Proti ústřednosti práce

Historik, filosof a ekonom Moishe Postone charakterizoval „tradiční marxismus“ jako kritiku kapitalismu z perspektivy práce. Marxovu vlastní kritickou teorii pak v protikladu k tomu označil za kritiku historicky specifické podoby a funkce práce v moderně kapitalistických společnostech. Postone tvrdí, že tradiční marxismus nedokázal plně podchytit dvojí povahu Marxova konceptu práce, který zahrnuje nejen transhistorickou schopnost práce vytvářet užitné hodnoty, ale také historicky specifickou roli, kterou práce přebírá v moderních kapitalistických společnostech jako zdroj hodnoty a dominantní forma společenského zprostředkování. Jedním z důsledků tohoto selhání je podle Postoneho to, že tradiční marxismus zůstává uvězněn v kategoriích buržoazní politické ekonomie, jež se neobejde bez transhistorické pracovní teorie hodnoty. Mnoho tradičních marxistů považuje Marxův koncept nadhodnoty – a vykořisťování pracujících – za základní kámen Marxovy teorie. Takové interpretaci Postone oponuje, když mluví o tom, že hodnota sama je zásadnější a základnější kategorií než nadhodnota. Riziko koncentrace na nadhodnotu spočívá v tom, že Marxovu kritiku politické ekonomie proměňuje v pouhou kritickou aplikaci politické ekonomie, která nevědomky přijímá transhistorické kategorie.

Pro ilustraci mohu uvést dva příklady z Marxova díla. První je Marxova Kritika gothajského programu, ve které uvádí, že práce je sice jediným zdrojem hodnoty v moderních kapitalistických společnostech, ale univerzálně to neplatí. Druhou jsou Marxovy námitky proti Pierru­-Josephu Proudhonovi, podle nějž je majetek založen na krádeži nadhodnoty, kterou produkují dělníci. Proudhon přijímá pracovní teorii hodnoty, jak ji formulovali Adam Smith či David Ricardo, přičemž se ale domnívá, že žádný buržoazní myslitel plně nerozvinul vlastní kritické implikace – zejména že se pracujícím nedostává plné hodnoty zboží, které vyrábějí. Podle Proudhona by jedinou cestou, jak by mohli pracující získat plnou hodnotu vynaložené práce, bylo zcela zrušit vlastnictví, a vytvořit tak plně transparentní společnost ctnostných producentů. Na tom je patrné, že Proudhonova teorie je založena na logice „producentů a parazitů“, jejímž cílem je eliminovat „parazitické“ vlastníky majetku, kteří přímo vykořisťují pracovníky tím, že si přivlastňují nadhodnotu, nebo nepřímo tím, že žijí z úroků nebo renty.

Dominantní charakter

Postone ve své interpretaci Marxe zdůrazňuje historickou povahu Marxových kritických pojmů. Postone zejména říká, že koncepty typu „abstraktní práce produkující hodnotu“ platí pouze pro epochu moderního kapitalismu. V postkapitalistické společnosti takové kritické pojmy ztrácí svůj obsah, a tedy i platnost. Max Horkheimer k problému přistupuje obdobně – jeho koncept „antropologie buržoaz­ní epochy“ má být kritikou tradice filosofické antropologie, která se snažila pojmenovat základní charakteristiky člověka transhistorickým způsobem. Proti takovému přístupu Horkheimer namítal, že charakterová struktura jednotlivců a skupin je formována historicky specifickými společenskými vztahy, ve kterých žijí. Ve své eseji z roku 1936 nazvané Egoismus und Freiheitsbewegung. Zur Anthropologie des bürgerlichen Zeitalters (Egoismus a hnutí za svobodu. O antropologii buržoazní epochy) Horkheimer zkoumal společensko­-historické formování a psychologické rysy buržoazního charakteru, který se stal dominantním v moderních kapitalistických společnostech. Pokud byl podle Marxe i Postoneho kapitalismus definován jako samostatná historická epocha jistou podobou produkce a konkrétními formami společenského zprostředkování, je určen i převládající charakterovou strukturou, jak tvrdí Horkheimer.

Horkheimerův popis vlastností této charakterové struktury má mnoho společného se známějším popisem protestantské etiky Maxe Webera jako nového typu světské askeze, která oslavuje práci a sebedisciplínu coby privilegovanou cestu ke světskému úspěchu a věčné spáse. Horkheimer souhlasí s Weberovým důrazem na ústřední místo práce a sebedisciplíny v nové buržoazní charakterové struktuře. Za pomocí Marxe a Freuda Horkheimer nicméně Webera překračuje, jelikož se zaměřuje na způsoby, jimiž je buržoazní charakterová struktura uvalována na nižší třídy, neboť tyto skupiny jsou násilně začleňovány do moderních kapitalistických společností. Jinými slovy řečeno, v moderní době se ve společnosti jako celku stává dominantní struktura asketického buržoazního charakteru, přestože má pro různé sociální skupiny velmi odlišné důsledky. Pro buržoa­zii je odpovědná práce spojena s vlastním zájmem, zatímco u nižších tříd souvisí především se sebeobětováním. V tom pochopitelně tkví ideologická povaha buržoazní oslavy práce. Horkheimer nicméně ukazuje mechanismy, kterými velké části nižších tříd internalizují struktury buržoazního charakteru.

Význam živé práce

Jak Horkheimer, tak Postone považují ústřednost práce za základní a určující prvek historické epochy moderního kapitalismu – i když každý tak činí z jiné perspektivy. Postone mluví o abstraktní, hodnotu produkující práci jako o dominantní formě společenského zprostředkování v moderních kapitalistických společnostech. Postoneho interpretace Marxe však zdůrazňuje další silné tendence, které jsou kapitalismu imanentní – především snahy práci zrušit, a tak vytvořit postkapitalistickou společnost, v níž abstraktní práce již nebude dominantní formou společenského zprostředkování. Postone ve sborníku Karl Marx’s Grundrisse (Grundrisse Karla Marxe) z roku 2008 říká, že „hodnota je kritická kategorie, která odhaluje historickou určenost těch podob bohatství a výroby, které jsou charakteristické pro kapitalismus“ a že „to, jak se forma výroby založená na hodnotě vyvíjí, ukazuje na možné historické vyvrácení hodnoty samé“.

Jaké jsou hlavní faktory otevírající možnost překonání hodnoty? Postone poukazuje na rostoucí význam vědy a techniky ve výrobě, který vede k neustálému zvětšování hmotného bohatství, ale také k setrvalému odsunu pracovních sil z výrobního procesu. Důsledkem těchto tendencí je, že „výrobní síly kapitálu se stále častěji stávají společensky univerzálními výrobními silami, jež nadále nenáležejí samotným bezprostředním výrobcům“. Jinými slovy, v důsledku měnícího se organického složení kapitálu se stále více proměňuje i podoba samotného kapitálu a vzdaluje se od dělníků pobírajících mzdu. Postone píše: „Kapitál není ona tajemná moc, která ve skutečnosti náleží dělníkům; spíše je to reálný projev existence ‚druhových vlastností‘, které jsou historicky utvářeny v odcizené podobě jako společensky univerzální síly – a už nepatří pouze dělníkům.“ Ačkoli historická dynamika kapitalismu umožňuje emancipační znovupřivlastnění odcizené výrobní síly kapitálu, je tato možnost zároveň potlačována odolávající imanentní tendencí kapitalismu znovu ustavit výrobu založenou na hromadění hodnoty a přivlastnění živé práce. Postone má za to, že „tato historická dynamika znamená, že společenské zprostředkování je ovlivňováno prací, a proto živá práce zůstává nedílnou součástí procesu výroby bez ohledu na úroveň produktivity“. V důsledku toho „vývoj technologicky vyspělé výroby, který by mohl lidi osvobodit od fragmentované a repetitivní práce, namísto toho tuto práci posiluje“.

Mýtus primátu politiky

To, jak se Postone zaměřuje na tendenci kapitalismu nahradit práci, musí být chápáno ve vztahu k historickým podmínkám, ve kterých se jeho teorie objevila. Pro někoho, kdo tolik jako Postone zdůrazňoval význam historické sebereflexivity, je zcela na místě charakterizovat vlastní teorii jako vyjádření přechodu od státně centristických, fordistických forem kapitalismu, které dominovaly v polovině dvacátého století, k novým typům globalizovaného, neoliberálního kapitalismu, který se objevil v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jednou z největších předností Postoneho díla je fakt, že vysvětluje, proč je právě po konci fordovsko­-keynesovského období, úpadku průmyslového proletariátu a zhroucení Sovětského svazu Marxova kritická teorie ještě relevantnější, než byla kdy předtím. Tradičním marxistům, kteří považovali průmyslový proletariát za historického hrobníka kapitalismu a takzvaný reálsocialismus za skutečnou alternativu ke kapitalismu, se obtížně reagovalo na neustálé ohlašování Marxovy smrti ze strany liberálů a konzervativců v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století. Pro Postoneho však přechod k novému období neoliberálního kapitalismu nepotvrzoval konec Marxe, nýbrž zastaralost tradičního marxismu a jeho neschopnost tento přechod uchopit. V sérii článků z devadesátých let Postone obrátil svou pozornost k různým pokusům marxistů a nemarxistů – Ernest Mandel, Daniel Bell, Robert Brenner, Giovanni Arrighi a David Harvey – vysvětlit příčiny tranzice k neoliberální globalizaci.

Postone tvrdil, že úpadek státně centristických forem kapitalismu, které převládaly v polovině dvacátého století, dokázal, že takzvaný primát politiky, tedy přesvědčení, že nezávislá dynamika kapitalismu může být ovládána státy, byla iluze. Ve třicátých letech se zdálo, že se Sovětský svaz obrácením směrem dovnitř, k „socialismu v jedné zemi“, ubránil před účinky velké hospodářské krize. Globální hospodářský útlum sedmdesátých let měl ale na SSSR ničivý dopad, a ukončil tak pochybnosti o zapojení země do větších struktur globálního kapitalistického hospodářství. Podle Postoneho rozpad autoritářského státního komunismu v Sovětském svazu a ve východní Evropě a úpadek sociálního státu a státní suverenity v jiných částech světa prokázaly především to, že nezávislá historická dynamika kapitalismu existovala i nadále. Jak již víme, Postone se soustředil také na rostoucí význam vědy a techniky pro výrobní proces, který hrál zásadní roli při přechodu k takzvanému postindustriálnímu hospodářství. Postone kritizoval teoretiky typu Daniela Bella, který nedokázal rozpoznat, jak byl emancipační potenciál vědy a techniky vždy potlačován nutkáním kapitálu udržet hodnotu a abstraktní práci ve středu výrobního procesu.

Nová citlivost

O Postoneho analýze objektivních činitelů spojených s přechodem k neoliberální globalizaci by se toho dalo říct mnohem více, je ale důležité poznamenat, že Postone věnoval velkou pozornost i subjektivním faktorům. Sledoval vznik toho, co sám nazýval „novou citlivostí“ protestních hnutí šedesátých let a nových sociálních hnutí let sedmdesátých – pokládal ji za další důkaz toho, že na práci zaměřené kategorie tradičního marxismu zastaraly. Postone kritizuje Davida Harveyho za to, že nedokáže pochopit latentní emancipační potenciál, který se v kapitalismu rozvíjí: „objektivní možnosti“ osvobození od abstraktní práce naznačené „rebelující subjektivitou“ šedesátých a sedmdesátých let.

Rovněž Herbert Marcuse označil protestní a nová sociální hnutí ze šedesátých a sedmdesátých let za projev „nové citlivosti“ sahající mimo kapitalismus. Marcuse tvrdil, že tato „nová citlivost“ byla radikálnější než pouhá politická nebo ekonomická kritika kapitalismu, neboť odmítala kapitalismus i na hluboké psychologické úrovni, tj. odmítala struktury buržoazního charakteru, které se měly stát během moderní kapitalistické epochy dominantními. Postoneho a Marcuseho interpretace nových forem subjektivity, které se objevily během přechodu k neoliberálním formám kapitalismu koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let, pak dává větší smysl, když se podíváme na pozadí Horkheimerova konceptu. Protože jak jsme viděli, Horkheimerova analýza buržoazní antropologie zdůrazňuje ústřednost práce v moderních kapitalistických formách subjektivity. Horkheimer si byl velmi dobře vědom toho, jak byly buržoazní charakterové struktury uvaleny na nižší třídy a jimi internalizovány, takže se staly „druhou přirozeností“ i mezi pracujícími. Postoneho a Marcuseho koncept „nové citlivosti“ podtrhuje právě odmítnutí této buržoazní charakterové struktury.

Oslava pracovní morálky

Postone ovšem upozorňoval i na houževnatou tendenci kapitalismu obnovovat podmínky nezbytné k udržení systému výroby založeného na abstraktní práci. Pokud se Horkheimer nemýlil, jednou z těchto podmínek je i reprodukce struktury buržoazního charakteru. Sedmdesátá léta byla nejen svědkem vzniku nových sociálních hnutí, ale rovněž i pravicového odporu proti emancipačním impulzům „nové citlivosti“. V nezveřejněném článku napsaném krátce po znovuzvolení Richarda Nixona v roce 1972 Marcuse označil tuto reakci za otevřený projev neofašistických tendencí „buržoazní demokracie“ Spojených států. Mnoho komentátorů poukázalo na souvislost mezi nárůstem pravicových populistických hnutí a stran v Evropě a USA od sedmdesátých let a nelítostným zaváděním neoliberálního kapitalismu ve stejném období. Všichni jsme obeznámeni se sociálními důsledky neoliberální restrukturalizace globální výroby a směny, jako jsou stálý růst nerovností a masivní přesun bohatství k úzké elitě, zmenšování vlivu odborů a sociálního státu a nárůst nejistých forem práce i masové uvězňování, zvláště ve Spojených státech. V reakci na úbytek práce v důsledku technického pokroku vedla iracionální logika kapitálu k masivnímu přerozdělení sociálně produkovaného bohatství a společensky nutného pracovního času.

Na tomto místě bych se však chtěl soustředit na ideologie ústřednosti práce, které vznikly, aby ospravedlnily naprosté šílenství neoliberálního kapitalismu. Jak už řekl Horkheimer, „čím pochybnějšími se společensky nutné ideologie stávají, tím ostřeji jsou bráněny“. S využitím konceptu antropologie jako buržoazní epochy Horkheimer popsal, jak a proč se oslava práce stala společensky nezbytnou ideologií moderní doby. Postoneho kritika tradičního marxismu i jeho a Marcuseho interpretace protestu a nových sociálních hnutí z konce šedesátých a sedmdesátých let zdůraznily zastarávání buržoazní oslavy práce.

Nemělo by tedy být překvapením, že právě oslava práce se znovu objevila jako důležitá součást dnešní konzervativní a pravicové populistické ideologie. Například harvardské socioložky Theda Skocpol a Vanessa Williamson ve své důkladné studii o hnutí Tea Party ve Spojených státech zjistily, že ústředním principem ideologie Tea Party je přesvědčení, že společnost je rozdělena na ctnostné producenty a amorální parazity. Jistý populární slogan hnutí zněl „Zaveďte mou pracovní morálku“. Rasistická démonizace „královen sociálních dávek“ je od sedmdesátých let ústřední metaforou neoliberální ideologie. Nepřekvapí, že tento termín se značně rozšířil v polovině sedmdesátých let, právě ve chvíli, kdy začal svůj vítězný vzestup neoliberalismus. Úsilí Billa Clintona „ukončit sociální péči, jak ji známe“ jasně ukázalo, že Demokratická strana se v nelítostném zavádění neoliberální ideologie nenechá republikány zahanbit. Ideologie producentů a parazitů nebo v aktuál­nější verzi „tvůrců a příjemců“ zůstala klíčovým tématem konzervativní a pravicové populistické politické rétoriky, jak dokázali už Mitt Romney a Paul Ryan. Donald Trump byl zvolen prezidentem, protože získal řadu států „rezavého pásu“, které byly považovány za neochvějně demokratické – tím, že slíbil, že vrátí do průmyslového srdce země práci a transformuje Republikánskou stranu na stranu pracujících.

Strach z chudoby

Současná politická krajina naštěstí zcela nepostrádá alternativy k omezování nákladů, pro něž horují ideologie ústřednosti práce, je však třeba obrátit pozornost od Spojených států k Evropě. Například největší a nejsilnější německá odborová organizace IG Metall po sérii stávek na počátku roku 2018, kterých se zúčastnilo 1,5 milionu pracovníků, vymohla na zaměstnavatelích dohodu, jež nabídla zaměstnancům flexibilnější pracovní dobu a rovněž možnost pracovat jen 28 hodin týdně. Představitelé organizace uvádějí, že požadavky na pružnější pracovní dobu odrážejí „nový přístup mladších pracujících“, pro které je čas mnohdy cennější než peníze. Zdá se, že takové postoje potvrzují Marxovu předpověď obsaženou v Grundrisse: když společnost dosáhne určité úrovně hmotné prosperity, skutečné bohatství začíná být definováno jako množství volného času dostupného jednotlivcům a společnosti jako celku. Takový vývoj spolu se zvyšující se četností diskusí o garantovaném příjmu ukazuje na možnost vytvořit společnost, již už nebude ovládat iracionální potřeba kapitálu nepřetržitě reprodukovat podmínky nutné k přivlastnění hodnoty. V takové společnosti by společenské bohatství a společensky nutná pracovní doba byla rozdělena spravedlivěji. Obava z pádu do chudoby, která přispěla k nárůstu pravicových populistických hnutí v USA a Evropě, by se rozplynula. A společně s ní i masochistická oslava „tvrdé práce“, která se stala zcela anachronickou.

Autor je profesor historie a sociálních věd.

Text byl prezentován v květnu 2018 na konferenci The Institute of Scientific and Technical Communicators. Z angličtiny přeložila Marta Martinová. Redakčně upraveno.