„Šustí jak rukopis ghostwritera / na mírové konferenci“, napsal o válce zřejmě největší básník Německa druhé poloviny 20. století Hans Magnus Enzensberger. Básně, v nichž autor pozoruje bující společenské konflikty a plíživé katastrofy malých i velkých rozměrů, jako by nepromlouvaly k roku 1995, ale k dnešku.

Ilustrace Tereza Frindová
Kiosek
Na dalším rohu
tři postarší sestry
v prkenné boudě.
Důvěřivě nabízejí
Vraždy Jedy Válku
k snídani
milým zákazníkům.
Pěkné počasí. Pobudové,
co pojídají psí suchary. Vlastníci
dusící se ve vilách
pod alabastrovými sochami
a jiné živé bytosti,
jež přesně při východu
slunce zmizí v bankách,
bizarní jak mamut
se zatočenými kly
a modlitebnice.
Neruší mě.
I já rád nakupuji
u sudiček.
Válka, jak
Třpytí se jak rozbitá pivní láhev ve slunci
na autobusové zastávce před domovem důchodců
Šustí jak rukopis ghostwritera
na mírové konferenci
Plápolá jak modravý odraz televize
na tvářích náměsíčníků
Páchne jak ocel strojů ve fitness centru
jako dech člena ochranky na letišti
Troubí jak proslov předsedy
Nadouvá se jak fatva v ústech ajatolláha
Špitá jak videohra na žákově disketě
Jiskří jak čip ve výpočetním centru banky
Rozprostírá se jak kaluž za městskými jatkami
Dýchá
šustí
nadouvá se
páchne
jak
Bohatí
Odkud se to pořád jen berou,
tyhle překypující hordy! Po každém debaklu
vylezou z ruin,
bez škrábnutí; protáhli se každým
ouškem jehly,
bohatí v počtu, kamení a požehnání.
Ti nejchudší. Nikdo je nemá rád.
Těžce vláčejí svoje břemeno.
Urážejí nás,
nesou vinu za všechno,
nemůžou za to,
musejí zmizet.
Zkoušeli jsme všechno.
Kázali jsme jim,
vzývali jsme je,
a až když to nešlo jinak,
vysáli jsme je, vyvlastnili, zplundrovali.
Nechali jsme je krvácet
a postavili je ke zdi.
Ale sotva jsme odložili pušky
a usadili se v jejich křeslech,
zjistili jsme, zprvu nevěřícně,
pak v hlubokém nádechu:
že ani na nás nezabírá nic.
Ale budiž, člověk si zvykne na všechno.
Pro příště.
Hospodářský život
Jeden je placen za to,
že určuje směr politiky,
že bourá maso,
že vykládá Kierkegaarda,
že uléhá do postele,
že mačká tlačítka,
že daruje semeno,
že konečně postoupí
v syntéze lipotropinu,
že se ohání obuškem, vaří,
žehlí, zavírá brány,
že konečně zmizí.
Stará Evropa
V teplé vůni před pekárnou
pod zlatým preclíkem
nabízí otylý kouzelník z Guineje
ke koupi přívěšek na klíče
v ulici Šedých bratří
(kdo byli ti šedí bratři?)
Malí šlachovití dealeři
v obrovských sportovních botách
se mumlavě dohadují v jazyce,
jemuž nikdo nerozumí, u zdi
hřbitova Ducha svatého
(kdo byl ten Duch svatý?)
A pak ta stará Bosňanka,
protahující si strnulou nohu,
několik minut, na lavičce,
v tmavě hnědém, tichém dvoře
za tmavě zeleným portálem
domu U Slona, zbudovaného roku 1639.
Pozorování při střídání
funkcionářských elit
Tenhle zvuk drhnutí,
chrastění, ve dne v noci,
prsty nohou, rukou, drápy –
to je škrábání,
šplhání, lezení těch,
co se zadrženým dechem
chtějí vzhůru, vzhůru,
pořád výš, plni strachu,
strachu, že ten vetchý chyt
pod nehty povolí,
tak, že sklouznou tam,
odkud přišli, dolů,
a sice, čím víc, ještě než
se ta drolivá hrana
rozpadne, rozsype, začínají
v panice dupat po všem,
co pod sebou tuší,
o to hlouběji, nezadržitelně,
dolů
Plechový talíř
O chudobě už bylo řečeno vše.
Že je tvrdošíjná, houževnatá, lepkavá.
Že nikoho nezajímá,
krom chudých. Nudná je.
Tak činorodá, že jí nezbývá čas
stěžovat si na nudu.
Je jako špína. Tam,
takříkajíc dole, tam je,
otravuje, je nakažlivá, páchne.
Vyniká všudypřítomností.
Je to, jako by byla věčná.
Božské atributy. Pomáhající,
svatí ji vyhledávají, mniši
a jeptišky jsou s ní sezdáni.
Všechny ostatní, již před ní
celý život utíkají, dožene
se svým plechovým talířem
majestátně a nehnutě
na dalším rohu.
Krásná neděle
Ten stařičký pán s licousy
a křehkými kostmi,
jak si tu sedí na lavičce
před bunkrem,
před svým vlastním bunkrem.
Jak si tu sedí v ranním slunci,
mele palci a pobrukuje si.
Co že to říkal?
Co že to říkal?
Krásná neděle, dneska.
Krásná neděle, dneska.
Jak spouští ruce,
jak větří,
jak naslouchá,
jak dává pozor,
jestli za rohem někdo nepřichází
umlátit ho k smrti.
Jak si dál mele palci,
jak si pro sebe trylkuje:
Nikdo nikde.
Nikdo nikde.
Krásná neděle, dneska.
Hymna hlouposti
Nebeská moci, jež skrýváš se v záhybech mozkového kmene,
bezedná nadílko lidskému rodu in saecula saeculorum,
jsi nezměrná jak Mléčná dráha
a mnohotvárná jako tráva.
Mocná dvojčecí sestro inteligence, držíc ji za ruku
oslavuješ s ní hloubavé plky.
Ano, je to silné, jak nás inspiruješ v nových
a nových proměnách,
jako ženská tupost a jako mužská idiocie,
jak záříš z očí rváče podlitých krví
a procupitáváš v aristokraticky pokašlávající ješitnosti,
jak ovíváš nás pachem dechu rozjařené Múzy
či jako mnohoslabičné delirium ve filosofickém semináři.
Co by byl bez tebe řádný člověk, hlouposti
blbá jak tágo, štoudev či troky,
jehož žilami se valíš jak amfetaminová nálož,
a co badatel bez fixní ideje, jenž šmejdí bílými chodbami
svého institutu jak krysa v labyrintu!
Ani nemluvě o světových dějinách, koho by jenom pomněly,
když ne vítěze v tom jeho napoleonském blbství.
Tak zůstane nám snad zachována hovadná pýcha vítězova
a otupělá zlost poraženého, jen tu a tam přislazena
osvíceným pobzukováním sektářského kazatele,
komika a kvartálního pijana. Hlouposti,
často pomlouvána, jež se ve své mazanosti
často děláš hloupější, než jsi, ochránkyně všech zbytečných,
jen pro vyvolené si schováváš svůj nejvzácnější dar,
požehnanou prostotu prostomyslných.
Oni jsou nepopsanými listy v tvé velké knize,
jejíž pečeť nikomu z nás neotevřeš.
Privilegované stavy věcí
Je zakázáno zapalovat osoby.
Je zakázáno zapalovat osoby, jež jsou držiteli dokladu pro povolení k pobytu.
Je zakázáno zapalovat osoby, které se řídí zákonnými předpisy
a jsou držiteli dokladu pro povolení k pobytu.
Je zakázáno zapalovat osoby, od nichž nelze očekávat, že by ohrožovaly
existenci a bezpečnost České republiky.
Je zakázáno zapalovat osoby, pokud k tomu svým chováním nezavdávají podnět.
Je zakázáno zapalovat osoby bez posouzení, a to především mladistvým, kteří jsou
psychicky ohroženi z důvodu nedostatku volnočasového
vyžití a neznalostí příslušných předpisů stejně
jako problémy s orientací.
Je třeba od toho odrazovat s ohledem na obraz České republiky v zahraničí.
Nesluší se to.
Není to běžné.
Nemělo by se to stát pravidlem.
Nemusí to být.
Nikdo to nemá za povinnost.
Nikomu nelze vyčítat, když osoby zapalovat opomene.
Každý požívá základního práva na odmítnutí.
Odpovídající žádosti nechť jsou zasílány na příslušný městský úřad.
Nota bene. Bude-li někdo překládat tento text do jiného jazyka, pak prosíme, aby místo Spolkové republiky Německo pokusně užil oficiální název své vlastní země. I tato poznámka pod čarou by měla v překladu zůstat.
Z německého originálu Kiosk (Suhrkamp, Frankfurt 1995) vybral a přeložil Pavel Novotný.
Hans Magnus Enzensberger (1929–2022) je považován za klasika německé moderní literatury. Byl tím, koho v pozitivním smyslu slova můžeme nazvat poeta doctus, dědicem světlých osvícenských myšlenek, typem otevřeného univerzálního ducha, světoobčana. Měl velmi široký tvůrčí záběr: vedle poezie psal také eseje, kritické články, byl prozaikem i dramatikem, sběratelem poezie i jejím překladatelem, kritikem, editorem i nakladatelem, tvůrcem literatury pro děti – dětská kniha Matematický čert (1997, česky 2006) se dokonce stala světovým bestsellerem. V roce 1957 debutoval básnickou sbírkou Verteidigung der Wölfe (Obrana vlků), následovaly sbírky Landessprache (Zeměmluva, 1960) a Blindenschrift (Slepecké písmo, 1963). V polovině šedesátých let stál Enzensberger u zrodu dnes již legendární revue Kursbuch. Významné jsou také jeho cykly Mauzoleum (1975, česky 2020), Zánik Titaniku (1978, česky 2015) a Fúrie mizení (1980, česky 2023), v nichž se autor z různých úhlů zabývá dialektikou civilizačního pokroku. Z novějších titulů lze uvést například básnickou sbírku Historie mraků (2003, česky 2010) nebo pozoruhodnou textovou koláž Album (2011). Drobný výběr z básní, které zde uveřejňujeme, pochází ze sbírky Kiosk (Kiosek, 1995). Kiosek můžeme řadit k dílům, v nichž kulminuje autorovo skeptické období. To se započalo již v sedmdesátých letech, kdy Enzensberger poslal ke dnu všechny civilizační utopie i vlastní naivní představy a iluze o lepší společnosti. Jestliže jsou jeho cykly ze sedmdesátých let značně temné, byť groteskní a ironické, vstupuje do pozdějších básní podmanivá lehkost a vzdušnost, pozorovatelský nadhled a úžas, který je zároveň chladným konstatováním přítomných i budoucích hrůz. Kiosek v sobě takto spojuje barevnost a cit pro každodenní detail s temnými vizemi dotírající katastrofy. Když se tímto dílem pročítáme, je dobré mít na paměti, že sbírka vznikla v období rámovaném autorovými dvěma zásadními eseji. První se jmenuje Vyhlídky na občanskou válku (1993), druhý pak Muži hrůzy (2006); oba vyšly česky ve svazku Eseje (2008). První zmíněná stať se zabývá „mikromolekulárními“ konflikty uvnitř občanské společnosti, kulturou nenávisti a mediálním transem – faktory, které vedou společnost k sebedestrukci, k rozpadu zevnitř. Enzensberger ukazuje, že k tomu, aby moderní člověk adoroval a páchal zlo, již nepotřebuje žádnou ideologii, že jeho ničivý pud je hnán čirou prázdnotou, pouhou lhostejností vůči sobě i svému okolí; pro takový typ vyprázdněného jedince autor používá přiléhavé označení zombie. Podobně laděný je i druhý esej, který se zamýšlí nad „radikálními desperáty“, reaguje na události 11. září 2001 a zkoumá kořeny terorismu. Kiosek je na této ose jakýmsi stánkem s pestrým zbožím, láká svou otevřeností i rozmanitostí. Najít tu skutečně můžeme všechno možné: „Vraždy Jedy Válku“, ale třeba také sociální rozdíly, traumata a úzkosti společenské i osobní, starou i novou Evropu, funkcionářské elity, a to v koncentrovaném – a jak se dnes často říká, „udržitelném“ – balení: texty zveřejněné před třiceti lety působí, jako by byly napsány dnes. Pavel Novotný