Většina divadel drží určitý standard. Kdo navštěvuje Dejvické divadlo, může čekat chytrou komedii nebo cynické drama. Na Zábradlí se obvykle dočkáme koncentrovaných konverzaček, výrazné výpravy, dokumentárních námětů. Kvalita se předpokládá. U scén, které nemají stálý okruh tvůrců ani soubor, a tím spíše u stagion, je úroveň kolísavější. Uměleckému vedení MeetFactory se ovšem dlouhodobě daří zvát talentované tvůrce. Na podzim se to podařilo hned dvakrát za sebou: jednak s adaptací románu Irvina Welshe o nelehkém životě mladíka z edinburského předměstí, jehož v dětství sexuálně zneužíval strýc, jednak s autorskou inscenací literárního triptychu francouzského konceptuálního umělce Édouarda Levého.

Mazlíčci a netvorové

Irvine Welsh je známý nekompromisní reflexí života skotské nižší třídy. Noční můry s čápem marabu, poprvé vydané v roce 1995, prezentuje MeetFactory jako „nejtemnější a nejkomplikovanější“ z autorových knih. I kdybychom neznali kontext Welshova díla, domyslíme si jej díky rozhodnutí režiséra Tomáše Ráliše důsledně sledovat vypravěčskou linku románu. Sázka na věrné převyprávění příběhu Roye Stranga se vyplácí. V mučivých obrazech tvůrci inscenace pátrají po možnostech odpuštění a hledají místo násilí v lidském životě. Welshův jazyk je natolik obrazivý a osobitý, že sám o sobě téměř zvládne zaplnit smíchovský black box, proměněný v nemocniční pokoj se závěsy připomínajícími oponu: místo sametu se po obvodu scény nepatřičně skví cosi jako latex; na prázdném jevišti se občas objeví jen nemocniční lůžko nebo židle. Jen zadní scénu tu a tam oživí projekce. Jsou to výjevy z afrického safari. Mezi nimi oko ptáka marabu.

Pro ty, kdo nikdy neviděli ptáka marabu: krkavec je proti němu mazlíček, harpyje neškodný holub. Marabu má vzezření posla smrti – s krhavou bulvou zapadlou v holé lebce s černými fleky, ne nepodobnými lišejníku či plísni. Přesto diváka neděsí, na to je opeřenec příliš upozaděn blouzněním Welshova hrdiny uvězněného v kómatu po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Vůbec nejsilněji je násilí a predátorství zachyceno v opakujících se pohybech, jež agresi mechanizují. Diváka téměř přiškrtí scéna, v níž Roy leží na matraci a nad ním se tyčí strýc s těžkou dlaní položenou na jeho obličeji. Když zatlačí, chlapcův trup se zvedne. Jakmile povolí, tělo klesá. Ve stroboskopických záblescích se opakovaný pohyb zdá nekonečný, masivní a téměř přízračný. Michal Lurie a Jan Hájek v rolích Roye a strýce excelují a diváku je zatěžko polknout.

Trýznivě nepříjemné

Ráliš se v Nočních můrách s čápem marabu rozhodl ohledat limity explicitního násilí na divadelní scéně – a udělal to skvěle. Když v divadle „padne čtvrtá stěna“, znamená to, že dění na jevišti zasáhlo publikum v nebývalé míře. Diváci úpí, nadávají, někdy odcházejí. Nestává se to vždy, herci v této inscenaci to však mohou zakoušet pravidelně. Při mé návštěvě vprostřed scény znásilnění proťal smíchovské jeviště výkřik divačky ze zadních řad. Přiškrcený odpor, ba vzdor, který se ve výkřiku ozval, se mi mrazivě opřel do zad. Takový je efekt pádu čtvrté stěny. Nádhera. Přesto člověka napadne: není násilí na jevišti příliš? Je taková intenzita v divadle přijatelná?

Vezměme to od scény znásilnění hlavní hrdinky, objektu Royovy nešťastné lásky. Co se během ní děje? Herci obklopí herečku. Vedle Lurieho a Hájka je tu vynikající Dan Kranich, který si mimochodem střihl i ženskou postavu, a to s přesnou dávkou komické pitvornosti. V průběhu předlouhé scény se herečky téměř nedotknou. Intenzitu násilí zprostředkovává sama (také vynikající) Romana Widenková, která bolest a ponížení ztělesňuje hereckým projevem a monologickým opisem zakoušené brutality. Druhotně násilnosti evokují spíše taneční než sexuální pohyby herců; všichni stojí „v uctivé“ vzdálenosti od ženské postavy. Násilí se zkrátka odehrává nepřímo. A přece křik, slova, gesta, napětí svalů stupňují divácký prožitek na maximum. Je to trýznivě nepříjemné. Ale nepřijatelné? Brutalita v inscenaci eskaluje paralelně s křehkostí situací. Význam násilí se tak proměňuje a s tím i jeho efekt. Násilí tu nabývá niterné podoby prvotní touhy po pomstě coby nezvládnutého citu.

Vnitřní exil umělce

Ne, že by Noční můry s čápem marabu nebyly vtipné. Člověk se párkrát zplna hrdla zasměje. Welsh i tvůrčí tým mají vytříbený smysl nejen pro komplexní zachycení násilí, ale i pro humor. Docela jiný humor ovšem dominuje inscenaci Díla. Autoportrét. Sebevražda, tří próz francouzského konceptualisty Édouarda Levého, kterou pro MeetFactory připravila Viktorie Vášová. Tentokrát je to humor hravý.

Čtveřice herců výraznými komickými až groteskními výkony provazuje vybrané aforismy na rozličná témata – od podstaty uměleckého génia ke smrti. To vše v drobných akcích a důmyslných režijních hříčkách, jimž k originalitě a vtipu dopomáhá nápaditá výprava Zuzany Scerankové. Nerealizovaná díla, podivné afirmativní teze nebo Levého zpráva o smrti přítele, jež je možná zprávou o autorově sebevraždě spáchané jen pár dní poté, co odevzdal rukopis nakladateli – tomu všemu vládne dada a cynismus: nástroje provokatéra.

V Levého knihách se téměř banálně vyznívající poznámky a anekdoty nenápadně sbíhají v několika ústředních tématech. Především v otázce po podstatě umění. Umělec je u Levého dílem pro sebe. Rozkoš z exhibice je přitom představena jako působivá i směšná. A nakonec tragická. Přestože režisérka tento aspekt Levého poetiky příliš nezdůrazňuje, lze mezi pečlivě vystavěnými stand­-upy zaznamenat hloubky jeho existenciální kontemplace a sebeironie. Právě z jejich dna staví Vášová vyváženou kritiku umělce jako člověka uzavřeného do tvůrčí samoty. Netrpí při tom kazatelstvím, spíše si střílí z možná nevyhnutelné umělecké sebestřednosti. Toho dociluje už tím, že Levého vypravěčský subjekt coby motiv propojující jednotlivé herecké etudy dělí mezi tři herce a herečku. Kolektivní ztvárnění spisovatelova světa je samo o sobě glosou o tom, jak omezený může umělecký duch být a že jeho pocit nepochopení je vposled důsledkem opuštění světa a bloudění ve vlastním nitru. Po wittgensteinovsku se tu zpřítomňuje iluze privátního jazyka. Umělec, který chce vynalézt svět jazykem umění, si myslí, že si vystačí. Každé umělecké dílo ale potřebuje sdílet elementární logiku se světem, jinak se stává jen směšným. Levého dílo v MeetFactory je v tomto smyslu dílem komickým a filosofickým.

Dvě inscenace a jedna recenze? Důvod je veskrze ekonomický. A přece se dá říct, že obě díla mají leccos společného. Předně: obě lze chápat jako zdařilé eseje o drásavých tématech (lidských i uměleckých) pojednaných s nebývalou lehkostí, ovšem zanechávajících znepokojivý dojem. Obě hry také zachycují nemožnost přerámovat vlastní život. Ve Welshově případě se o to pokouší mladík determinovaný společenstvím sociál­­ně vyloučené rodiny a přátel. U Levého jde o pokusy umělecké, které jsou předurčeny k nezdaru. Tuto moderní tragičnost, jež na sebe bere podobu grotesky, principiálně shrnuje desátý aforismus Levého Děl: „rub se pouhým přetočením nestává lícem“.

Autorka je literární a divadelní kritička.

Irvin Welsh: Noční můry s čápem marabu. Režie Tomáš Ráliš, dramatizace (podle překladu Jarky Jones) Lenka Veverková, dramaturgie Matěj Samec, scéna Jakub Peruth, kostýmy Anna Havelková, videoprojekce Zuzana Štěpančíková, hudba Tomáš Dalecký a Tomáš Ráliš, hrají Michal Lurie, Jan Hájek, Dan Kranich, Romana Widenková. MeetFactory, Praha. Premiéra 26. 10. 2024, psáno z reprízy 11. 1. 2025.

Édouard Levé: Díla. Autoportrét. Sebevražda. Režie a scénář (podle překladů Veroniky Zemanové a Sáry Vybíralové) Viktorie Vášová, dramaturgie Matěj Samec, scéna a kostýmy Zuzana Sceranková, hudba Džian Baban, light design Jiří Zewll, hrají Milada Vyhnálková, Jiří Svoboda, Štěpán Lustyk, Mikuláš Čížek. MeetFactory, Praha. Premiéra 2. 10. 2024, psáno z reprízy 19. 1. 2025.