Podrývat hierarchie světa umění

Pojem „gonzo kurátorství“, kterým označujete své projekty, vychází z takzvané gonzo žurnalistiky. Můžete tento koncept vysvětlit?

Jádrem gonzo kurátorství je přivlastnění objektů tím, že kolem nich konstruujeme částečně fikční narativy. Při svých performancích­vyprávěních používáme nekonvenční, „hybridní“ nástroje, abychom vědomě smíchali skutečnost s fikcí a docílili „vstupů do skutečnosti“ – abychom různými způsoby mohli ovlivňovat reálný svět. Gonzo kurátorství patří mezi celou skupinu gonzo činností, které jsme vyjmenovali ve svém zakládajícím prohlášení z roku 2012 – Užitá gonzo umění [viz gonzocurating.blogspot.de].

Vycházeli jsme ze slavného manifestu Artura Żmijewského z roku 2007, nazvaného Užitá sociální umění, který vyzýval současný umělecký svět ke snaze o větší dopad na společnost. My na tuto výzvu chtěli odpovědět hravě: zkoumáme neviditelné struktury násilí skryté v samotném uměleckém světě. Hodně nám vadí, když se mluví o společenské relevanci umění, a přitom se kašle na jakoukoli hlubší reflexi podmínek a mechanismů samotné umělecké sféry. Ve zmiňovaném textu jmenujeme příklady toho, co můžeme dělat, abychom podrývali stávající hierarchie uměleckého světa, který je stále více neoliberální.

Zajímají nás způsoby, jak zesměšňovat nabubřelost a rigidní profesionalismus, který omezuje svobodu umělců, kurátorů i institucí. Gonzo kurátorství se pro nás stalo jedním ze způsobů, jak nabourávat stávající mocenské vztahy pomocí představivosti. Značně jsme se přitom inspirovali ostrou a živou kritikou společensko­politické situace od Huntera S. Thompsona, „zakladatele“ gonzo žurnalismu. Ten svým způsobem vytváří svobodný ostrov uprostřed institucionální a ekonomické krize, ale i krize představivosti, což je výzva pro umělecké instituce a zavedené formáty výstav. Při gonzo performancích se snažíme vytvářet dočasná společenství založená na iracionální víře a na hypertrofované racionalitě paranoidního světa „postpravdy“. Můžeme následovat výrok H. S. Thompsona: „Měli jsme fantastický, všeobecný pocit, že to, co děláme, je správné a že vyhráváme.“

Založili jste fiktivní instituci, Centrum pro současné umění (CCA) na Wawelském královském hradě v Krakově, což je dobrý příklad „gonzo praxe“. Můžete nám tento projekt přiblížit?

Gonzo je ze své podstaty praxe vázaná na konkrétní místo: v tomto duchu lze s místem zacházet jako s hudebním doprovodem vystoupení – jeho směřování je v obecných rysech předem dané, ale záleží na detailech. Proto jsme se rozhodli naši jinak těžko uchopitelnou aktivitu ukotvit na konkrétním místě. Od roku 2012 řídíme tuto fiktivní instituci: zveme umělce, kteří vytvářejí příběhy okolo vybraných prvků skutečného Wawelského královského hradu a prohlašují je za svá díla.

K tomuto projektu nás motivovala skutečnost, že ve zdejším muzeu se téměř nikdy nevyskytuje moderní umění. V rámci projektu vytváříme také imaginární „sbírku“ uměleckých děl typických pro toto místo, která si přivlastňujeme.

Pokoušíme se tu prolomit zábrany spojené s fyzickou a symbolickou nepřístupností Wawelského hradu a chceme znovu rozvinout potenciál, který v sobě skrývá tento ikonicky známý symbol Krakova. Snažíme se položit základy pro kritickou a imaginativní reinterpretaci témat spojených s dějinami a tradicí tohoto města. Spolu s přizvanými umělci chceme osvobodit v něm „uvězněné“ narativy a použít je pro konstrukci živého, rozvíjejícího se hypertextu, jenž by byl otevřený vnější exegezi, která nám umožní hrad nově prožívat. Současně bychom tímto projektem rádi vyzkoušeli sílu jazyka při vytváření odlišné a vtahující „reality“ a předávání netypické agendy neviditelné umělecké instituci.

Jak tedy tento projekt funguje v praxi?

Po úspěšné první fázi nyní plánujeme druhou, tentokrát mezinárodní, se zapojením různých umělců. Jmenuje se Mockumenta a bude sestávat z místně specifických uměleckých děl, komentovaných prohlídek a zvláštní publikace, jež bude obsahovat i mapu CCA. V tuto chvíli pracujeme na webové stránce, která bude imitovat vzhled webu skutečné umělecké instituce a najdete na ní všechna díla z naší „sbírky“.

V roce 2014 jsme rovněž zahájili mezinárodní turné a CCA předvedli na univerzitě ve Vilniusu, na uměleckém setkání v Kulgrindě a na Kalifornské umělecké univerzitě v San Francisku. Dokonalým médiem pro nás byl formát „přednášky jako výstavy“ – realizovali jsme prohlídky výstav s průvodcem, během nichž se naše nemateriální díla aktivují a dostávají nové významové vrstvy. V této podobě – spolu s teorií nomádské umělecké instituce – jsme představili CCA na festivalu D­CAF v Káhiře a v uměleckém centru De Appel v Amsterdamu. Rozšířili jsme také činnost oddělení vzdělávání CCA a zorganizovali série workshopů v Krakově a v Amsterdamu.

Svou kolektivní praxi označujete jako kurátorství, ale z konvenčnějšího úhlu pohledu má více společného s moderními a současnými formami vysokého umění, jako je performance nebo institucionální kritika. Jak vnímáte tento rozpor? A je pro vás vůbec důležité mezi těmito dvěma sférami rozlišovat?

Jeden z nás má blíže k umění a věnuje se kurátorství, druhý je spíše kurátor, který se věnuje rovněž umělecké praxi. Setkáváme se na společném poli „gonzo kurátorství“, které propojuje obě tyto oblasti. V tomto ohledu je naše praxe umělecká i kurátorská. Když uvažujeme o kurátorovi v podstatě jako o umělci, můžeme umělecký svět považovat za svého druhu umělecké dílo.

Máte vedle gonzo žurnalistiky ještě nějaké další zdroje inspirace?

Odkazujeme na různé zdroje: na hermetické náboženské komunity, konspirační teorie a současný grantový systém. Zajímá nás Hnutí za nekoherentní umění [Incoherent Arts Movement], což je protoavantgardní, karneval připomínající fenomén, jenž se zrodil v Paříži na konci devatenáctého století. Inspirovali jsme se také rozhlasovým dramatem Orsona Wellese Válka světů z roku 1938, které vyvolalo nefalšovanou paniku u širokých skupin obyvatelstva ve Spojených státech.

Vycházíme i z přelomového díla Happsoc I. Stana Filka a Alexe Mlynárčika z roku 1965. Umělci tehdy prohlásili veškerý život po dobu jednoho týdne za své umělecké dílo. „Svět jako médium“ – těmito slovy popsal Jan Vorwoert Filkovu tvorbu a my se domníváme, že výborně odpovídá také praxi gonzo.

Rozvíjíte také koncept antidokumentace. V čem spočívá?

Často definujeme umělecký svět pomocí negací konceptů, které jsou v něm rozvíjeny, a to tak, že hledáme ideje potlačené nebo zapomenuté v běhu dějin. Proto je náš gonzo slovník v textu Užitá gonzo umění plný konceptů antikurátorství, nevýstavy, nekritiky, nerecenze nebo dezinformační kampaně. Vlastně se věnujeme svého druhu apofatické nebo negativní teologii bílé kostky. Antidokumentace v tom hraje také svou roli. Chápeme ji jako dokumentaci, která má cíleně tvůrčí povahu a odtrhuje se od monotónnosti tradičních způsobů, jak zachytit a „zakonzervovat“ umění. Hrajeme si na ose umělec–kurátor–divák a tak komplikujeme současně i tradiční chápání dokumentace. Abychom význam tohoto pohybu podtrhli, založili jsme při CCA na Wawelském hradě Oddělení antidokumentace – nebo Antioddělení dokumentace.

Zajímavým příkladem takové praxe může být projekt, který pro CCA ve spolupráci s galerií současného umění Bunkier Sztuki připravil performer Olof Olsson v roce 2014. Olssona jsme pozvali, aby vytvořil dílo do sbírky CCA. Nakrátko přijel do Krakova, ale nesdělil nám, co vlastně vytvořil. Máme jen nahrávku jeho performativní promluvy plné odboček, na níž představuje svůj umělecký výzkum divákům. Dalo by se tedy říct, že výsledek Olssonovy práce na Wawelském hradě je antidokumentace jeho – pro nás neznámého – uměleckého díla. Jeví se nám to tak, že z fáze výzkumu skočil rovnou do fáze antidokumentace a vynechal dílo samotné.

Z angličtiny přeložil Antonín Handl.