Orfeus se nenechával znepokojovat tím, že má ruce zkřehlé, špinavé a s příliš nakrátko ostříhanými nehty. V aktovce měl své pravé ruce, pečlivě zavinuté do starých novin a převázané obinadlem. Jenom si musí dát pozor, aby mu aktovku v té tlačenici někdo nevyfoukl. Okna v té zpropadené MHD pokrývá námraza, nic nevidí. Jako by celý svět byl proti tomu, aby si vydělal pár drobných. Určitě nevystoupí na správné zastávce, nenajde restauraci, kde má hrát, nepustí ho vrátný nebo se prostě opozdí.

O polední pauze manželka zaběhla domů jen proto, aby se před vystoupením pořádně na­­jedl, ale Orfeovi jídlo neklouzalo do krku. Žena ho hubovala, pak mu ale pomohla do nejlepšího obleku a zbrusu nové košile, doprovodila ho na zastávku a políbila na rozloučenou. Bylo ještě světlo a on se usadil v autobuse, odkud přes bílé sklo hleděl na její štíhlou postavu v krátkém podzimním kabátku, na pohublou tvář s neklidnýma očima a bledými rty. Cítil, že mu uvěřila a ještě nejednou uvěří, ale to už mu manželka zmizela z očí a jemu nezbývalo než myslet na dnešní hraní.

Čtverák Orfeus žil stejně, jako hrál, a že hrál výtečně. Jiná věc je, že Orfeův život se ne každému zamlouval,…