close search

Kiosek

„Šustí jak rukopis ghostwritera / na mírové konferenci“, napsal o válce zřejmě největší básník Německa druhé poloviny 20. století Hans Magnus Enzensberger. Básně, v nichž autor pozoruje bující společenské konflikty a plíživé katastrofy malých i velkých rozměrů, jako by nepromlouvaly k roku 1995, ale k dnešku.

Ilustrace Tereza Frindová

Kiosek

Na dalším rohu

tři postarší sestry

v prkenné boudě.

Důvěřivě nabízejí

Vraždy Jedy Válku

k snídani

milým zákazníkům.

Pěkné počasí. Pobudové,

co pojídají psí suchary. Vlastníci

dusící se ve vilách

pod alabastrovými sochami

a jiné živé bytosti,

jež přesně při východu

slunce zmizí v bankách,

bizarní jak mamut

se zatočenými kly

a modlitebnice.

Neruší mě.

I já rád nakupuji

u sudiček.

 

Válka, jak

Třpytí se jak rozbitá pivní láhev ve slunci

na autobusové zastávce před domovem důchodců

Šustí jak rukopis ghostwritera

na mírové konferenci

Plápolá jak modravý odraz televize

na tvářích náměsíčníků

Páchne jak ocel strojů ve fitness centru

jako dech člena ochranky na letišti

Troubí jak proslov předsedy

Nadouvá se jak fatva v ústech ajatolláha

Špitá jak videohra na žákově disketě

Jiskří jak čip ve výpočetním centru banky

Rozprostírá se jak kaluž za městskými jatkami

Dýchá

šustí

nadouvá se

páchne

jak

 

Bohatí

Odkud se to pořád jen berou,

tyhle překypující hordy! Po každém debaklu

vylezou z ruin,

bez škrábnutí; protáhli se každým

ouškem jehly,

bohatí v počtu, kamení a požehnání.

Ti nejchudší. Nikdo je nemá rád.

Těžce vláčejí svoje břemeno.

Urážejí nás,

nesou vinu za všechno,

nemůžou za to,

musejí zmizet.

Zkoušeli jsme všechno.

Kázali jsme jim,

vzývali jsme je,

a až když to nešlo jinak,

vysáli jsme je, vyvlastnili, zplundrovali.

Nechali jsme je krvácet

a postavili je ke zdi.

Ale sotva jsme odložili pušky

a usadili se v jejich křeslech,

zjistili jsme, zprvu nevěřícně,

pak v hlubokém nádechu:

že ani na nás nezabírá nic.

Ale budiž, člověk si zvykne na všechno.

Pro příště.

 

Hospodářský život

Jeden je placen za to,

že určuje směr politiky,

že bourá maso,

že vykládá Kierkegaarda,

že uléhá do postele,

že mačká tlačítka,

že daruje semeno,

že konečně postoupí

v syntéze lipotropinu,

že se ohání obuškem, vaří,

žehlí, zavírá brány,

že konečně zmizí.

 

Stará Evropa

V teplé vůni před pekárnou

pod zlatým preclíkem

nabízí otylý kouzelník z Guineje

ke koupi přívěšek na klíče

v ulici Šedých bratří

(kdo byli ti šedí bratři?)

Malí šlachovití dealeři

v obrovských sportovních botách

se mumlavě dohadují v jazyce,

jemuž nikdo nerozumí, u zdi

hřbitova Ducha svatého

(kdo byl ten Duch svatý?)

A pak ta stará Bosňanka,

protahující si strnulou nohu,

několik minut, na lavičce,

v tmavě hnědém, tichém dvoře

za tmavě zeleným portálem

domu U Slona, zbudovaného roku 1639.

 

Pozorování při střídání
funkcionářských elit

Tenhle zvuk drhnutí,

chrastění, ve dne v noci,

prsty nohou, rukou, drápy –

to je škrábání,

šplhání, lezení těch,

co se zadrženým dechem

chtějí vzhůru, vzhůru,

pořád výš, plni strachu,

strachu, že ten vetchý chyt

pod nehty povolí,

tak, že sklouznou tam,

odkud přišli, dolů,

a sice, čím víc, ještě než

se ta drolivá hrana

rozpadne, rozsype, začínají

v panice dupat po všem,

co pod sebou tuší,

o to hlouběji, nezadržitelně,

dolů

 

Plechový talíř

O chudobě už bylo řečeno vše.

Že je tvrdošíjná, houževnatá, lepkavá.

Že nikoho nezajímá,

krom chudých. Nudná je.

Tak činorodá, že jí nezbývá čas

stěžovat si na nudu.

Je jako špína. Tam,

takříkajíc dole, tam je,

otravuje, je nakažlivá, páchne.

Vyniká všudypřítomností.

Je to, jako by byla věčná.

Božské atributy. Pomáhající,

svatí ji vyhledávají, mniši

a jeptišky jsou s ní sezdáni.

Všechny ostatní, již před ní

celý život utíkají, dožene

se svým plechovým talířem

majestátně a nehnutě

na dalším rohu.

 

Krásná neděle

Ten stařičký pán s licousy

a křehkými kostmi,

jak si tu sedí na lavičce

před bunkrem,

před svým vlastním bunkrem.

Jak si tu sedí v ranním slunci,

mele palci a pobrukuje si.

Co že to říkal?

Co že to říkal?

Krásná neděle, dneska.

Krásná neděle, dneska.

Jak spouští ruce,

jak větří,

jak naslouchá,

jak dává pozor,

jestli za rohem někdo nepřichází

umlátit ho k smrti.

Jak si dál mele palci,

jak si pro sebe trylkuje:

Nikdo nikde.

Nikdo nikde.

Krásná neděle, dneska.

 

Hymna hlouposti

Nebeská moci, jež skrýváš se v záhybech mozkového kmene,

bezedná nadílko lidskému rodu in saecula saeculorum,

jsi nezměrná jak Mléčná dráha

a mnohotvárná jako tráva.

Mocná dvojčecí sestro inteligence, držíc ji za ruku

oslavuješ s ní hloubavé plky.

Ano, je to silné, jak nás inspiruješ v nových

a nových proměnách,

jako ženská tupost a jako mužská idiocie,

jak záříš z očí rváče podlitých krví

a procupitáváš v aristokraticky pokašlávající ješitnosti,

jak ovíváš nás pachem dechu rozjařené Múzy

či jako mnohoslabičné delirium ve filosofickém semináři.

Co by byl bez tebe řádný člověk, hlouposti

blbá jak tágo, štoudev či troky,

jehož žilami se valíš jak amfetaminová nálož,

a co badatel bez fixní ideje, jenž šmejdí bílými chodbami

svého institutu jak krysa v labyrintu!

Ani nemluvě o světových dějinách, koho by jenom pomněly,

když ne vítěze v tom jeho napoleonském blbství.

Tak zůstane nám snad zachována hovadná pýcha vítězova

a otupělá zlost poraženého, jen tu a tam přislazena

osvíceným pobzukováním sektářského kazatele,

komika a kvartálního pijana. Hlouposti,

často pomlouvána, jež se ve své mazanosti

často děláš hloupější, než jsi, ochránkyně všech zbytečných,

jen pro vyvolené si schováváš svůj nejvzácnější dar,

požehnanou prostotu prostomyslných.

Oni jsou nepopsanými listy v tvé velké knize,

jejíž pečeť nikomu z nás neotevřeš.

 

Privilegované stavy věcí

Je zakázáno zapalovat osoby.

Je zakázáno zapalovat osoby, jež jsou držiteli dokladu pro povolení k pobytu.

Je zakázáno zapalovat osoby, které se řídí zákonnými předpisy

a jsou držiteli dokladu pro povolení k pobytu.

Je zakázáno zapalovat osoby, od nichž nelze očekávat, že by ohrožovaly

existenci a bezpečnost České republiky.

Je zakázáno zapalovat osoby, pokud k tomu svým chováním nezavdávají podnět.

Je zakázáno zapalovat osoby bez posouzení, a to především mladistvým, kteří jsou

psychicky ohroženi z důvodu nedostatku volnočasového

vyžití a neznalostí příslušných předpisů stejně

jako problémy s orientací.

Je třeba od toho odrazovat s ohledem na obraz České republiky v zahraničí.

Nesluší se to.

Není to běžné.

Nemělo by se to stát pravidlem.

Nemusí to být.

Nikdo to nemá za povinnost.

Nikomu nelze vyčítat, když osoby zapalovat opomene.

Každý požívá základního práva na odmítnutí.

Odpovídající žádosti nechť jsou zasílány na příslušný městský úřad.

Nota bene. Bude­-li někdo překládat tento text do jiného jazyka, pak prosíme, aby místo Spolkové republiky Německo pokusně užil oficiální název své vlastní země. I tato poznámka pod čarou by měla v překladu zůstat.

Z německého originálu Kiosk (Suhrkamp, Frankfurt 1995) vybral a přeložil Pavel Novotný.


Hans Magnus Enzensberger (1929–2022) je považován za klasika německé moderní literatury. Byl tím, koho v pozitivním smyslu slova můžeme nazvat poeta doctus, dědicem světlých osvícenských myšlenek, typem otevřeného univerzálního ducha, světoobčana. Měl velmi široký tvůrčí záběr: vedle poezie psal také eseje, kritické články, byl prozaikem i dramatikem, sběratelem poezie i jejím překladatelem, kritikem, editorem i nakladatelem, tvůrcem literatury pro děti – dětská kniha Matematický čert (1997, česky 2006) se dokonce stala světovým bestsellerem. V roce 1957 debutoval básnickou sbírkou Verteidigung der Wölfe (Obrana vlků), následovaly sbírky Landessprache (Zeměmluva, 1960) a Blindenschrift (Slepecké písmo, 1963). V polovině šedesátých let stál Enzensberger u zrodu dnes již legendární revue Kursbuch. Významné jsou také jeho cykly Mauzoleum (1975, česky 2020), Zánik Titaniku (1978, česky 2015) a Fúrie mizení (1980, česky 2023), v nichž se autor z různých úhlů zabývá dialektikou civilizačního pokroku. Z novějších titulů lze uvést například básnickou sbírku Historie mraků (2003, česky 2010) nebo pozoruhodnou textovou koláž Album (2011). Drobný výběr z básní, které zde uveřejňujeme, pochází ze sbírky Kiosk (Kiosek, 1995). Kiosek můžeme řadit k dílům, v nichž kulminuje autorovo skeptické období. To se započalo již v sedmdesátých letech, kdy Enzensberger poslal ke dnu všechny civilizační utopie i vlastní naivní představy a iluze o lepší společnosti. Jestliže jsou jeho cykly ze sedmdesátých let značně temné, byť groteskní a ironické, vstupuje do pozdějších básní podmanivá lehkost a vzdušnost, pozorovatelský nadhled a úžas, který je zároveň chladným konstatováním přítomných i budoucích hrůz. Kiosek v sobě takto spojuje barevnost a cit pro každodenní detail s temnými vizemi dotírající katastrofy. Když se tímto dílem pročítáme, je dobré mít na paměti, že sbírka vznikla v období rámovaném autorovými dvěma zásadními eseji. První se jmenuje Vyhlídky na občanskou válku (1993), druhý pak Muži hrůzy (2006); oba vyšly česky ve svazku Eseje (2008). První zmíněná stať se zabývá „mikromolekulárními“ konflikty uvnitř občanské společnosti, kulturou nenávisti a mediálním transem – faktory, které vedou společnost k sebedestrukci, k rozpadu zevnitř. Enzensberger ukazuje, že k tomu, aby moderní člověk adoroval a páchal zlo, již nepotřebuje žádnou ideologii, že jeho ničivý pud je hnán čirou prázdnotou, pouhou lhostejností vůči sobě i svému okolí; pro takový typ vyprázdněného jedince autor používá přiléhavé označení zombie. Podobně laděný je i druhý esej, který se zamýšlí nad „radikálními desperáty“, reaguje na události 11. září 2001 a zkoumá kořeny terorismu. Kiosek je na této ose jakýmsi stánkem s pestrým zbožím, láká svou otevřeností i rozmanitostí. Najít tu skutečně můžeme všechno možné: „Vraždy Jedy Válku“, ale třeba také sociální rozdíly, traumata a úzkosti společenské i osobní, starou i novou Evropu, funkcionářské elity, a to v koncentrovaném – a jak se dnes často říká, „udržitelném“ – balení: texty zveřejněné před třiceti lety působí, jako by byly napsány dnes. Pavel Novotný

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image