Banalita známého

Téma migrace a uprchlictví je živé a urgentní. Na tom se asi v naprosté většině shodneme. Vizuální umělci se zpravidla snaží držet prst na tepu doby a je zcela přirozené, že mnoho z nich tudíž problematiku migrace ve svých dílech adresuje. Navzdory složitosti současné situace se dá říct, že v řadách „kulturní veřejnosti“ panuje na obecné rovině chvályhodná shoda na tom, že žádoucí je solidarita, sdílení a obecně uplatňování hodnot humanity, mimo jiné s ohledem na pozitivní stránky multikulturalismu. Umělecká tvorba reflektující toto téma přitom bohužel čelí riziku, že se stane až příliš účelovou a ve své formě a obsahu někdy až instantní.

Gesta a klišé

Slovenská kurátorka Lenka Kukurová se tématu migrace, národní identity a politicky angažovaného umění věnuje dlouhodobě, takže výstavu Strach z neznámého, kterou představila už loni na jaře v Kunsthalle Bratislava a letos také v pražské Galerii NTK, není třeba vnímat jako vykalkulovanou reakci na problematiku, která je právě „v kursu“. Putovní projekt představující díla řady mezinárodně etablovaných autorů si klade za cíl reflektovat nejen situaci dnešních uprchlíků a dalších migrantů, ale také specifický kontext střední Evropy, zejména Česka a Slovenska. Jestliže však je „cílem výstavy poukázat na komunikační bariéry i zažitá klišé a prostřednictvím umění se zabývat nejen uprchlíky, ale i vztahem české společnosti k nim“, měli bychom se ptát, zda se tento cíl daří naplnit.

Řada zastoupených děl vznikla přímo pro výstavu. To ovšem může být kámen úrazu, protože vytváření děl „na objednávku“ nezřídka nese pachuť prvoplánovosti. Výstava chce na jedné straně upozorňovat na společenská klišé, na straně druhé se ale samotní umělci často uchylují ke zkratkovitosti a ke klišé vizuálním, když využívají už poněkud otřepané symboly, jakými jsou zlatá termofólie nebo záchranné plovací vesty (instalaci Kateřiny Šedé od vyčpělosti bohužel nezachrání ani fakt, že používá vesty pro malé děti do tří let). Razantní a výmluvná gesta jako Praktický pokus opustit svůj dům (2016) Pavlíny Fichty Čierné nebo Moje neslovenská krev (2015) Martina Piačeka mohou diváky zasáhnout osobněji, jejich hodnota ale spočívá až v potenciálních úvahách individuálního recipienta, díla sama ve své jednoznačnosti postrádají vrstevnatost nebo ambivalenci. Instalace přepravního kontejneru plného ve tmě stojících a sedících postav – dílo Lukáše Houdka – pracuje alespoň s momentem překvapení a šoku, který snad může návštěvníka výstavy poněkud vykolejit. Toto i další představená díla nicméně znovu vyvolávají otázku, která se ve vztahu k angažovanému nebo vysloveně aktivistickému umění nabízí: světí účel prostředky? Je umění dobré, je­li vedeno „dobrými úmysly“?

Černobílá polarizace

Na tom, že řada děl na výstavě má charakter proklamativních gest, není a priori nic špatného. Síla gesta ale mimo jiné závisí na kontextu, do něhož je zasazeno, a v určité unikátnosti gesta samotného. V tomto ohledu je tentokrát paradoxně největším nepřítelem vyznění jednotlivých děl (z nichž některá jdou přece jen hlouběji pod povrch) výstava jako celek. Kvantita děl zabývajících se stejnou či podobnou problematikou totiž do jisté míry podvrací jejich výpovědní potenciál a schopnost diváka zasáhnout. Z angažovaného umění – ať už je kvalita zastoupených děl jakkoli kolísavá – se v souhrnu stává poněkud jednostranná agitka. Převládající sdělení výstavy se nese v rovině konstatování a společenské kritiky (někdy vyznívající až jako moralistní obvinění). Kurátorka sice prohlašuje, že „umění poskytuje platformu, kde je možné otevřít závažné společenské téma v symbolické rovině bez černo­bílé polarizace“, avšak zrcadlo, které výstavou české a slovenské veřejnosti nastavuje, ukazuje v podstatě černobílý obraz xenofobní společnosti versus těžkého údělu uprchlíků. Zcela tu absentuje nějaký pozitivní příklad nebo vize – byť třeba utopická. Od takto rozsáhlé přehlídky bychom ale měli očekávat, že zahrne i díla naznačující překonání stávající krize. Stejně tak by se zde mohla objevit díla nějak podvratná a zpochybňující ono černobílé hodnocení.

Všechny tyto aspekty nás nutí ptát se, komu je vlastně výstava určena. Insiderům z umělecké scény a kulturymilovným nebo společensky aktivním, solidárním lidem, kteří se s vystavujícími umělci mohou poplácat po zádech a utvrdit se v morální nadřazenosti nad nesnášenlivými a zbytečně ustrašenými spoluobčany? Věřím, že ne, což naznačuje i bohatý doprovodný program, umožňující obsáhlejší diskusi o mnoha přidružených tématech. Samotná výstava ale podle mého názoru až příliš definitivně prohlašuje, co je dobré a co špatné, a že ti, kdo o tom mají nějaké pochyby, by se měli vlastně stydět. Dává sice hlas migrantům, což je samozřejmě pozitivní, pokud ale opravdu chce pomoci lidem překonat strach z neznámého (tedy těm, kteří ho mají), měla by jít hlouběji ke kořenům těchto obav a pokusit se bez předsudků naslouchat také těm, kterým je určena.