Múza pařížské bohémy

Soudě dle četnosti, ale rovněž dle kritického a čtenářského ohlasu, představují kreslené autobiografie a biografie hlavní proud současného v užším slova smyslu nežánrového komiksového románu: na rozvinutějších euroamerických komiksových scénách (tedy ve Spojených státech, Velké Británii, Francii a částečně i v Německu) již řadu let s úspěchem působí nakladatelé i tvůrci specializující se především na tento segment. Je to vcelku pochopitelné, vždyť autobiografické komiksy se těší zejména díky Mausu a Persepoli skvělému renomé a zdařilá komiksová biografie, ideálně nějakého toho slavného či neprávem pozapomenutého umělce, zase nabízí pro mnohé neodolatelnou kombinaci naučného non­fiction obsahu s odlehčenou formou: pobavit se a ještě se něco zajímavého dozvědět.

Bez formálních výstřelků

Komiksové životopisy více či méně slavných tak zpravidla necílí jen na příznivce obrazoslovního sekvenčního média (popřípadě moderního komiksového románu), ale snaží se přilákat mnohem širší čtenářské vrstvy, kterým nějaký ten komiks čas od času jen „prostě nevadí“. V existenci této stále početnější skupiny lze nejspíš pozorovat zvyšující se legitimitu komiksu v kulturně­společenském kontextu, zároveň se ale nabízí úvaha o tom, jak se toto přijímání komiksu širším publikem odráží v dílech samotných. Způsobem vyvedení si totiž dotyčná díla bývají namnoze podobná jako vejce vejci: výraznější experimenty, ať již třeba s formou nebo s kompozicí vyprávění, se povětšinou nekonají, převažuje přehlednost a touha ústrojně a přesvědčivě odvyprávět „život a dílo“.

Takřka vzorovým příkladem takové „přístupné a nekomplikované“ komiksové biografie je i Kiki z Montparnassu Catel Mullerové a Josého­Louise Bocqueta, kterou vydalo nakladatelství Argo, jež na český trh dříve přivedlo například i kresleného Johnnyho Cashe v komiksu Reinharda Kleista. Více než 350 stran čítající černobílý komiks líčí život slavné múzy pařížské bohémy doslova od kolébky k rovu a počíná si přitom zcela tradičně: výtvarné pojetí je tu v nejlepším slova smyslu funkční, všemu je bezproblémově rozumět, žádné zmatení co do podstaty zobrazovaného či čtecího pořádku nás nečeká a mírně zjednodušená linka na sebe ne­upozorňuje a čtenáře „nevyrušuje“. Rozsah formálního ozvláštnění se omezuje jen na zcela neproblematické celostránkové výjevy či metaleptické „vystupování“ z rámu. Vše je tu podřízeno biografickému vyprávění, jež je tak sekvenčním komiksovým obrazem prostředkováno, přitažlivě „oživováno“, ale není nijak výrazněji transformováno.

Zlatá dvacátá

Nic z výše uvedeného ovšem nemusí být – a není – na škodu: líčení osudů modelky a zpěvačky Alice Ernestiny Prinové (­1901–1953), zvané Kiki z Montparnassu, strhne, pobaví a vzdělá. Silný životní příběh, vyprávěný zde s autorskou pozorností zacílenou k tématům osobní svobody, emancipace a volby, navíc zatraktivňuje legendami opředené prostředí pařížské bohémy v letech po první světové válce. Příběhem tak postupně defilují zástupy slavných, počínaje zpěvaččiným dobovým druhem Man Rayem, jenž ji mnohokráte zvěčnil, mimo jiné na proslulém snímku Ingresovy housle, který cituje obálka, přes Desnose, Duchampa, Cocteaua až například po Picassa, Hemingwaye či Foujitu. Meziválečná Paříž je i zde oním ohniskem, gravitačním středem uměleckého světa, ve kterém se Francouzi, Španělé, Američané i Japonci nechávají uchvacovat a inspirovat svéhlavou a sebevědomou „self­made womankou“. Ta se pak v komiksu inverzně stává zrcadlovou plochou, na níž se dobové umělecké niveau odráží v celé své působivosti, zábavnosti, krutosti a kráse. Rozhodující dekádou jsou tu léta dvacátá, kdy dvacátnice Kiki maluje, tančí a zpívá, stojí modelem, inspiruje a miluje a všechno dělá s maximální intenzitou, nadoraz. Jakmile se dekáda přelomí, komiks začne zrychlovat a zkracovat jednotlivé kapitoly, potřeba „dovyprávět život“ se trochu dostává do střetu se zacílením na bujaré interakce umělecké bohémy za jejích zlatých časů.

Čtenář je ale tou dobou již uchvácen a zaujat, smutně vyhlíží neodvratně nadcházející konec a možná si ho oddaluje studiem rozsáhlého připojeného aparátu, obsahujícího mimo kalendárium i medailony zachycovaných uměleckých osobností. Ve chvíli, kdy elegantní pevnou vazbou vyvedený svazek uzavře, mu nezbývá než doufat, že nakladatelství brzy sáhne i po dalších titulech volné autorské trilogie komiksových biografií silných svobodomyslných žen: další knihy jsou věnovány Olympe de Gouges, feministické dramatičce a spisovatelce předrevoluční Francie, a herečce, zpěvačce, tanečnici a nejslavnější nositelce banánové sukně Josephine Bakerové.

Autor je členem Centra pro studia komiksu ÚČL AV ČR a FF UP.