Zaslepující pohlazení po duši

Nejnovější celovečerní snímek japonského studia Ghibli Červená želva vzbudil zájem médií i fanoušků už dávno před svou loňskou premiérou na festivalu v Cannes, kde mimo jiné získal i zvláštní ocenění v programové sekci Un Certain Regard. Jedná se totiž o vůbec první celovečerní projekt slavného animačního studia, který vznikal v evropské koprodukci a pod režisérským vedením zahraničního animátora. Nizozemský režisér Michaël Dudok de Witt se proslavil hlavně svým oscarovým krátkým filmem Father and Daughter (Otec a dcera, 2000), který už tehdy svou vizuální čistotou a výtvarným minimalismem navozoval atmosféru známou z mnoha filmů Hajao Mijazakiho, natočených právě ve studiích Ghibli. Za další pojítka obou animačních stylů by se pak dal označit třeba respekt k přírodě, odvaha pracovat se silnými emocemi jednotlivých charakterů i snaha o hlubší přesah celkového poselství filmů. Není tedy nakonec zas tak překvapivé, že prvotní iniciativa k budoucí spolupráci vyšla právě od studia Ghibli a jeho producentů Isao Takahaty a Tošio Suzuky, kteří byli již po mnoho let velkými fanoušky tvorby Dudoka de Witta.

Nástrahy celovečerní animace

Co však oba producenti (tak jako zbytek světa) znali a co u nizozemského animátora obdivovali, byla jeho krátkometrážní tvorba. Jenže, jak už se v minulosti na vlastní kůži přesvědčilo mnoho jiných respektovaných a cenami ověnčených animátorů, přechod z krátkometrážní tvorby do té celovečerní je obzvláště v médiu animace složitý a plný nástrah. Tou největší je asi dostatečně silný a pečlivě dramaturgicky vystavěný příběh, který musí utáhnout celovečerní formát. Často je nutné přiklonit se více k tradičnější naraci namísto tolik oblíbené poetiky, symbolismu, zkratky či nadsázky krátké animované tvorby. To, co díky časoprostorové intenzitě může v krátké animaci projít nebo dokonce být jejím silným momentem, se v celovečerním formátu snadno rozplizne nebo udusí pod nánosem natahovaného patosu či banálního filosofování.

Něco takového se přihodilo i Červené želvě, filmu, jehož vizuální stránka je tak dokonale krásná a bezchybná, že kritizovat ji by bylo jako pomlouvat vzhled spících štěňátek. Snímek přesto svým způsobem „zrazuje“ tradici studia Ghibli a jeho oddané fanoušky, kteří jsou již po desítky let zvyklí na silné a komplikované příběhy s obdobně silnými a komplikovanými hrdiny a hrdinkami. Možná lze najít kámen úrazu v rozhodnutí Dudoka de Witta natočit celý film bez dialogů. Ne že by mluvené slovo někde v příběhu vyloženě dramaturgicky chybělo nebo komplikovalo pochopení dějové linky, ale přece jen jít mlčky hlouběji do zákoutí jednotlivých charakterů na ploše osmdesáti minut je hodně velká výzva, pokud nechcete skončit v teatrálních gestech herců rané kinematografie či v přílišném důrazu na ihned pochopitelný, plytký symbolismus. I to by ale snad byla překonatelná překážka, kdyby bylo od začátku filmu na čem scenáristicky stavět.

O životě a o všem

Úvodní dějová premisa, ve které si nešťastný trosečník ve své představivosti přetvoří zabitou majestátní červenou želvu do podoby krásné rusovlasé ženy, jež ho od toho momentu bude věrně provázet jeho osamělým životem, je těžko skousnutelné sousto samo o sobě. A když si k tomu navíc připomeneme tradici Mijazakiho silných ženských postav, jako třeba San z Princezny Mononoke (Mononoke hime, 1997), Naušiky, Čihiro a mnoho dalších, s jejichž pomocí zbořilo studio Ghibli nejeden genderový předsudek, zůstává nad scénářem Červené želvy rozum trochu stát. Stereotypnost ženských a mužských rolí je navíc vhozena divákům do tváře i tím, jak rusovlasá krasavice zůstává věrně muži po boku, zatímco dospívající syn (ano, na pustých ostrovech se samozřejmě rodí zásadně synové) se vydává na dobrodružství za poznáním světa – když prostě odplave s brašnou kolem pasu z ostrova. Celý příběh se odehrává ve fantazii hlavního hrdiny, takže podobné rádoby symbolické nelogické zvraty jsou povoleny.

O to je však pro diváka náročnější se jakýmkoli způsobem emocionálně angažovat v dění na plátně, které se vlastně odehrává v jakémsi fikčním světě na druhou – ve smyšlené realitě nereálné postavy. Naštěstí pustý ostrov (jehož předlohou byly Seychelské ostrovy) je vskutku krásný a Dudok de Witt moc dobře ví, jak důrazem na detail a promyšlenou hrou s odstíny vytvořit dechberoucí poctu divoké fauně i flóře. Jenže málokdo vydrží pozorovat sebeúchvatnější galerijní obraz déle než dvacet minut a k tomuto jsou diváci připoutáni bezmála hodinu a půl.

Věřím ale, že i přes všechny tyto výhrady si Červená želva najde publikum i kritické ocenění (jak se již ostatně stalo v Cannes). Například čtenáři knih Paula Coelha a podobných příběhů „o životě a o všem“, stejně jako ti, kdo „potřebují pohladit na duši v dnešní uspěchané době“, určitě najdou něco pro sebe v zenovém poklidu tohoto filmu (a možná že i Americká filmová akademie, která na podobná srdceryvná volání ráda slyší). Jenže potíž je v tom, že dnešní doba má mnohem větší problémy než roztomile banální uspěchanost. Před našima očima se dennodenně rozehrávají strašidelné komplikované události, na které jednoduchá řešení již dávno nestačí. I proto budu se zvědavostí vyhlížet, jakým dalším směrem se bude ubírat studio Ghibli, které v minulosti vždy výstižně ukazovalo, že ne vše je černobílé a okamžitě pochopitelné, že každý z nás je jiný (a je to tak v pořádku) nebo že krása (či ošklivost) na povrchu neznamená automaticky to samé i uvnitř. Oči mohou být totiž zastřené nejen nenávistí, ale třebas i banálním filosofováním nebo úchvatnými barvami tropů.

Autorka je filmová publicistka.