Svět podle Kissingera

Když je autor ve věku Henryho Kissingera, každá jeho „poslední“ kniha může být skutečně tou poslední. Uspořádání světa (World Order, 2014) vyšlo v originále v době, kdy Kissingerovi bylo jedenadevadesát let, a má tak trochu nádech odkazu či příručky pro americké politiky. Obsahem se práce blíží o dvacet let staršímu a mnohem rozsáhlejšímu Umění diplomacie (1994, česky 2002) – ovšem ve zjednodušené a didaktičtější verzi. Kissinger očividně netoužil napsat akademický text pro pár zasvěcenců, ale přístupnou knihu, kterou budou mít šanci pochopit i politici s rozhledem George W. Bushe.

Vestfálský systém

Uspořádání světa leží na pomezí přehledu mezinárodních vztahů a manuálu státnického řemesla. Kissinger zkraje stručně zrekapituluje evropské politické dějiny od ­Richelieua po Evropskou unii, přičemž jako zásadní moment vyzdvihne – a do konce knihy nepřestane zdůrazňovat – vestfálský systém. Tedy evropský řád po vestfálském míru, kterým nejen skončila třicetiletá válka v duchu „pragmatického vyrovnání s realitou“, ale jehož principy „národní nezávislosti, suverénní státnosti, národního zájmu a nevměšování“ se podle Kissingera staly zásadními i pro stabilitu dnešního globálního systému.

Zmíněný řád se ovšem musel potýkat s obtížemi v podobě revolučních mocností, nerespektujících rovnováhu sil. Jako první rozvrátila vestfálský systém francouzská revoluce. Ta odeslala na smetiště dějin mimo jiné i kabinetní diplomacii aristokratů, pro niž má Kissinger takovou slabost. Z jeho konzervativní perspektivy ovšem žádná revoluce není ani tak faktem politickým a sociálním, jako v prvé řadě odsouzeníhodným narušením harmonie mezinárodního systému. V každém případě revoluce postrádají legitimitu vyhrazenou „stabilitě“. Přesvědčení, že stávající rovnováha je důležitější než povaha této rovnováhy, jistě patří ke konzervatismu. Když ale konzervativní pohled na svět nesdílíme, je koncept rovnováhy, převzatý do politického myšlení v novověku z fyziky, rázem výrazně méně přesvědčivý.

O co jednoznačnější je Kissingerovo odmítnutí francouzské revoluce, o to větší chová obdiv k politikům a diplomatům, kteří vyjednali mír roku 1815. Přehlíží přitom ekonomické, sociální nebo demografické faktory vedoucí k míru, jenž byl stejně tak plodem umu diplomatů, jako důsledkem faktu, že si evropské státy po dvaceti letech válek prostě potřebovaly vydechnout. Právě obdiv k osobnosti kancléře Metternicha umožňuje pochopit některé klíčové vzorce Kissingerova myšlení, jež se v zásadě nezměnilo od knihy Obnovení světového řádu (1957, česky 2009). Politika a diplomacie jako potýkání mezi sobě rovnými aristokraty, blízkými životním stylem i názorem, kteří se nemusí vyrovnávat s nacionalismem a ideologickými tlaky a mohou pracovat s čistě mocenskou aritmetikou, je pro Kissingera očividně ztraceným rájem. Sám by nejspíš uvítal právě metternichovskou (či bismarckovskou) kariéru, umožňující rozvíjet dlouhodobé koncepce. V parlamentní demokracii, v níž se vlády mění co chvíli, je to však prakticky nemožné. Ostatně sám Kissinger si mohl pozici tvůrce zahraniční politiky USA užívat jen pár let.

Zbytek světa

Po Evropě se Kissinger věnuje zbytku světa. Znamená to prolétnutí dějin a politického myšlení velkých asijských civilizací, ač sám upozorňuje, že „Asie“ je západní konstrukt, který nemůže fungovat analogicky k (vestfálským systémem definované) Evropě. Kromě důrazu na vytváření dlouhodobé strategie a schopnosti podřídit ji rozháranosti vnitřní politiky i vkladu osobní odvahy a kreativity státníka, což jsou v jeho textech tradičně zdůrazňované ctnosti, Kissinger možná trochu překvapivě mluví také o tom, že „naše současné hledání globálního řádu bude vyžadovat schopnost sdílet pohled společností, jejichž reálný vývoj probíhal do značné míry odtrženě“. Sám jde příkladem svým vyjádřením respektu i obdivu ke kulturám a dějinám Japonska, Indie a Číny. Značně negativní je nicméně hodnocení islámu, který podle něho nemá předpoklady k přijetí vestfálského systému.

Formulace jako „islám dobyl“ a nerozlišování mezi Osmanskou říší, mamlúckým Egyptem nebo abbásovským chalífátem však svědčí o tom, že jde o paušální hodnocení bez hlubšího vhledu. Ostatně celá čtvrtá kapitola je nepříliš zastřeně věnována kritice Íránu jako regionálního oponenta americké politiky. Fakt, že se Kissinger přes své malé sympatie k islámskému světu pouští do umírněné obrany Saúdské Arábie, jejímž průhledným cílem je obhájení amerického strategického partnerství, je v tomto reálpolitickém tanečku jen drobným a očekávatelným úkrokem stranou. U Kissingera nicméně spíš než o odpor vůči islámu jde o výraz antipatie ke státům, které vnímá jako aktuální ohrožení stabilního světového řádu. Dává totiž jednoznačně přednost impériím hledajícím rovnováhu než středně velkým státům hledajícím velikost. Proto může zcela „ne­­ideologicky“ prohlásit: „Spojené státy a Čína představují nepostradatelné pilíře světového řádu.“

Právě Spojeným státům autor věnuje dvě předposlední kapitoly. Dvojí charakter velmocenského angažmá USA, které započalo s 20. stoletím, vymezuje jmény prezidentů Theodora Roosevelta a Woodrowa Wilsona. První z nich je představitelem omezených cílů, reálpolitiky a hledání rovnováhy, druhý univerzalistického idealismu a primátu lidských práv. Ač je zřejmé, které pojetí má Kissingerovy sympatie, je si vědom, že americká politika vždycky spojovala, a patrně i nadále spojovat bude, obě tyto linie.

Amerika a její role

Právě v amerických kapitolách je nejvíce patrná dvoukolejnost Uspořádání světa. Na jedné straně se kniha stále tváří, že popisuje fungování systému mezinárodní politiky, na straně druhé udílí rady jednomu hráči v tomto systému. I proto je zde Kissinger velmi „diplomatický“. Pochválí nejen „svého“ Nixona, ale vlastně všechny další prezidenty USA až po George Bushe mladšího. K válce v Iráku má sice výhrady, ale v zásadě ji schvaluje. Bez podobných víceznačností se obejdou jeho výroky o ušlechtilých pohnutkách války ve Vietnamu (u nichž se někomu může vybavit tehdejší prohlášení generála Curtise LeMaye o „vybombardování Severovietnamců do doby kamenné“) nebo prohlášení: „Američtí prezidenti z obou politických stran vytrvale – a mnohdy se značnou vytrvalostí a výřečností – vybízeli cizí vlády k dodržování a rozvíjení lidských práv.“ Poněkud nadnesené prohlášení, vzpomeneme­li například podporu Pinochetova převratu v Chile, Pol Pota proti Vietnamu nebo zmíněné partnerství se Saúdy.

V poslední kapitole se nachází několik místy inspirativních zamyšlení nad kybertechnologiemi, nešířením jaderných zbraní a nad budoucností vůbec. Všimneme si také zvýšené koncentrace stylisticky vybroušených maxim, jimiž Kissinger (úmyslně) připomíná velké politiky 19. století, třeba lorda Palmerstona. Například že „řád by se neměl klást výše než svoboda – avšak z deklarace svobody jakožto vyjádření nálady se nesmí činit strategie“ nebo že „zahraniční politika se z aktivity, jež má za cíl utváření budoucnosti, může proměnit v pododdělení domácí politiky“. V tomto výroku jsou patrné hranice i možná zářná budoucnost kissingerovského pojetí politiky. Tam, kde je spojena s demo­kracií, se vlivu „domácí politiky“, tedy vlastních občanů, nemůže vyhnout. Na druhou stranu tam, kde demokracie absentuje, může kabinetní politika vzkvétat. Že by měl Kissinger radost spíše z druhé možnosti, naznačuje mírně hádankovité prohlášení, že není dobře, když obyvatelé hledí na „stát stále výrazněji ne jako na něco, co má svůj vlastní smysl, ale jako na entitu, která je povinna zlepšovat jejich životní úroveň“. Odpověď na otázku, jaký smysl tedy vlastně dnešní státy mají, nesouvisí­li s přáními a blahem občanů, nám nicméně Kissinger zůstává dlužen.