V krátkém prohlášení iniciativy divadlo.pro kladete důraz na „vytvoření bezpečné zóny pro férovou komunikaci mezi umělci a umělkyněmi na volné noze a divadelními institucemi“. Proč vám tolik záleží na zlepšení pracovní kultury u nás?

Nejen divadlo, ale státem dotovaná kultura obecně jsou silně podfinancovány. Přestože je tento problém bezesporu klíčový, v tuto chvíli je takřka nemožné jej z naší pozice vyřešit. Co však ovlivnit lze, jsou podmínky, v nichž jako umělci a umělkyně pracujeme a tvoříme. I bez navýšení rozpočtu můžeme usilovat o zpřehlednění komunikace a rovnocenné vztahy, zkrátka o vytvoření respektujícího prostředí, v němž mohou vznikat kvalitní inscenace.

Jaké problémy tedy provázejí smluvní vztahy mezi umělci na volné noze a divadelními institucemi?

Ráda bych zdůraznila, že naším cílem není se vůči divadelním institucím vymezovat nebo proti nim bojovat. Chceme vytvářet prostor pro dialog. Obecně se dá říct, že divadla často vystupují v pozici autority, která určuje podmínky, a očekává se, že umělec či umělkyně na ně automaticky přistoupí. Dalším běžným jevem je, že se smlouvy neuzavírají včas, a vznikají tak zbytečná nedorozumění a konflikty, pro něž je pak těžké najít řešení. Často se také kopírují celá desetiletí neaktualizované vzory smluv, které nevyhovují současným potřebám a nereflektují posuny ve společenské i profesní komunikaci. Ve výčtu problémů bych mohla ještě pokračovat, podstatné ale je, že to všechno lze změnit. Stačí k tomu jen vůle a ochota na obou stranách, a ty ne­určuje zákon nebo systém. Je jen na nás, jestli se dokážeme domluvit.

Povězte mi něco bližšího o spolku divadlo.pro. Bude mít členskou organizaci? Mohou se lidé už teď přidávat?

Zatím se soustředíme na vznik webu a přípravu vzdělávacích aktivit. Spolek jsme založili především z praktických důvodů, abychom mohli vystupovat jako právní subjekt, založit transparentní účet, žádat o finanční podporu a podobně. V této chvíli všechno připravujeme ve dvou s režisérem Janem Fričem, obsah webu ale budeme konzultovat s mnoha odborníky, kolegy a kolegyněmi i se zástupci organizací, jichž se naše iniciativa týká. Je otázkou, kam to všechno dospěje, určitě jsme ale dalšímu vývoji otevření. Uvědomujeme si, že když se spojíme a nějakým způsobem zorganizujeme, dosáhneme toho víc, než když bude kopat každý sám za sebe.

Jaký typ podpory chcete umělcům a umělkyním nabízet?

V tuto chvíli běží crowdfundingová kampaň, která nám umožní získat prostředky na design a provoz webu poskytujícího základní orientaci ve smluvních vztazích. Kromě jednoduchých vysvětlení k formě a obsahu smluv bude web informačním rozcestníkem s odkazy na důležité zdroje a kontakty. Pečlivě ověřené a relevantní informace i sdílení zkušeností z praxe zájemcům pomůže především při vyjednávání o podmínkách spolupráce. V budoucnu bychom rádi participovali na vytvoření vzorů smluv ve spolupráci s právními poradci i různými subjekty v českém divadelním prostředí. To je ale relativně složitý a finančně náročný proces. Je třeba zdůraznit, že nejde o to, aby všichni používali totožné smlouvy. Naší snahou je přispět k tomu, aby existovaly dostupné vzory vy­­užitelné k dalšímu zpracování. Kromě toho bychom chtěli navázat co nejbližší spolupráci s oborovými a servisními organizacemi nebo vysokými uměleckými školami. Spolu s nimi bychom pořádali veřejné debaty, přednášky nebo workshopy na téma smluvních vztahů.

Jak umělecké školy připravují své studenty a studentky na život na volné noze?

V této oblasti jsme zatím ve fázi mapování. Z dosavadních rozhovorů s vyučujícími i se studentstvem ale vyplývá, že informovanost je minimální. Ale chyba není jen na straně škol. Ty se sice vzdělávání v takzvané profesní připravenosti věnují spíš nárazově a nesystematicky, ale podle všeho často nejeví potřebný zájem ani studentstvo.

Pokud jde o odbory, pro herce již od roku 1990 existuje Herecká asociace. Ostatní divadelní pracovníci ale mohou vstupovat jen do odborů spjatých s danou divadelní institucí, jako jsou třeba odbory Národního divadla. Proč se divadelníci více neorganizují?

Dokážu si představit, že odbory byly nějakou dobu vnímány jako rezidua komunistické minulosti. Umělci měli po roce 1989 potřebu být svobodní, nezávislí, a tak zůstávali neorganizovaní. Mezitím se ale vedly odborné diskuse a začaly vznikat profesní a servisní organizace, které však, jak říkáte, kromě Herecké asociace zatím nesdružují divadelníky a divadelnice na volné noze. S trochou – ale opravdu jen trochou – nadsázky se dá říct, že většina z nás existuje za tak tristních podmínek, že máme­-li se uživit, musíme pracovat v podstatě neustále, takže na zakládání spolků prostě nikdo nemá čas. Mé spojení s Janem Fričem je v tomto ohledu příznačné – já mám díky možnosti pracovat v zahraničí vyšší příjmy, on se naopak práce v profesi režiséra rozhodl vzdát, protože jeho situace byla ne­­udržitelná. Teoreticky tedy „máme čas“, hlavně ale už delší dobu vnímáme potřebu, která vzniká skutečně zevnitř. Proto jsme se rozhodli začít s něčím, na co máme kapacitu a co považujeme za podstatné.

Máte pracovní zkušenost s německojazyčným divadelním prostředím. Dokázala byste je porovnat s tím tuzemským z hlediska pracovněprávní kultury?

Finanční ohodnocení je sice na západ od nás na úplně jiné úrovni, ale to není jediný rozdíl. Jinak se přistupuje i k formulaci smluv. U nás je překvapivě mnoho místa věnováno sankcím – co všechno byste mohl pokazit, a jak vás pak divadlo spravedlivě ztrestá. Dále je v německy mluvících zemích samozřejmostí, že jsou honoráře vypláceny postupně, na základě už odvedené práce, která je v případě realizace divadelní inscenace rozložena do několika měsíců. Tady se obvykle čeká do „nejbližšího výplatního termínu po premiéře“, který ve smlouvách většinou ani nebývá uveden. Když řeknu německým kolegům nebo kolegyním, že je u nás naprosto běžné hradit si cestovní náklady a často i ubytování z honoráře, nevěří svým uším. V zahraničí si jako umělkyně na volné noze při jednání s vedením divadla připadám mnohem častěji jako rovnocenná partnerka – jako profesionál, který se přišel dohodnout na oboustranně vyhovujících podmínkách spolupráce.

Abychom nekončili negativně, kdybyste se zasnila, jak by podle vás vypadalo ideální pracovní prostředí?

Nejen já, ale i ostatní členové inscenačního týmu, stejně jako herci a herečky, technika, prostě všichni zúčastnění, by měli na práci čas a nevěnovali se paralelně několika projektům najednou. Všichni by se cítili být součástí tvůrčího procesu a ke všem by se přistupovalo jako k plnohodnotným partnerům. Nepracovalo by se bez přestávky, přes noc a o víkendech za minimální mzdu. Všichni se by tudíž mohli soustředit a vydat ze sebe to nejlepší, aby vznikla dobrá a snad i úspěšná inscenace…

Kamila Polívková (nar. 1975) studovala scénografii na JAMU. V letech 2004–2012 pracovala jako scénografka, kostýmní výtvarnice, režisérka, grafička a fotografka v Divadle Komedie. Po zániku souboru se stala kmenovou režisérkou Studia Hrdinů, působila v brněnském HaDivadle, nyní spolupracuje s Divadlem X10. Jako kostýmní výtvarnice se podílela na řadě německojazyčných inscenací Dušana D. Pařízka. Spolu s režisérem Janem Fričem letos založila spolek divadlo.pro.