Jak se kalil hejt

Bylo to trochu jako porno nebo reality show – nenávist bylo možné sledovat v přímém přenosu a neomezeně si ji dávkovat. Její ochotní showmani se stali brzy hvězdami prvních stran a jejich virtuální i reálný dav se ocitl v obležení různých záznamových zařízení, která natáčela nejrůznější doklady o tom, jak teče hejt.

Ocitli jsme se v roli fascinovaných diváků. Někteří možná i s lítostí, že tu konečně je radikální opoziční hnutí, které vychází zdola, má demokratický étos a jde radikálně proti elitám – a my musíme stát proti němu, protože zároveň brutálně útočí na ty nejbezbrannější a směřuje k omezení svobod. Ale především všichni také s napjatým očekáváním: tak tedy tohle je ten fašismus, který známe z historických knížek a filmů? Anebo je to nějaké nové autoritářství, které ještě neumíme dobře pojmenovat? Ujme se? Otřese českou společností a čeká ho nástup?

Dnes víme, že hnutí zatím neuspělo. Strach z muslimů dokázal přimět velkou většinu společnosti k odmítání uprchlíků v průzkumech veřejného mínění, na náměstí ale dostal jen stovky a při největších příležitostech tisíce. Klubko lidí, kteří chtěli tenhle dav vést, se rozpadlo do změti vzájemně se nenávidějících skupinek, jejichž seznam připomíná známou scénku z filmu Život Briana. Především je ale předběhla fronta etablovaných politiků, prezidentem počínaje a ministrem vnitra nekonče, kteří přišli s nedvojsmyslným poselstvím: Proč byste chodili ke kováříčkovi, když můžete mít kováře?

Nebývale silná přílivová vlna islamofobie se po půl druhém roce z náměstí částečně odplavila. Postoje, na nichž stála, ale zůstávají a zdá se, že je může aktivovat i docela nepatrný podnět; a o takové nejspíš nebude nouze. Především se ale můžeme ptát: Řekla ta srocení něco podstatného o společnosti, v níž žijeme? Zahlédli jsme v islamofobním hemžení nějaký portrét naší společnosti, něco, co jsme chtěli vědět, ale nevěděli, jak se na to zeptat?

Antirasismus jako privilegium?

V něčem může pomoct srovnání. Byly doby, kdy roli nebezpečných muslimů sehrávali „nepřizpůsobiví“ Romové. Protesty na Šluknovsku v roce 2011 či v Duchcově o dva roky později byly popisovány s otázkou, zda jejich důvodem není spíše tristní situace zchudlých regionů severu Čech.

Po útoku na pařížskou redakci Charlie Hebdo zaplnily přední strany novin články o vlnách migrantů hrnoucích se z východu a o neintegrovaných muslimských mladících na předměstích západoevropských měst. Konec Evropy se zdál být na dosah. Demonstrace po útoku započala mobilizaci hnutí organizující se kolem facebookové stránky Islám v ČR nechceme. Na rozdíl od protiromských protestů ale antiislámské demonstrace měly celorepublikový záběr a soustřeďovaly se hlavně do Prahy.

Patrně neexistují žádná kvantitativní data, která by ukázala, kdo přesně byli lidé na náměstích, kteří chtěli zachránit Evropu, kolik vydělávají či jaké mají vzdělání. Jestli mají pracovní smlouvu na dobu neurčitou, nebo jsou to pracující chudí v prekarizovaném zaměstnání. Na demonstracích potkáte matku samoživitelku, ajťáka, který je za vodou a paří šest hodin denně hry na počítači, zchudlou pošťačku, které v devadesátkách nevyšlo podnikání, rentiéra, svářeče z OKD, vysokoškolského profesora. I někteří dobře postavení islamofobové o sobě mluví jako o marginalizovaných a vyloučených. Například jeden matematický analytik při jednom rozhovoru říkal, že obyčejní lidé jako on nemají na rozdíl od neziskovek prostor se vyjádřit.

Nelze si nevzpomenout na Davida Graebera, který ve svém eseji Armáda altruistů, zařazeném do knihy Revoluce naopak (2011, česky 2014), říká, že dělník ve fabrice může mít jistou naději, že jeho dcera bude jednou manažerkou nebo i multimilionářkou, jistojistě ale ví, že nikdy nebude literární kritička. Babiš nebo Trump vzkazují těmto lidem, že přijít k velkému majetku a moci může v principu každý. Antirasisté s humanitním vzděláním, šermující v každé větě slovem diskurs, nepřímo sdělují, že určité společenské role, ale možná i antirasistické postoje jsou dostupné jen tehdy, pokud znáte ta správná zaklínadla.

Beztřídní třída

Antiislámskému hnutí a jednomu z jeho mluvčích, „pravicovému sociologovi“ Petru Hamplovi, se podařil mistrovský kousek: vrátil do debaty třídu, aniž by se mluvilo o majetkových rozdílech. Nové pojetí třídního boje se může stát složkou ideologie Svobodných nebo jiných tržních fundamentalistů: rozděluje totiž ty, kteří se živí „produktivní“ prací, a ty, kteří na nich „parazitují“ prostřednictvím přerozdělování. Protihráči v takto pojatém třídním boji se pak nestanou bohatí (ti jsou prostě jen „úspěšní“), ale lidé z podobnými příjmy jako „produktivně“ pracující, jen z nevládek a univerzit.

Takový přístup k třídnímu rozdělení pochopitelně vede k udržení principu zásluhovosti, která má někdy až masochistickou podobu. Během rozhovorů se jedna žena, kterou před dvaceti lety opustil jako devatenáctiletou matku její partner a ona zůstala samoživitelkou, měla potřebu ospravedlňovat, že ona už dávky, které si od státu tenkrát vzala, jistě na daních splatila. Když se jeden řečník obracel na trestané či dávkaře, aby se také zapojili do protimuslimského hnutí, byl jeho inkluzivní argument doplněn výzvou: „Splaťte svůj dluh vůči společnosti.“

S jiným třídním pohledem přichází k islamofobům část levice: to když je chce pochopit jako hlas ponižovaných tříd, kteří ve skutečnosti nejsou rasisté, jen jsou frustrovaní a „míří na špatné cíle“. Jako by je stačilo obejmout a vlídně s nimi promluvit, případně je trochu přeprogramovat a zaměřit na „správné cíle“. Nedělá z nich ale takový přístup tak trochu děti nebo nesvéprávné lidi a nepodceňuje sílu, s níž zastávají svůj názor?

Podobný přístup snad mohl platit v případě protiromských protestů na Šluknovsku, kde šlo jasně určit regionální a sociální nespravedl­nosti, jež na místní dopadaly. Romové navíc byli reálně přítomní lidé a jejich obraz, jakkoli absurdně zveličený, měl přece jen nějaké proporce. V případě islamofobie byla vlna nenávisti celostátní. Vzhledem k tomu, že v Česku žije jen malá komunita muslimů, reálným politickým nepřítelem jsou spíše politici, novináři, nevládní organizace a EU. Islám se stal v tomto imaginárnu apokalyptickou hrozbou, přírodní katastrofou, koncem civilizace. Bojuje se o všechno – a toto „všechno“ je přitom relativně abstraktní a vzdálené, má především povahu odkazů k blíže neurčeným (a vesměs zveličeným) obrazům zločinnosti v ulicích západních měst.

Návrat občanské společnosti?

Tak dlouho se mluvilo o potřebě živé a aktivní občanské společnosti, až přišla. Islamofobové mobilizovali zdola a jejich akce měly opravdový demokratický patos. Do ulic vstupovali lidé, kteří byli v roli demonstrantů poprvé od roku 1989, anebo vůbec poprvé. Mnozí z nich tak objevovali svět aktivní, tělesné účasti na věcech veřejných a tento svět je vtahoval. Právě společná účast a angažovanost, spojená s konkrétními emocemi a zakoušenou solidaritou, je utvrzovala v přesvědčení, že oni jsou ti, kdo vyjadřují zájem společnosti, nikoli zkorumpovaní politici a v pozadí za nimi Brusel, politická korektnost či neziskovky, které všechny lid shromážděný na náměstích obviňoval ze zašantročení své vůle.

Snad ještě víc než politiky nenáviděl dav na náměstích média a takzvané sluníčkáře či neziskovky. Média za údajná zkreslení, za lomivý efekt mezi realitou náměstí a mediál­ním obrazem, za to, že píší něco jiného, než „co si myslí devadesát procent obyvatel“. V důsledku podobného informování, jež některé demonstranty provokovalo až k agresi vůči novinářům, mezi zástupy na náměstích a s nimi souhlasící většinou neproudí porozumění, ale spíš odcizení.

„Sluníčkáře“, jak jsme už viděli, dav nenáviděl za ledacos, domnělou morální nadřazeností počínaje a představou o tom, že porušují přirozený řád světa, konče. Ať už onen přirozený řád světa popírali představou o tom, že je třeba upřednostnit pomoc a solidaritu před ostatním, nebo „parazitní“ existencí z grantů.

V roce 2008 vydal sociolog Ondřej Císař knihu Politický aktivismus v ČR, v níž ukázal, že klasický, „participační“ aktivismus, založený na účasti velkých skupin obyvatel v sociálních hnutích, byl v Česku (tak jako v mnoha jiných zemích) do značné míry vytlačen aktivismem „transakčním“, založeným na zahraničním financování a profesionálním aktivis­mu velkých nevládních organizací. Podle Ondřeje Císaře nešlo o zásadnější problém: oproti jiným autorům, kteří popisovali takto změněné iniciativy jako ochočené a upozorňovali na ztrátu původní radikálnosti, ukázal, že transakční aktivismus mohl hájit názory a kauzy, které byly v dané společnosti nepříliš populární (výmluvným příkladem jsou místní společností opovrhované, ale Evropskou unií podporované feministky).

Přes dílčí přesvědčivost Císařovy analýzy se zdá, že je to trochu jako jásání nad tím, že nohu můžeme nahradit protézou. Jistě, nevládní organizace plnily některé funkce sociálních hnutí, nebyly ale příliš vrostlé do společnosti tak jako ony, a nemohly proto plnit jejich jiné role: signalizovat existující problémy či předávat různým společenským skupinám taktiky a schopnosti využitelné k vyjadřování a obraně vlastních zájmů, ale třeba také hrdost na to, že tyto zájmy brání.

Napodobenina lidu

Transakční aktivismus vytvořil odcizení, kterého dovedně využili někteří ideologové islamofobní krize. Ti představili právě nevládní organizace a „napodobeninu lidu (tzv. občanskou společnost)“ – slovy Petra Hampla, podle nějž tuto napodobeninu vytváří vládnoucí třída – jako svého úhlavního nepřítele a zdroj toho, co prohlašují za vyšinutí společnosti. Už ne židovské spiknutí, které prostřednictvím spikleneckých center vládne světu, už jen zlá neomarxistická ideologie, šířená prostřednictvím paralelního světa nevládních organizací.

Možná že ještě spíš než s lokálními sroceními proti Romům stojí proto islamofobní protesty za srovnání s velkými celostátními mobilizacemi, které se vztahovaly k obrazu demokratické revoluce 1989 a chtěly ji, přinejmenším částečně, napodobit, vplout do jejího patosu a do zápasu o její smysl. Připomeňme tři nejpodstatnější: mobilizace proti opoziční smlouvě (Děkujeme, odejděte! a takzvaná televizní krize), hnutí proti americkému radaru a protesty proti reformám Nečasovy vlády.

Všechna tři hnutí stavěla proti existující moci lid, který zdánlivě promlouval přímo, podpisy pod petici nebo čísly v průzkumech veřejného mínění, a jehož hlas měla shromáždění na náměstích materializovat. Stavěla se proti nějaké aktuální hegemonii – ať už to byla hegemonie představ o tom, jak se politika standardně dělá, představ o nevyhnutelnosti bezpodmínečného spojenectví s USA či hroutící se hegemonie neoliberalismu. Snažila se proti nim rozehrát nějaký alternativní obraz, pokládaný za sdílený a většinový: ať už jednalo o obraz plných náměstí jako alternativního zdroje legitimity oproti odcizeným stranám (to v době bojů proti opoziční smlouvě), o obraz míru a národní suverenity (to v případě hnutí proti radaru) či o obraz společnosti založené na solidaritě (již se ovšem hnutí proti Nečasově vládě nepodařilo příliš konkretizovat). Všechna tři hnutí nesla silný protipolitický apel.

Oživená čísla

Islamofobní protest je v něčem strukturně podobný hnutí proti americkému radaru (ač to asi velká část odpůrců radaru vezme jako urážku, neboť se personálně překrývají spíš s oponenty islamofobů). I toto hnutí obsahuje silný apel proti politické třídě, představu, že jde proti hegemonní ideologii (tentokrát se jedná o hegemonii antirasistickou, z hlediska islamofobů excesivně antirasistickou a velmi mocnou, což popisuje nepřátelské označení politická korektnost). I toto hnutí vyjadřuje názor většiny populace projevovaný v průzkumech, přičemž čísla z průzkumů mají být protesty na náměstích jaksi oživena. Tento většinový názor ovšem politická třída, a to je rozdíl oproti sporu o radar, ve své většině přijímá a vyjadřuje, ač ne tak radikálními formulacemi, jak by si patrně islamofobní hnutí představovalo. I toto hnutí proti předpokládané hegemonii antirasismu mobilizuje minulou a sedimentovanou hegemonii národní suverenity, již doplňuje předpokládanou (kontra)hegemonií myšlenky konfliktu civilizací.

U islamofobů i u hnutí proti radaru byla hlavním nepřítelem vnější síla, ať už šlo v prvním případě o Bushův Washington, či v druhém případě o Brusel. Součástí rétorik obou hnutí byla národní suverenita jako zdroj jistoty v nejistém světě; v prvním případě měla uchránit před velmocenskými hrami se zbraněmi hromadného ničení („mám cíl nebýt cíl“), v druhém případě měla bránit ve vstupu uprchlíkům a démonicky zobrazovanému islámu z apokalypticky líčených západních velkoměst. Jestliže západní Evropa pro islamofoby jako pro snad první významné sociální hnutí od roku 1989 nefigurovala v roli ideálu a zdroje norem, ale spíš v úloze strašáka, ideálem a inspirací se pro účastníky demonstrací staly silné suverénní státy – jeden z nich přímo jmenoval Japonsko, Švýcarsko, a dokonce Saúdskou Arábii. Jasné hranice, po jejichž obnově hnutí volalo, nebyly jen praktickým valem před uprchlíky, ale také představovaným zdrojem jistoty a řádu a symbolickým protikladem liberálního chaosu, v němž nelze na individuální ani kolektivní úrovni kontrolovat podmínky vlastního života.

Naše ženy

Obrana žen se pro hnutí stala jedním z nejzávažnějších témat. Byť se hnutí snaží prezentovat jako ochránce liberálních hodnot, jeho vztah k právům žen je dvojznačný. Práva, kterým se české a potažmo evropské ženy těší, nejsou považována za výsledek dlouhotrvajícího boje, ale za esenci evropanství, které jako by bylo z podstaty liberální.

Analogicky je špatné zacházení se ženami nesmazatelně vepsáno nejen do Koránu, ale do každé muslimské duše. V tomto pojetí se pak islámská revoluce v Íránu a s ní spojený útlak žen ztělesněný v povinném nošení šátku jeví nikoli jako výsledek politického boje v islámském světě a vítězství jedné strany nad druhou, ale jako návrat k přirozenému stavu. Muslimka je vždy oběť, i když žije v liberální demokracii a šátek si svobodně volí. Upřímná solidarita s ní však chybí. Její obraz se naopak stává symbolem apokalyptické hrozby. Zahalená v nikábu či burce se na letácích hnutí mění v netvora bez lidské tváře, který budí strach.

Oproti tomu české ženy je třeba chránit. Spíše než jako rovnocenné individuality jsou ale pojímány jako národní poklad, stejně jako česká kultura či Národní divadlo. Jako v případě muslimek se stávají spíše objektem než subjektem, národním majetkem. V hnutí participovala celá řada žen a bez nadsázky můžeme říct, že to pro mnohé mohl být empowerment. Název skupinky Naštvané matky ale naznačuje, že je to právě mateřství, co vás jako ženu legitimuje pro vstup do politiky a veřejného prostoru. Přijetí tradiční hierarchie, v němž má žena své přirozené místo hned za mužem, pak tyto ženy staví do role, v níž se vyjadřují pouze k „ženské“ agendě. Pravidlo, že veřejný prostor patří mužům a soukromý prostor ženám, zůstává zachováno. Muži náleží celý svět, ženě jen její tělo.

Sexuální násilí, ve vlastní společnosti často bagatelizované, se stává politickým tématem. Znásilnění a jiné genderově podmíněné násilí je přisuzováno pouze muslimům. Když zadáte do vyhledávače Parlamentních listů, které lze brát za spřátelené médium hnutí, slovo znásilnění, většina článků se týká ­imigrantů. Jako by čeští muži neznásilňovali. Jeden respondent se rozčiloval nad davovou fanatičností, kterou můžeme pozorovat v Mekce a kterou prý mají muslimové v krvi. Na otázku, zda podobné emoce nepozoruje například u fanoušků Sparty, když jede po Letné, odpověděl: „Jistě, jenže fanoušek Sparty nezmlátí svou manželku, když přijde domů.“

Znásilňování našich žen, které bude jedním z průvodních jevů islámské invaze do Evropy, je třeba zabránit. Například trestem pro ty, kdo trojského koně do Evropy vpouštějí. Vyhrožování znásilněním zažila celá řada aktivistek stojících proti tomuto hnutí. Ať už za vyučenou („až vás budou znásilňovat hordy muslimů“), za vlastizradu („kéž by tě taky aspoň dvacet hodin znásilňovali“), nebo naopak jako zasvěcení („já ti to sluníčkářství vyšukám z hlavy“). Násilí, které v rétorice hnutí logicky chybí, ale bohužel chybí i ve většině médií, je násilí páchané na migrantkách. Znásilnění, které během svých cest zažívají, je marginalizované, stejně jako islamofobové nepřipomínají, že evropské ženy jsou znásilňované evropskými muži.

Ženská práva, vyplývající ze Všeobecné deklarace lidských práv, se stávají privile­giem jen pro „naše ženy“. Mezi světem muslimských a evropských žen ční propast: ať si tam chodí v šátku, hlavní je, aby se to nedostalo sem. Takový přístup odhaluje, že práva, k jejichž ochraně se hnutí hlásí, nejsou univerzálními právy pro všechny, ale pouze výrazem evropské převahy.

Komu největší fuck off?

Možná je naše otázka, jaké poznání o české společnosti si lze odnést z analýzy protestů, špatně položená. Hraje totiž hru islamofobního hnutí a jeho vůdců, založenou na tom, že právě oni jsou ústy, jimiž společnost promlouvá. Nanejvýš několikatisícové demonstrace to ale nijak nedokládají.

A především – společnost nemá nějakou jednoznačnou podstatu, k níž by bylo třeba a možné se prostřednictvím analýzy jednotlivých jevů dostat. Je mnohem spíš proměnlivým sledem odpovědí na různé otázky, zodpovězené i v závislosti na tom, jak jsou položeny – a také kým a v jakých souvislostech jsou položeny. Pokud většina společnosti odpověděla na otázku po přijímání uprchlíků nesouhlasem nebo i agresí, může být hodně špatnou reakcí vytvoření obrazu „zlé a rasistické většiny“, vůči níž je třeba se vymezovat s cílem cítit se morálně lepší. Právě taková reakce totiž může pomoci přilepit k většině rasismus jako trvalou charakteristiku. Je spíše třeba pracovat na poctivém kladení otázek – a také na vlastní věrohodnosti, jejímž prvním předpokladem je nepovýšenost a otevřenost.

Loni v létě zveřejnila skupina PSH protestsong Fuck Off, v němž se vyjádřila proti rasis­tickým a islamofobním náladám. V povodni nenávisti musel znít jasný postoj rapperů pro mnohé jako živá voda. Jenže fuck off nebylo adresováno jen Konvičkovi, Zemanovi či Brichtovi. Orion poslal fuck off také „všem, co se nesnažili, fuck off všem, co nesplnili, co snili“, jako kdyby neúspěch byl důvodem k odsouzení. Posměch si podle autorů zaslouží především „bába“, která vaří z jídla nakoupeného ve slevách a má pocit, že ztratila kontrolu nad svým životem. Právě takovým lidem je třeba vyvracet jejich „šeď“ a připomínat, že „svět jsou barvy“. Nejspíš to nevědí.

Pokud se antirasismus má stát především ozdobou mladých a úspěšných a „morálním“ zdůvodněním jejich nadřazenosti nad lúzry, pak bude především hrát do karet různým Hamplům. I bez laciného „přesměrovávání hněvu“ a objímání rasistů jako ztracených třídních bratrů, kterým je třeba jen vysvětlit, že mají mířit na správné cíle, snad lze říct, že podobný antirasismus se nejen střílí do nohy, ale zůstává po něm i pachuť manifestované převahy mladých a úspěšných obyvatel měst. A tak lze možná to nejsilnější fuck off poslat těm, kteří se nesnažili spojit antirasismus se sociální otázkou a kolektivním bojem za svá práva. Všem, kteří ho naopak spojovali s pohrdáním těmi, kdo neuspěli.

Vysmívat se chudé a bojácné „bábě“ za to, že cítí obavy a nejistotu, je stejně hloupé jako ji „přemlouvat“, aby v údajném zájmu příštích generací volila proti svým (a ve skutečnosti i jejich) sociálním zájmům. Pokud se touha po stabilitě projevuje především strachem z neznámého, je to snadný terč k výsměchu, zejména pro mladé, zdravé a „nezávislé“. Podobný výsměch ale především znamená, že jsme si z islamofobní vlny neodnesli žádné poučení a že i příště budeme proti něčemu podobnému stejně bezmocní, jako jsme byli loni a předloni.

Autoři spolupracovali na výzkumu českého islamofobního hnutí.