„Nejznámější citát z antických tragédií najdete v Aischylově Oresteii: ‚Člověk se učí utrpením.‘ Dnes, kdy se do celé Evropy vrací nacionalismus, válka, rozepře, malost, strach a cenzura, si však musíme položit otázku, co jsme se vlastně od roku 1945 a 1989 naučili.“ Těmito slovy zahájil sedmý ročník festivalu Pražské křižovatky Milo Rau, jeden z nejvýraznějších režisérů současnosti, který v Praze představil hru Medea’s Children (Médeiny děti), připravenou letos pro gentské Národní divadlo.

Usvědčující klasika

Inscenovat klasiku prý není testem kulturního dědictví. Rau to ale vidí opačně: klasika prověřuje současnost. Jak napovídá už název, inscenace není o Médei, ale o dětech; ještě spíše je však o člověku. Švýcarský tvůrce má ve zvyku „zapojovat zúčastněné“ a jeho „antické“ drama se týká právě nejmladší generace. Po hře Five Easy Pieces (2016), jež rekonstruuje případ vraha Marca Dutrouxe, jde o další z jeho děl, v nichž děti oživují kostlivce lidstva. A závěr? Fatálně selhává nikoli Médea, ale společnost. Jak praví závěrečná platónská replika: „Lidstvo je pouhý sen stínů.“

Inscenace začíná jako diskuse po představení. Jediný dospělý herec Peter Seynaeve v oděvu kulisáka zahajuje debatu s dětskými hvězdami. „After­-talk“ je prý budoucností divadla, spiklenecky pomrkává na diváky. Ať si Seynaeve střílí z čehokoli, od dětské práce či prekérních podmínek divadelníků po režiséra, sálem burácí smích. Děti se pak v autenticky vyznívajících rozhovorech vyjadřují k inscenaci. Některé přitom touží předvést své znalosti antiky – což je banální, ale šikovný trik, jak se vypořádat se zápletkou a dál se obejít téměř beze slov. Jiné znuděně šátrají po iPhonech. Prostě děti, napadne diváka.

Po zcizujícím epilogu dojde na ztvárnění klasické tragédie. V pitoreskní scéně mytická hrdinka bojuje s alegorickým zlem ve směšném převleku draka. Naivistické zpracování dramatu, zasazeného do kulis přímořské pláže, sledujeme na plátně v zadním plánu jeviště a paralelně v živém podání dětí. Duplikace děje umocňuje montypythonovský efekt scény. Následují portrétní etudy účastníků hrůzného zločinu z roku 2007. Tehdy mladá Belgičanka zavraždila svých pět dětí a pak se pokusila o sebevraždu. Režijní interpretace vnáší do případu řadu kontroverzí, do očí však bije zejména porušení antického pravidla: Médea alias vražedkyně s pseudonymem Amandine Moreau totiž zabíjí před zraky diváků.

Bez dechu

Dívenka Bernice, ztvárňující Amandine, vraždí herecké kolegy coby vlastní dcery a syny, s nimiž žije v malém domku. Dusí, škrtí a bodá nožem, dokud děti neznehybní. Obraz z interiéru je za Seynaeveovy asistence přenášen na obří plátno jako live cinema. Slyšíme jen řev obětí, rány a monotónní hudební podkres, sem tam narušený tlumenými zvuky televizoru, od něhož Amandine děti postupně odvádí. Vidět je ovšem vše. Technické i herecké provedení otřesného činu je dokonalé. V sále patnáct minut nikdo nevydechne.

Co je na této scéně nejhorší? Ne tak prožitek, jako fakt, že lidé bez hnutí přihlížejí krveprolití. A krve je opravdu dost… Jistě, vše je jen „jako“, ale nepřihlížíme takto násilí i v realitě? Rau si mistrně pohrává s jevištní dialektikou viděného a neviděného. Zatímco v antice se mluví a zakrývá, Rau mlčí a ukazuje. Daří se mu tak s efektní lehkostí i brutalitou vynést ortel nad digitální civilizací. Kultura obrazu z nás činí všudypřítomné, leč slepé svědky. Při jednom ze závěrečných monologů diváci souhlasně pokyvují: každý se přece dovede vcítit do člověka trpícího osamělostí, šikanou a bobtnající nenávistí. A jen u některých nenávist přeroste v monstrózní násilí. To asi platí. Jenže kdo z přihlížejících zasáhne?

Autorka je literární a divadelní kritička.

Medea’s Children. Koncept a režie Milo Rau, dramaturgie Kaatje De Geest, scénografie Karolien De Schepper, Christophe Engels, rekvizity Joris Soenen, kostýmy Jo De Visscher, světelný design Dennis Diels, video design Moritz von Dungern, zvukový design Elia Rediger, účinkují Peter Seynaeve, Lien Wildemeersch, Anna Matthys, Juliette Debackere, Emma Van de Casteele, Ella Brennan ad. Nová scéna Národního divadla, Praha, psáno z uvedení 9. 11. 2024.