Ve stínu minaretů

Islám se v posledních letech stal v České republice vpravdě celospolečenským tématem. Zvýšený zájem o toto náboženství a jeho vyznavače je sice na jedné straně pozitivně reflektován v nebývalém nárůstu kvalitní knižní produkce o různých aspektech islámu a muslimských společností, na straně druhé se však zároveň všeobecný veřejný diskurs vyznačuje stále nebývalou obhroublostí i relativně nízkou úrovní informovanosti, co se týče základní faktografie. Za experty na islám a muslimy se u nás dnes totiž považuje už skutečně kdekdo – od absolventů vysoké školy života, píšících své příspěvky na Facebooku, přes přírodovědce či lékaře se snahou vyniknout také na poli společenských věd až po mnohé politiky, kteří často cítí příležitost se proti islámu hlasitě vymezit a nahnat laciné politické body.

Ošemetnost kategorizace

Právě protiislámským projevům spojeným s politickým aktivismem je věnována odborná monografie politologického kolektivu pod vedením Miroslava Mareše s názvem Ne islámu! a podtitulem Protiislámská politika v České republice. Kniha podrobně mapuje množství politických struktur, jež se u nás proti islámu tím či oním způsobem vymezují, některé dokonce z parlamentních lavic. Čtenář tak má možnost nahlédnout základní argumentaci obsaženou v projevech politiků či v programových materiálech stran a hnutí.

Autoři monografie vycházejí z předpokladu, že české protiislámské politické projevy lze rozčlenit do více kategorií, takže se v knize setkáváme s uskupeními monotematicky protiislámskými, extrémně pravicovými, populisticky pravicovými, konzervativními či levicově­patriotickými. Politologická snaha o takto precizní vymezení je pochopitelná a do značné míry též užitečná, zároveň však naráží na mnohdy ne zcela jasné ukotvení nemalé části aktérů protiislámské scény a jejich vzájemné prolínání. Není kupříkladu žádným tajemstvím, že neskrývaně antisemitský a rasistický (ergo extrémně pravicový) Adam B. Bartoš a monotematický Martin Konvička otevřeně podporují levicově­patriotického prezidenta Zemana, což je zvláště v případě Bartoše poměrně pikantní vzhledem k okázale deklarované Zemanově náklonnosti ke Státu Izrael.

Minimálně ve dvou případech je zařazení politické strany, respektive politického směru ne zcela šťastné a může na první pohled působit zavádějícím dojmem. V kapitole o konzervativní protiislámské politice je obsažena podkapitola o parlamentní TOP 09, byť autor v zásadě konstatuje, že se tato strana k otevřenému vystupování proti islámu neuchyluje, a je tak v rámci českého konzervativního spektra určitou raritou. Podobně ve finální kapitole (Další směry protiislámského spektra) je jako ideologický proud zařazena takzvaná nová levice, ač je zde opět uvedeno, že její příslušníci „vztahy k islámu ze svých pozic zásadněji neřeší“ a spíše naopak bývají hlasitými kritiky protiislámského hnutí.

Mírně zastaralé informace

Z islamologického úhlu pohledu lze rovněž kritizovat druhou kapitolu knihy, jež analyzuje vztah islámu k liberální demokracii. Zde se sice správně konstatuje, že islám – podobně jako kterékoli jiné velké světové náboženství – není ideologickým monolitem a v rozporu s naším liberálně demokratickým právním systémem jsou pouze některé jeho proudy, zatímco jiné nikoli, zároveň se však politologové dopouštějí některých zjednodušení, nepřesností či zavádějících tvrzení, jichž by se islamolog nejspíše vyvaroval.

Kapitoly o protiislámských subjektech jsou však samy o sobě velmi užitečným materiálem, a to jak pro odborníky, tak pro zainteresované laiky, ale v některých případech dokonce možná i pro orgány činné v trestním řízení. Značná členitost, rozpolcenost a rozhádanost protiislámského hnutí ostře kontrastuje s relativní nepočetností a převažující bezproblémovostí muslimů (či přesněji osob pocházejících z muslimských zemí) na území České republiky. Pozoruhodná dynamika protiislámských struktur nicméně vede k tomu, že mnoho informací v knize, jež uzavírá svůj výklad na konci roku 2015, nutně zastaralo. Autoři kupříkladu nemohli zaznamenat strmý pád konvičkovců ze společných pódií s prezidentem republiky do suterénu facebookových diskusí, k němuž došlo v důsledku politického diletantismu a osobních šarvátek mezi jejich předními představiteli. Kdo si dnes ještě vzpomene na Konvičkova slova o zaplněné Letné a třiceti procentech ve volbách do poslanecké sněmovny?

Různé pohledy na islám

Sborník příspěvků editovaný orientalisty Ondřejem Beránkem a Bronislavem Ostřanským pod názvem Stíny minaretů. Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik pojímá problematiku české veřejné diskuse o islámu poněkud odlišně – v podobě seriózní intelektuální debaty. Editoři vytyčili několik základních kontroverzních tematických okruhů, které se velmi často na nejrůznějších úrovních v polemikách kolem islámu objevují, a oslovili pestrou paletu osobností, jež se dlouhodobě k tomuto náboženství u nás vyjadřují. Jediným stanoveným krité­riem zde byla „přemýšlivost, slušnost a schopnost argumentace“. Kniha tudíž nepojednává ani tak o islámu – jakkoli některé příspěvky jsou doslova nabité fakty –, jako spíše o různých pohledech na něj.

Mezi jednadvaceti texty nalezneme příspěvky od islamologů, religionistů a dalších odborníků na slovo vzatých (Luboš Kropáček, Zora Hesová, Pavel Hošek), ale i od muslimů (Hassan Mezian, Richard Hlaváček), či naopak intelektuálů k islámu kritických (Roman Joch, Dan Drápal), přičemž úroveň kvality jednotlivých textů je velmi proměnlivá. V jistém smys­lu tak sborník připomíná více než deset let staré vydání Revue Prostor 69–70, jež v tehdejší době reflektovalo české „obavy z islámu“. Vzhledem k vytyčeným – byť zdaleka ne vždy respektovaným – tematickým okruhům jsou Stíny minaretů ovšem mnohem kompaktnějším počinem: představují dvě desítky rozdílných pohledů na stejné či podobné otázky spjaté s islámem a muslimy.

V tom však zároveň tkví určité úskalí. Některé příspěvky snesou přísná kritéria vědecké objektivity, zatímco jiné jsou ryze subjektivními eseji. Zajisté platí, že na celou řadu otázek lze mít jednoduše rozdílné názory a je na čtenáři, aby posoudil, který pohled mu nejvíce konvenuje. Problém ovšem nastává v momentě, kdy se jedná o otázku ryzí faktografie. Jako příklad zde může posloužit třeba notoricky propíraný termín taqíja, s nímž se však autoři ve sborníku, až na jednu drobnou výjimku, „poprali“ vcelku důstojně. Tento náboženský koncept má v islámu svůj konkrétní obsah, v pokleslých internetových debatách však v duchu středověkých obvinění z rituální vraždy platí taqíja za náboženské ospravedl­nění, ba závazný imperativ pro lhaní nemuslimům. Pohybujeme­li se na poli základních faktů, nemělo by ani v dnešní „postfaktické“ době v seriózní debatě docházet k jejich relativizaci z pozice „práva na názor“.

Autor je orientalista.