Než začnu psát – a pak i po každém druhém třetím slově –, dlouho se dívám před sebe z okna na střechu z oblých červených tašek místy porostlých mechem, na třešeň, která už je zase téměř holá, jako před sedmi měsíci, kdy jsem sem přijela na pár týdnů, a ty ne a ne skončit. Třešeň tehdy sotva začala kvést, teď se na ní drží už jenom několik osamocených žlutých listů, vidím proto dobře do hlubokého údolí s kupodivu stále ještě zelenými zakrslými duby a dávno sklizenou vinicí úplně dole. Je středa, a tak se údolím rozléhá zběsilý psí štěkot, zvonění zvonců, které mají ti psi uvázané na krku, troubení a sem tam se ozve i nějaký výstřel. S rozedněním přijeli lovci – v šesti džípech, které nechali zaparkované o něco výš v kopcích. Jezdívají také o víkendech a prodírají se za šíleného řevu zvířecími stezkami po zarostlých svazích dolů. Já pak celé dopoledne raději nevycházím z domu, abych se jim se svým psem, co vypadá jako liška na dlouhých nohou, náhodou nepřipletla do cesty. Sedím tedy u psacího stolu, a místo abych psala, dívám se z okna – dál na protější kopce, které už přece jen zrezavěly a leckde i žlutě a červeně…