Prvního července letošního roku uplyne dvacet let ode dne, kdy dřívější britská kolonie přešla pod správu Číny. Přestože má Hongkong stále určitou míru svobody a autonomie, čelí ze strany čínské administrativy pokusům o omezení těchto výsad. Jak se s touto situací vyrovnává hongkongská umělecká scéna?
Poté, co byl Číně v roce 1997 navrácen Hongkong, jsme svědky rostoucího napětí o autonomii Hongkongu a snahy části tamního obyvatelstva o politickou nezávislost.
Dosavadním vrcholem bylo prodemokratické Deštníkové hnutí na podzim roku 2014, které vzniklo jako protest proti tehdejšímu rozhodnutí Pekingu regulovat volbu nejvyššího představitele města v roce 2017. Tato téměř tříměsíční stávka je označována někdy také jako Ocuppy Central with Love and Peace v odkazu na podobné projevy občanské neposlušnosti, odehrávající se v posledních letech jinde po světě.
Ačkoli nebylo po 79 dnech blokády městských oblastí Mong Kok, Causeway Bay a Admirality dosaženo jednoznačného cíle hnutí, je možné považovat za úspěch především to, jakého sebevědomí prodemokratické síly v Hongkongu během protestů nabyly. Vedle pokračujících demonstrací během let 2015 a 2016 došlo také k zásadnímu volebnímu úspěchu: do hongkongské Zákonodárné rady se dostali právě i studenti a aktivisté z bývalého Deštníkového hnutí.
Temná filmová vize
V Hongkongu stále platí občanské a politické svobody, o jakých si může zbytek „pevninské“ Číny nechat zdát. Rozdíl ve smýšlení lidí z pevninské Číny a obyvateli Hongkongu je vzhledem k rozdílnému sociálnímu a politickému vývoji někdejší britské kolonie propastný. Jako paralela k evropskému prostoru by tu byl nejvhodnější příměr vztahu společnosti NDR a Západního Berlína. Značná senzitivita k omezování dílčích práv a postupné utahování šroubů Pekingem jsou patrné zejména na místní kulturní scéně a z kritizování Číny se stal mnohem riskantnější podnik, než tomu bylo kdy předtím.
Zásadní pro hongkongský mediální prostor vždy byla kinematografie, originálně ovlivněná západními i čínskými vlivy, která se již od šedesátých let stala pro Hongkonžany výrazným nástrojem boje za kulturní a jazykovou identitu. Působení Bruce Leeho (ač poměrně krátké) na tamní scéně představovalo dlouhou dobu popkulturní fenomén, kterým se do povědomí zbytku světa dostala kungfu celebrita adorovaná zejména hongkongskou střední třídou, jejíž příjmy, ambice a sebevědomí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let výrazně rostly. Akční filmy z podsvětí a později i politické thrillery se postupně staly hongkongským trademarkem a Bruce Lee nakonec mnohem spíše turistickou atrakcí.
Čerstvě se vedle těchto dynamicky rostoucích žánrů, které měly a mají stále svůj společenskopolitický význam, dostala do popředí také vlna dystopických děl, představujících chmurnou vizi budoucnosti Hongkongu. Nejúspěšnějším filmem čtyřicátého ročníku Hongkongského filmového festivalu v roce 2016 se stal satirický nízkorozpočtový povídkový snímek Deset let (Shi nian, 2015), který se odehrává v nedaleké budoucnosti. Filmový Hongkong v roce 2025 by měl být stále administrační částí Číny v současném režimu dva systémy – jedna země, a tedy mít autonomii a politickou nezávislost, avšak film vykresluje budoucí situaci mnohem temněji. Zákaz promítání v kinech pevninské Číny i stopnutí přímého přenosu z předávání cen hongkongského festivalu čínskou státní televizí byly vcelku nasnadě.
Nezávislá scéna
Světem v témže roce proběhla zpráva o zmizení pěti hongkongských knihkupců, kteří byli následně v čínské televizi nuceni číst smyšlená doznání. Prodej „nežádoucí“ literatury, o kterou projevovali zájem především turisté z pevniny, od té doby výrazně poklesl a některé další podobně nezávislé obchody ukončily činnost z čistě pragmatických důvodů a jistě i z oprávněných obav, že by je mohl potkat podobný osud. Jedním z nich byl i obchod Li Dana, knihkupce původem z Pekingu. Jeho malé knihkupectví v přístavu, kam denně plují tisíce čínských návštěvníků metropole, nebyl v očích úřadů tolik kontroverzní jako Causeway Bay Books, kde došlo ke zmíněnému politickému únosu. Li Dan prodával texty zakázaných čínských autorů, které byly ovšem vydány až v Hongkongu. Po vyklizení obchodu přešel knihkupec k „efektnější“ formě předávání cenzurovaných či tabuizovaných témat a založil festival 1905 Hong Kong Human Rights Documentary Film Festival, který putuje po místních klubech, galeriích či bytech.
Podobnou cestou balancování mezi politicky angažovanou, ale zároveň společensky otevřenou formou jde i řada současných hongkongských umělců a galeristů. Maličkou galerii Green Wave Art uprostřed čtvrti Yau Ma Tei vede kurátor a performer Chen Shi Sen (San Mu Chan). Ten jako jedna z nejvýraznějších osobností hongkongského umění performance spojuje spolu s aktivistickým veteránem Mok Chiuyuem (Augustine Mok) méně známou část místní umělecké sféry. Divadelník Mok jako jeden ze zakladatelů protistátního literárního časopisu 70s Biweekly, který v sedmdesátých letech mezi prvními publikoval překlady západních politických teorií, byl v minulosti iniciátorem demonstrací proti přítomné čínské politické korupci nebo akcí na podporu vězněného Aj Wejweje.
Na pronikání čínských zájmů do každodenního života Hongkonžanů dlouhodobě nejhlasitěji upozorňuje umělecký aktivista Kacey Wong, těsně spojený s Deštníkovým hnutím, který se v reakci na zmíněné ponižující pokání zatčených knihkupců ve státní televizi nechal svázat na ulici rudými provazy a se zacpanými ústy komunikoval s kolemjdoucími pouze cedulí, na níž bylo napsáno „Everything is fine“. Veřejný prostor v Hongkongu, jednom z nejhustěji zalidněných míst světa, má pro uskutečňování podobných akcí své logické limity. Jakýkoli podobný projev je proto ve zrychlené metropoli často součástí veřejných nepokojů za účasti stovek až tisíců lidí.
Místní roztroušená umělecká komunita, projevující se navenek svobodně a kriticky, nachází své útočiště také v galerii C&G Apartment ve čtvrti Mong Kok. Tu provozuje manželský pár Yee Man Cheng (Gum) a Clara Cheung, patřící k umělecké skupině Project 226. Clara a Gum na sebe strhli pozornost svou tradičně vypadající čínskou svatbou, jež se odehrála v čele bezmála půlmilionového průvodu během velkých protivládních protestů 1. července 2004. (Demonstrace se opakuje každoročně v den, kdy Británie předala Hongkong Číně.)
V letošním roce se uskuteční volby šéfa hongkongské administrativy. Reforma volebního systému byla jednou z hlavních rozbušek pro vznik Deštníkového hnutí. Následný rychlý vývoj událostí a politické kauzy, reflektované místními umělci a kurátory, ukazují, že cesta Hongkongu k plně demokratické společnosti beze strachu z většího souseda je stále ještě hodně nejistá.
Autor se podílí na přípravě festivalu Jeden svět.