1/ Pobývám někde. Posunování kroků a dlouhá cesta mezi Dolní, Střední a Horní Bulovkou. Tři kilometry stoupá zhoršující se asfaltka, až je to spíš vykotlaná cesta, na kterou kolmo navazuje nová cyklostezka. Mezi poli, stupňující se vedro má dvojí účin: zpomaluje a zároveň zrychluje krok. Chvíli si člověk připadá, že se loudá, a jindy zas, že chce tomu parnu co nejdříve uniknout. Doslova úprk. A pak zase pohled na kopce okolo, nemůže jen tak jít a nezastavit se. Nohy zrychlují, vidím rozložitou lípu a ucítím stín, pak pár domů, zelená značka vedoucí na hlavní silnici ale znamená zkrácení cesty. Ne, dokončí to. Navzdory všemu tomu vedru v sobě i kolem. Jdeš pak kolem rybníka směr Háj, cesta se ztrácí a jdeš jen s tušením nějakého místa před sebou. Jsi v jakémsi zeleném podrostu a pak na louce, kde už nejsou žádná viditelná vodítka, jdeš jen kupředu, snad správným směrem, snad je tam onen Háj, který má být samotou. Nakonec docházím k prvnímu cihlovému domu, který je poblíž silničky, takže se sem dá dojet, vzápětí vidíš druhý dům, ale všechno vzbuzuje dojem osamělého místa. Později zjišťuješ, že je to malá vesnička o dvaceti domech ukrytá ve stromoví, v malém údolí, které nemohlo být vidět. Někdy si říkáš, jaké by to bylo, skončit svou cestu tady, dva tři dny tu pobýt s místními a zažít úplně jiný čas. Sedáš si na lavičku, chvíli o tom přemýšlíš a představuješ si to. Zapomenout se zde. Moje deprese, nebo spíš podivný pocit po nevydařené noční diskusi v jedné ještě více noční vinárně, mne obrací k těmto úvahám. Deprese má několik odstínů – ta starší, z dospívání, se s podobnými hovory vždy vrací a bodá do slabin. Zpřítomňuje dávno zapomenuté věty, příkazy a zákazy. Ty novější deprese byly jen stínem té náctileté, ale i tak stačí na rozbourání dne, dvou dnů a té předpředchozí noci. Je to vždy směs vlastního obviňování a zřetelně slyšených vět, i když hlasy netrpíš. Celá ta dávná samota v pokoji, který se nedal otevřít, a pokud ano, tak se stejně nikam nedošlo. Všechny ty šachty, jámy, do kterých padáš. Je někdy těžké tomu všemu uniknout, ale zároveň vím, že uniknout musím a že se musím naučit zapomínat, aspoň na to tíživé. Tento výlet může rozhodnout, samozřejmě dočasně, ale taky vím, že to od něj nemohu žádat. Plánovat to čtrnáct měsíců a pak tudy jít s nánosem posledních dnů. Nemohu. Výlet má vždy svou důstojnost, relevanci – objevování a nacházení míst bylo kromě jiného vždy lék. Velká zátěž, ale i radost z nových území, kterými jsem prošel. Celý výlet jako bych přecházel z jedné osoby do druhé, jednou já, podruhé ty a pak on, ale stále jsem to já. K tomuto výletu to nějak patří a bude vždy patřit. Dojdu až skoro na česko­-polskou hranici, tedy na autobusovou zastávku Habartice – státní hranice. Místo, odkud mne spoj doveze na jedno liberecké místo zvané Fügnerova. V autobusu nebo ve vlaku příběh výletu vždy končí, ale vlastně ne, díváš se na krajinu kolem a přemýšlíš o dalších zdejších toulkách. Tento výlet ale nemůže skončit, je nějak vepsaný v tobě, i po roce si vzpomeneš na jakýkoli, třeba ten nejmenší detail svého bloudění. Přidržuju se pak zábradlí, po dojezdu poslední tramvaje od stanice Fügnerova k Brandlu. Stoupám do matčina bytu, promýšlím vše a vím, že někde mezi Fügnerovou a Fügnerovou v mém zápisu byl dlouhý večer, který byl ještě bojem, šachtou, ale už jsem zde, u červeného zábradlí, dvě stě metrů od přespání. Dvě stě metrů, než za tím vším zabouchnu dveře.

2/ Nehovořit již o kopání do míče a všech strastech v zákulisí stadionů, o plácání si rukama a klepání po ramenou. Jen trochu zvýšené hlasy. Ne, tady za vitrážemi šenku je klid. Smažáček, relax. Bum bum rum a zelená jak pažit. Poctivá desítka v obyčejných půllitrech. Ťuk o stůl a na pohodu. Kšefty zas až večer, teď ospalá jedenáctá, tedy skoro půl dvanácté. Město spí, všichni něco kutají, někteří i v té byznys kavárně naproti. Minuty jsou jako protivník, ale někde nějaká radost, třeba jako když je osm minut do konce zápasu a soupeř toho zatím moc nepředvedl. Ovšem, jako vždy ostražitost, co kdyby. Čutat to po stranách, šoulání u „outových“ pozic. Zákopová válka u rohového praporku. Pozdrav brankáři – hrej si s časomírou. Mezitím v šenku další zelené. Dopadlo to dobře. Nakonec hezkých 1:0, uhájeno a mohlo se slavit. Pak zas Bohemka, Slovácko, Zlín, ale to teprve bude. A už je tu další bum bum rum. Líný den, teprve půl jedné, z kavárenského hubu ještě nikdo nevyšel, jen odvedle z vinotéky si dvě maminky s kočárky odvážejí dobré moravské. Trochu to fouká, je začátek dubna, jinak nic moc. „Nic moc,“ řekne boss a objednává „jágra“.

3/ V podstatě jde v životě o to, udělat co největší zrychlovačku a kejvačku. O to jde, jinak se k bráně nikdy neposuneme. Určitě jsou i jiné finty, ale to si řekneme, milí diváci, v jiném přenosu na některé z našich fotbalových televizí: na stanicích Fotbal 1, Fotbal 2, Fotbal+ a samozřejmě na Eurosportu a Livesportu a na mnoha digitálních platformách. Všude se někde útočí a jinde zas brání. Všude tři komentátoři, v jiném studiu třeba ještě někdo další. Chlapská hra, to je jasné, je do toho zapojeno tolik lidí, že brzy vznikne ještě další fotbalový kanál. Bylo by to záhodno, některé zápasy jsou jen ze záznamu a to prostě, přiznejme si, přátelé, není ono. Vždyť můžeme vždy přeskakovat z jednoho kanálu na další, a užít si tak celé odpoledne. Teď zrovna slyšíme v jednom z přenosů, že hráči mají problém s liškou. Liška blokující útočnou hru. Vždy je tam třeba zpestřit program, jenže liška za to nemůže, nějak se tam zatoulala. A pak všechny ty aplikace, VARy. Začíná do toho pomalu „kecat“ i umělá inteligence. Upozorňuje na simulantství hráčů, na miniaturní ofsajdy, řeší sporné situace. Hra se kouskuje. Ony totiž ne všechny zrychlovačky a kejvačky mohou projít. Ale žlutí to pořád zkoušejí zprava a nenechají se odradit žádným chatbotem. Rozhodli se, že po levé straně dnes běhat nebudou. Jen zprava, snad to tam padne. Stále je to 0:0, ale zápas je to – vzrušující. Komentátor se zajíká štěstím a neustále se ptá do studia, co na to experti, ti ale zoufale mlčí, nemají co říct a lopotně přemýšlejí, co povědí, až skončí poločas, aby ne­ublížili ani jedné straně a hlavně ne sami sobě.

4/ Nejsi domácí, ale ani host. Neútočíš proti žádné brance ani po lajně někam vpřed. Ve městě nejdřív komoušských, pak odé­esáckých a nakonec ANO vlajek. Vracíš se do stejných hospod, jako je ta U Města Jablonce nebo U Draka, po deseti dvaceti letech. Místní si už vyměnili svá místa u stolu a vyvěsili fangle. Sem stejně nepatříš. Procházet průjezdy a zastavit se v několika ponorkách. Hlavně ale nesmíš v ničem selhat. To město na tebe útočí stejnými imperativy jako dřív, jen už jsou dnes vybledlé, zešedlé, nejdou snadno určit. Kopou zde za sebe, pěší jsou ti cizí.

5/ Obědváš pak zas někde v rohu, o pár týdnů později, v Jodoigne, a píšeš si v sobě jakýsi „belgický“ román, i když jen s malou znalostí Belgie. Vlastně není to o ní, ale o světě někde mimo, o zemi, co do jisté míry může reprezentovat Evropu, ale také jen samu sebe. Stále ten malý exil, jen dnes posunutý západněji a níž na mapě. Sedíš, zde i tam chodíš po městech a po něčem pátráš. Vlastně i zde už jsi byl, 1. května roku 2002, je to tak dávno. Našels pár míst, co ti něco řekla. Zrovna tady to všechno dokončíš. Došly totiž peníze, už se můžeš jen vrátit, na víc nemáš. Ještě jedna noc a pak celý den autobusem domů. Obyčejný hostinec, tedy spíš café nebo brasserie, jsi někde na pomezí, pravděpodobně v regionu Wavre. Díváš se z okna ven a přemýšlíš, co že jsi to na cestách objevil. Jisté způsoby zanikání, některé části měst už nejsou, mizení hospod, kaváren, míst a nahrazování je něčím novým, co se třeba ještě nějak zabydlí, ale zatím mnohé působí dost uniformně. Objevils developerské celky a výstavby, které se podobají až k nerozeznání, samozřejmě tu a tam výjimka, ale nic, kam by ses chtěl vydat znova. Jen jsi to prošel, zaznamenal, a byl­-li někde zbytek původního, zastavil ses, možná pro ten pocit zanikání, že už to nikdy nebude. Seděls tam, možná ses i ubytoval, bylo­-li možno, a viděl jsi ten zanikající svět, ale jinak zanikající, než říkají ti, co už mnoho let věští konec euroamerické civilizace, její poslední měsíce a dny, ne, viděls spíš stejnostejný svět, o kterém se rozhoduje někde nahoře, ve čtvrtých až jedenáctých patrech výškových budov, mimo vidění ulic a průchodů lidí a jejich každodenního života. Tam někde na jakýchsi vršcích, ať už jsou to vršky developerské, bruselských úředníků nebo Peltaštatu, se o něčem rozhoduje, a samozřejmě i na jiných místech. Lidé jen sedí a pozorují změnu, která ale zrovna jim moc změn nepřináší, spíše starosti, příjmovou chudobu a další nečekanosti. Evropa pomalosti, která prohrává svůj boj s dravostí a neomaleností jistých částí Východu a všelijakých „Amerik“, i v našich myslích, a to i s malým a. Jako by Evropa chtěla cosi vybalancovat, cítíš napětí, ale zde dnes ne. V lokálu moc lidí není, je sice zas květen, ale poměrně chladno. Sedíš tedy v rohu, kdes tenkrát sedět chtěl, ale už nebyl čas. Teď je ho tolik, že nevíš, co s ním. Na ulici skoro nikdo není, jako ten večer s otcem, při našem posledním posezení. Blíží se desátá a ty bys chtěl projet ještě tolik míst, ale už jsi doslova finančně na dně. Zpráva tedy nebude dopsána. Jen to komusi převyprávíš. A vlastně o zprávu ani nešlo. Tedy ne tu písemnou. Cos to chtěl objevit? Možná jen nějaký výsek, zlomek několika měst a míst, a zachytit jejich proměnu. V řadu čistých ulic, otevřených prostranství, ale také bez života, v jakési šedé, ač barevné sterilitě a high­-tech stylu, zároveň bio a eco­-friendly, ale stejně tomu něco chybí a toto chybění jsi chtěl zažít na vlastní kůži a hovořit s lidmi v mnoha zemích, kams dorazil, když stačily peníze a byl též čas. Města navržená do podivných elips, ale především pravoúhlé ulice plné take­-away bister, bistrokaváren s pár stolky a výhledem na hnědou nebo bílou multifunkční budovu či dovedně vyvedený park, opět s pravoúhlým nebo naopak diagonálním rozvržením, ale jaksi všude stejně, v místech, kde se okraj Bruselu pojí s Berlínem, a nakonec je to předměstí nějakého nového, rozpínajícího se města. Pohledy na různé černé dveře, nebo naopak bílé s hnědým obložením. Byty vždy až od nějakého toho čtvrtého patra, pod nimi supermarkety a kanceláře, napůl prázdné, mnozí volí raději práci z domova, kanceláře jsou fiktivní, jen naoko. Zvláštní forma hiltonizace a zároveň mcdonaldizace světa na malé ploše kancelářsko­-bytových bloků. A také místa všelijakých úložišť, zásilkoven, boxů, ze kterých je možné si cosi vyzvednout, aby to tam někdo zas kolem třetí ráno doplnil, pro jiného zákazníka s aplikací. Táhne se to pak celé kilometry, přes celou dřívější semiperiferii a okraje měst.

Sedíš ve výklenku jednoho jodoigneského šenku a díváš se ven, před sebou máš něco jako náměstí nebo větší náves. Z pošmourna najednou déšť. Ještě jedno červené pivo, kriek. „Danku,“ lehce šeptneš, „wel“ dodáš už neznatelně. Někde na pomezí valonského a vlámského území, takže ještě přidáš „merci“. Barman se otočí a jen šeptne „belgique“ a usměje se. Přichází a ptá se, anglicky, odkud že jsem. Čechy, jednou jsem tam byl – Český Krumlov, snaží se říct. Rád bych věděl, kde jste všude byl. Podávám mu krátkou zprávu o navštívených belgických městech a vesnicích. To jste viděl docela hodně. Přiznávám, že mám Belgii rád. Většina lidí toho o Belgii moc neví, maximálně Brusel, možná Antverpy, Bruggy, Gent a víc nic. Ale o České republice toho taky moc nevíme. Je to škoda. Říkám mu cosi o svém „výzkumu“ a on naslouchá. „Hodně se toho mění,“ podotýká. Povídáme si o těch změnách, sami nevíme, co s tím. Nejsem ale sociolog, jen cestující. Zůstal jsem se „svým“ výzkumem sám, ale něco jsem se dozvěděl a něčeho se dopátral. Budu o tom možná někdy vyprávět. Můj chaordický výzkum – nahodilost, která má někde v sobě ukrytý řád, nebo aspoň tušení řádu. Výzkum člověka, který nemá domov, stále jen kamsi popojíždí a někde přenocovává. Chvíli si ještě s výčepním povídáme. Mícháme jazyky, někdy se domlouváme jen pohledy. Pak vstane, podá mi ruku a popřeje mi dobrou noc. Nevyháním vás, klidně dopijte, jen při odchodu zabouchněte dveře. Samozřejmě ty vnitřní, venkovní už před časem zavřel, slyšel jsem to. Sedím pak v celé hospodě sám. Před sebou ani ne deci piva a přemýšlím, že asi takto to mělo skončit. Sedím a najednou zas ten pocit zvláštního bezdomoví. Neumím naplňovat nějakou roli, ze všech vypadávám a jen tak jsem. Nechci to ještě dopít, nechci odejít, nahoru do jednoho ze dvou pokojů – dnes večer zde ovšem budu nocovat jen já –, ale již jsem unaven. Blíží se čas odchodu, obléknu si plášť, mohl jsem si jej přehodit přes ruku, ale to už je teď jedno, beru si klobouk a zabouchávám spojovací dveře mezi chodbou a lokálem. Až tak učiním, budu vědět, že jsem za sebou zabouchl krátký příběh posledních několika let, mnohokrát přerušovaný, někdy i s obavou, že do cíle nikdy nedorazím, což se i stalo, ale dnešní večer cílem může být. Cítím to, není to tak, jak jsem si představoval, ale jsem zde a toto „zde“ může být opravdu posledním místem na mé „výzkumné“ cestě. Zítra zas vyrazím na nějakou další. Jen ještě nevím kam.

Josef Straka ( nar. 1972) vydal v devadesátých letech básnické sbírky A… jiné časy a Proč. Poté následovaly knihy básnicko­-prozaických textů Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008), Malé exily (2014) a sbírka fragmentárních básnických próz Cizí země (2018). V Rumunsku mu vyšla antologie textů s názvem Hotel Bristol (2018) a berlínské nakladatelství PalmArt Press vydalo překlad knihy Kostel v mlze (Kirche im Nebel, 2019). Jeho texty byly přeloženy do šestnácti jazyků. Zúčastnil se mnoha zahraničních festivalů, například v Mexiku, Řecku, Bulharsku, Rumunsku, Moldávii, Makedonii či Belgii.