, 2005), ale i za svými meditacemi o plynutí času a umírání všech věcí, jako jsou Mrtvý muž (Dead Man, 1995) a Ghost Dog (1999). Všechny zmiňované filmy se ale odehrávaly v nesrovnatelně zajímavějších a také poetičtějších vesmírech, než je Paterson v New Jersey. Paterson je ve srovnání s nimi tristní film proto, že musí o poezii mluvit, protože ji nedokáže vtělit do samotného vyprávění a stylu. Pasáže, v nichž vidíme a slyšíme Patersonovy básně (spolu s geniální poemou Williama Carlose Williamse Chci ti jen říct), jsou nakonec nejsilnějšími momenty celého filmu, daleko výmluvnější než všechno, co se v něm stane a ukáže. Tématy, která rozvíjí, je Paterson na první pohled evidentně Jarmuschův film. Je to ale zároveň asi nejpolopatičtější a nejtezovitější Jarmuschův film. Je zkrátka jen prostý a jednoduchý a nevyvolává závrať jako tvůrcova starší díla.