Bezejmenní byrokraté

Mluvíme­li o dějinách diktatury KSČ, většinou v našem vyprávění figurují postavy generálních tajemníků, prezidentů, ministrů vnitra nebo členů Ústředního výboru. Vedle nich se však na komunistickém panství podílela celá řada „bezejmenných“ činovníků, kteří pracovali v různých státních institucích, a dnes často není zcela jasné, jakou roli v systému státostrany vlastně hráli. Kniha historika Ondřeje Felcmana Československý parlament na prahu Pražského jara s podtitulem Národní shromáždění na cestě k reformě se zaměřuje na instituci, která bývá v systému vlády jedné strany často přehlížena – totiž na Národní shromáždění, konkrétně na jeho úlohu při formování pražského jara od roku 1964 do dubna 1968.

Nosiči vody v soukolí moci

Národní shromáždění, které bylo v padesátých letech pouhou „převodovou pákou moci“ (slovy historika Karla Kaplana), sice nabylo po volbách v roce 1964 na pravomocích a významu, neopustilo však roli pasivního hráče postupujícího podle pravidel, která určoval Ústřední výbor. Nadále tak sloužilo mimo jiné jako arzenál druhořadých členů byrokratické elity, kteří se na své posty často dostávali za své předchozí zásluhy. V tomto ohledu je Felcmanova analýza cenným exkursem do dějin nižších vrstev komunistické byrokracie, jež jsou prozkoumány nepoměrně méně než dobové elity. Autorův přístup je založen na důkladné práci s archivními prameny samotného Národního shromáždění, s osobními dokumenty bývalých poslanců a podobně. Čtenář zejména ocení Felcmanovy biografické medailonky, věnované některým poslancům, které známe (pokud vůbec) většinou jen jako „nosiče vody“. Autor shromáždil o těchto lidech velké množství údajů, čímž dává jejich existenci, která historikům doposud splývala s jejich formální rolí v systému distribuce moci, jasnější obrysy.

Významná část komunistických poslanců patřila i v druhé polovině šedesátých let ke konzervativnímu křídlu strany – hlavní představitelé této linie nakonec na jaře 1968 na své mandáty rezignovali, čímž uvolnili pozice reformátorům a umožnili, aby se Národní shromáždění po dlouhém váhání více přiklonilo na stranu Dubčekova vedení (o působení parlamentu během událostí roku 1968 má pojednávat připravovaný druhý díl knihy).

Zde se nabízí otázka, do jaké míry lze uvažovat o cirkulaci nižších byrokratických elit během čtyřiceti let diktatury KSČ jako o sérii generačních soubojů. Nejprve šlo o nahrazení staré předválečné gardy mladými stalinisty padesátých let, kteří následně prožili nejdůležitější etapu svého produktivního věku v období reformního socialismu. Zbytky této generace, které přežily normalizační čistky, ve svých funkcích zestárly a byly odstaveny mladšími a středními kádry, kteří svou budoucnost spojili s demontáží komunistického panství a nastolováním liberálního společenského systému. Při pohledu na informace, které Felcman o „vyšší střední“ skupině komunistických byrokratů nashromáždil, se perspektiva generačních soubojů vyloženě nabízí a staví před nás nové otázky: jaké byly formující zážitky každé z těchto generací (pobyt v koncentračním táboře, normalizační čistky apod.) a jak fungovaly v kombinaci s kariérními výhledy? Jaké byly typické kariérní vzorce meziválečné, poválečné a normalizační generace komunis­tických byrokratů? Nabyl někdy generační souboj povahy dominantního konfliktu v rámci státostranické byrokracie?

Dějiny instituce

Jak Felcman několikrát opakuje, Národní shromáždění za období diktatury KSČ nebylo dosud v centru badatelského zájmu. Jeho kniha tuto mezeru do určité míry zaceluje, zároveň se však (i díky své rozsáhlé pramenné základně) místy až příliš úzce orientuje na dějiny jediné státní instituce. Například počínající debatu o roli Národního shromáždění v novém, reformovaném socialismu dokumentuje autor na analýze promluv jednotlivých poslanců – upozaděn tak zůstává fakt, že na počátku roku 1968 již více než rok a půl fungoval tým odborníků pod vedením Zdeňka Mlynáře, který měl na půdě Ústavu státu a práva ČSAV vypracovat projekt politické reformy pro Československo. Jeho členové se v analýze objevují jen tehdy, pokud aktivně vystupovali přímo v Národním shromáždění (jako například Viktor Knapp). Ptáme­li se však, jaká měla být role parlamentu v novém systému, musíme nutně překročit hranice pramenné základny, na níž je Felcmanova práce postavena.

Čtenáři v tom může být nápomocná ne­dávno vydaná kniha Ústavu pro soudobé dějiny O nový československý model socialismu (2016), v níž se činnosti Mlynářovy skupiny věnuje ve své studii italský historik Francesco Caccamo. Ten podává přehled o práci Mlynářova týmu i uvažovaných variantách reformy, nezabývá se však specificky otázkou postavení parlamentu v novém systému, a tak se můžeme jen dohadovat, jakou roli v představách reformátorů hrál. Analýza jejich záměrů s Národním shromážděním by mohla ukázat, zda byla skutečně ve všech reformních plánech zachovávána vedoucí úloha strany, respektive jak by byla naplňována, pokud by se mělo postavení parlamentu posílit.

Autor je doktorand v Ústavu českých dějin FF UK.