close search

Až rozrazíme hradbu kulis

Citlivý pozorovatel přírody, nesmlouvavý posuzovatel marného lidského pachtění, hédonik i skromný zastánce těch nejposlednějších. To vše je Vít Kremlička ve svých nových básních, v nichž ovšem zůstává především vtipným a trochu potměšilým bardem, který si rád hraje s jazykem i okolním světem.

Dávná báj

Možná máš propálený kotel

možná ještě jednu plavbu vydrží

Tak opusť tenhle hotel

kde tě nic nedrží

 

Před sebou obzoru čáru

zvlněný je a ztracený

Zahvízdej a vypusť páru

žádný život není bezcenný

 

Možná poslední plavba

ale to se neříká

Kdesi klíčí osudu sadba

tebe se osud netýká

 

 

Lednice důchodců prázdnotou zejí

Lednice důchodců prázdnotou zejí,

jen občas lahváč, salám, brambory a zelí,

případně kořalka, vejce a sádlo,

mražené kuře, co mrazem padlo,

a nebyl, kdo by ho zahřál nešťastné v náručí;

už jenom v pekáči žárem zaskučí…

 

… až nadejde čas na testament

odkáži lidu kafe a fernet, na život medikament.

 

 

Loni se vylíhli skokani a skoro nesněžilo

Loni se vylíhli skokani a skoro nesněžilo,

lidi chodili do lesa na houby a pro dřevo.

Soused si pořídil čtyřkolku a rajtuje s ní

po louce,

až drny lítají k nebesům.

 

 

Co vítr přinese, zas vítr odvane

Co vítr přinese, zas vítr odvane

Plavkyně si bazén samy nevypustí

Jako s igelitkou nebožáky osud zmítá

Tak člověk pořád v něčem lítá

Bestie lítá

 

Seriály jsou pořád živy tebou

hřejí, zebou a jdou s dobou

ketodieta má správný šmak

modrá

se modrá jako modrá

jak by měla, přesně tak

 

 

Zní večerem cvrkot osamělých pěnic

Zní večerem cvrkot osamělých pěnic:

mně všechno, tobě zas nic!

Perlovým šeřením píseň plyne,

zdá se, že to nikdy nebude jiné

 

 

Sousedka napouští papiňák

Sousedka napouští papiňák

trvá jí to moc dlouho ňák

možná ten papiňák nemá dno

 

Do papiňáku vlož pastinák

krom toho další brebery

potravu provař do jedlého stavu

 

Na stůl si prostři a čti přitom noviny

co se zas děje ve světě za koniny

tou polévkou se neopař a neučiň si otravu

jinak by nebylo pro koho žít a zas umírat

 

 

Signály mechu

Kopřivový protlak ti vydrbe do posledního

koutu po zdraví lačnící tělo

Je jako zelený dort a punč, jako sny mechu

Nocí zní děsby, horké jsou lesby

navzdory volání šerosvitné kresby

Od mýtů nás dělí hradba života,

trójské mosty, kniha labyrintů

Žiji v opálu

Kruh četby, karty mrtvého žití

Museli by mi něco udělat, anebo zase zavřít,

abych přestal

Noci v nadhlavníku, proč nachovíš?

Přináším nové signály mechu, odvětila noc

 

 

Jseš láska z vrbových lístků

Jseš láska z vrbových lístků

Jseš láska jinovatky suchého listí

Jseš láska kroků nalezených v noci

Jseš láska kohoutího kokrhání zjitra

 

Jseš láska garážově zmizelých večerů

Jseš láska rozpuštěných akrylů šírání

Jseš láska do betonu vyřčených slov

Jseš láska zániku a nových přepětí

 

V jiskrách sněhu a proudu z větrníků se

tvoje láska ztrácí

Provždycky vzniká. Nikdy se nenavrací.

Máji, ty žalný Měsíci

 

 

Máji, ty žalný Měsíci

v girlandách fontán běsnící

smutku zrní zaséváš a zaléváš

vínem a vodou, hluchým skřekem

podivnou mocí, noci sklepem

kdo zachytí tě v sklenici?

 

Kdo zachytne tě v sklenici

už nemá kam se z tebe podít

z tvých květinových pout

na střelnici

 

 

Historie

Jak filmové umění káže, v dávných časech

lidé byli prostí dětinové,

všichni muži nosili vousy a bodné zbraně,

žili převážně v hradech a na jiných planetách,

poletovali sem a tam, živili se draky k obědu,

zvířata uměla mluvit a ženy byly

vcelku přívětivé,

pokud nebyla sekyra v dosahu,

kuchtíci housky krájeli mečem a pečínky

mezi ně padaly

z mraků, mimoděk a rovnou se zeleninou;

byl blahý ten čas!

Všichni se prali, krev chlístala proudem

a nikdo nepracoval,

peklo bylo pro srandu a nebe na měsíční,

bo celoroční předplatné.

 

 

Divoké ornamenty citů

Divoké ornamenty citů

jsou zapečené do biskvitů

 

Slunce zapadá nad večerkou, ve výkladu bliká

tibetský herbář

pád stroje nemá konce

piškotové bomby a kravské zvonce

 

Spleť kořenů hnaná života vlohou,

sycená deštěm z hvězd, opojivou mlhou

žene se podzemím vzdor velehorským tesům,

karabáčům blesků, telurickým plesům

 

kde duní útrob vulkánů dech nekonečnou tíží

svůj sen spí spása, co se nikdy nepřiblíží

 

 

Sextina

Jsou názory, že v životě nic netrvá věčně,

že skončí noc, láska, štěstí a kdovícoještě,

že sny nás pomíjejí ve střídání kulis,

že víno, mládí, zralý věk i stáří pouhý odlesk,

předehrou k nicotě, co všechno rázem zastře;

však moje sextina ty klamy šmahem popře!

 

Trvalou pravdu život v jednom rázu popře,

ač protiklady vzájemně rvou se krutě, věčně,

dál trvají potom, co smrt nám zraky zastře;

v tom nepomohou elixíry a kdovícoještě,

dál bude trvat věčné touhy odlesk

na troskách stále vztyčovaných kulis.

 

Což je svět zatuchlý sklad vysloužilých kulis?

Což naše vznosná slova nelidská moc popře?

Vždyť žijem’ víc než na hladině odlesk!

Katry se zbortí, ač chtěly svírat naše žití věčně,

pouta, kazajky, řetězy a kdovícoještě

jednoho dne navždy zapomnění zastře!

 

Jistě jsou modly, jež závoj prachu zastře,

buřty se vyudí na třískách vyřazených kulis,

v bazaru naleznem’ skvost i krám

a kdovícoještě,

vrah svoji vinu před soudem zaujatě popře,

na některé tramvaje budem’ čekat věčně,

sotvakdy vznikne znovu dávných citů odlesk.

 

Zda zříme v srdci temno jen, či druhův odlesk,

anebo mlha pochybnosti cestu znání zastře?

Jediná otázka, již možno klást si věčně!

Ostatní odkaž do potěmkinských kulis,

ať se tam sváří a hrdlí; až lhář své šalby popře,

jedním dechem ti přislíbí své věčné

„a kdovícoještě“!

 

Svět na nás hrne svoje stereotypy

a kdovícoještě,

v nových hávech staré formy a beznaděje

odlesk,

stejnými slovy hesla vyčpělá žváč popře,

pak jedinou cestu, co zbyla, harampádím

zastře;

ubohý labyrint z ještě ubožejších kulis…

Tak pinoží se hovniváli sisyfovsky věčně.

 

Až rozrazíme hradbu kulis, co měla trčet věčně,

volný pád věčnost popře, novou tmu nové

světlo zastře,

zůstane vzpomínek odlesk, láska, výzvy…

a kdovícoještě.

 

Atlas kotev

Zas vichrný proud žití na útesy mne hnal

vstříc zapomenutým přístavům,

zpustlým pevninám

ve vlnbití vyjícím v žalu svém jsem vzpomínal

na všechny kotvy, jak jsem urval

a na dně zanechal

 

ta první byla nádherná

zrezivělá až do černa

do hlubin padla s rachotem

 

tu druhou romance zrodila

mělčinami se brodila

letní jitro ji odneslo

 

třetí podobala se orchideje květu

co z hnoje pne se do náruče světlu

porostlá sasankami na mělčině hnije

drze práchniví, než ji další vlna skryje

 

 

V měsíci září

V měsíci září

listí stromů září

zelenkavou září

 

 

Květ růži zdobí

Květ růži zdobí,

chrání ji trn a plody

na mezi vyprahlé větrem a sluncem

kam zavítají

jen motýli a zajíci a lišky

 

Šípkový keř je jako noční hlídač břehů lučních

trní se proti ohvězděné obloze a v jeho náruči

spí bez obav několik malých tvorů

než je zas den probudí a vydá všanc

instantnímu industriálu

 

 

Zima jiskřivá

Zima jiskřivá

v peřejích odplynula

 

smrčiny ztemněly a vrby jasné

 

vždyť každý květ a každý list

vesnou čist

 

pojďme dát vale žízni

piva si občas lízni

 

 

Důchodce důchodce

Důchodce důchodce

má co nechce i co chce

ustele si pohovku

zabrouká si dechovku

občas je i na fotce

 

Důchodce důchodce

přemítá i o stovce

žal rozpouští ve spánku

pivo pění ve stánku

světlo žije v žárovce

 

 

Stříbrné stíny mraků se vlečou ke konci noční směny

Stříbrné stíny mraků se vlečou ke konci

noční směny

padá rosa; není jiné změny

odnepaměti každý podzim

vyplouvají lodice pestrého listí.

 

 

Rybářská

Všechno je zprcaný do klubek dráty a baráky

jako by příroda neměla už právo žít…

Hoj, potočmene bujný, v peřejích sebou mrskni

mincíře strhej, ať davům klesne čelist

ať chtíčem se zkroutí chřtány a dělohy v křeči

a smrt jim vápnem lajnu natře na hřbet

Až slunce ráno zažhne, již budou nikým

do lesa pohodím jejich kosti,

nyní nekonečně prospěšní

když zaživa měli tolik spěchu!!!

Hladina kymácí se, peřej chorál duní

v hlubině pod slapem se moje touhy sluní

 

Slunce je jasné, ale Země chladne

bělostné balerínky zapadaly žhoucím listím

a gesta ztuhla

syringy zpěvu ztichly posedy opuštěny

zeslábly paže a v žaludcích zakručelo sborem

 

kam letíte hejna koňader za viselci loje

zaseta čočka jaru nikde ani zrna

štědré hrsti prázdny

klopotné kroky kvačí do skal

 

dost bylo vašich cvrlikání zase zazní zjara

nám zvěstovat konec nočních směn ticha plnit

bouří

nám nebylo dáno slastí ani rmutu

lépe než v krmítku naprázdno si plnit vole

na jediný trylek

 

vy kurvy ptačí

vám pár zrnek stačí

takových koňader ještě bude

každé jaro se rozletí v krdelích k sýpce

nacpat si volátka zrním a červy

potom se hašteřit na parapetu

 

Ve fůrách exekutorů a jejich kancelistek

vidlemi jsem hledal poesii

v osudech zmarněných otlačených

pomuchlaných kancelářskými židlemi

našel jen zoufalství netvůrčích duchů a trup

co marně pnou se k cizím životům

bezbarvými parkosky

 

 

Proč ten ptáček poštěváček

(na motiv lidové písně)

 

Proč ten ptáček poštěváček nad námi lítá?

Co to nese za novinky, že nic neříká?

 

Co by taky říkal

 

Vy rozmarní kujebáci

poštěváčkům přejte

nic je více nesužujte

svobodu jim dejte

 

Vítejte ve vinárně.

Z notesu plzeňské advokátky Helči

 

Barvy jsou jako dým, co hospodský šenk

halí

Hudba je šum a smích, co vytrácí se v dáli

 

Už ani květinářce nemůžeš natlouct

pugétem

Tvoje slova si do erbu vetknou hasiči

 

Dnešek je dle hesla režimních smradů:

Všetci motýle kradú!

 

Už zpívali kohouti, myši, kocouři a straky

Jestli chcete, přidejte se taky

 

Tak svět oplácí:

opovržením za cit, almužnou za práci

Svět je veliká vinárna

někde se koštuje, jinde troštuje

 

Na hrobech zaniklých civilizací hodujeme

Frčíme do neznáma, zvesela si notujeme

 

Potichu naše životy oxidují a hnijí

proudy močky nebešťanské naše žití sijí

 

Neschopni životní kauzality

V pekle normality

 

Než uchvátí nás denní třesk

Hvězd padajících zazní břesk

 

Kdybych tam byl

Spal bych a snil

 

Měsíc je velký darebák, panáčku

Tvář mu jiskří, zcela posetá hvězdným

prachem a má tě na háčku

 

Lívance a vorvaně

jsou jeho snídaně

 

Oceán medu je tvůj klín a světlo Luny stín

z trpkosti odloučení hořkne tvoje

zapomnění

 

Nic lidského člověku není cizí

Prostota, vznešenost i co navždy mizí

Co na tom?

Slunce dál vychází a z písku nelze plést

provazy

 

Na plážích písčitého Pylu jsme zanechali

své nehty,

kostky ledu, plasty, kosti a znavené

vzdechy

 

Hrdinové naší doby tiše

nenávidějí nábytek

 

Juž nastal zimní čas;

zve na svah sáněk hlas!

 

Přehlídka kulis za okny vlaku,

pádícím klikatou polopřímkou života

Nechceme, co můžeme – chceme,

co nám odepřeno

 

Etruskové obchodovali se železem na meče

a na řetězy

obdivuj plné amfory a kandované řezy!

 

Slunce jas a nocí třpyt

dává žít

 

Láska je zvrhnutá popelnice s hromovým

rachotem

líbání za plotem fatální nemocnice

na pultu zářila jablka podzimním sluncem.

zlato sušených meruněk

perly zvonků nade dveřmi zvonily ozvěnou

dětství

 

celou noc pukaly boby ve vodě:

že jsme se tehdy potkali, není ke škodě

 

 

Vlna blahobytu přelila se v náš čas

Vlna blahobytu přelila se v náš čas,

do písku se vsákla, nevrátí se zas.

Neuskutečnitelné sny spí v květinových

okovech.

Nejprve zahazuj zlatá jablka, potom hrsti perel,

lidé chřadnou touhou po nadbytku.

Kupříkladu chryzantéma

je oblíbené téma.

Pro kanely a ornamenty na sloupech

inspirací byly kadeře přímé i vlnité

Zatímco na neznámých místech voda spřádá

zázračné nitky

a na obloze se klikatí veletoky z bezedných

nebeských tůní

potřeba nakoupit suchý led, bazény

pro případ vedra

snad občas ukápne i do mého vědra

ať můžu dál provozovat života slast:

poesii, ženský a chlast


Vít Kremlička (nar. 1962) debutoval v osmdesátých letech v samizdatu sbírkami Autentický kulovátor, Zvonění a Oblouk. Časopisecky publikoval v Revolver Revue a Paternosteru. Byl členem undergroundové hudební skupiny Národní třída. V roce 1991 získal za novelu Lodní deník Cenu Jiřího Ortena. Je autorem básnických sbírek Cizrna (1995), Prozatím (2002), Amazonia (2003), Země Noc (2006), Tajná cikánská kronika (2007), Tibetiana (2013), Divůtajný Marimbo (2016) a Básně (2018). Mimo to vydal novelu Manael (2005) a povídkové soubory Zemský povídky (1999), Amazonské Medy (2015) a Můj život s vínem (2023).

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image