***

v tom baru byla prohnutá stropní klenba

takže jsem čistě slyšel co říkají

na druhé straně místnosti velké jako míčovna

ale skupinu sedící u vedlejšího stolu

jsem neslyšel vůbec možná vůbec nemluvili

ale ti kteří mluvili s tvářemi natočenými

ke klenbě měli v mém rohu zvučný hlas

poslouchal jsem je protože mluvili

o barceloně sicilském víně a starém

filmu dobrodružství buckaroo banzai napříč

osmou dimenzí ve kterém hraje peter weller

který hrál ve verhovenově filmu robocopa

a taky hrál v cronenbergově nahém obědu

ten film se jim líbil alespoň tomu kterého

jsem slyšel nejvíc já si na něj vzpomínám

matně i když jsem ho viděl nedávno

k vedlejšímu stolu přinesli tác a na něm

perlivou vodu kokakolu a bílé víno

ta tři skla mohla vydat jediný zvuk

když jsem se podíval k protější klenbě bylo

ticho snad i vidět

a já si vzpomněl na obité bílé stěny kubánského baru

orosené negroni těžký dech kouře až příliš mnoho

dětí a černou tmu a černou noc za doširoka

otevřenými okny všechno se vtáhlo do indigové

a celé město sestoupilo do moře

červenovláska naproti se zaklonila brýle jí

sjely na čelo a ona si roztaženými prsty

začala projíždět vlasy

asi bych tam chtěl znovu být

tenkrát jsme neměli nic v plánu jen jsme přijížděli

a odjížděli čekali na náhodné vlaky protože

jízdenka platila do půlnoci scházeli se

ve vyhřátých pokojích a dokola se dívali

na wicker mana a crying game zatímco z černého

nebe sněžilo od těch dnů jsem sníh nikdy neviděl jinak

nebo jsem si ho alespoň vždy přál takto vidět

na té době bylo něco zázračného

jsou to pokoje do kterých už nikdy nenatáhnu ruku

neucítím jejich vůni ani teplo a neuvidím tváře

které v jiných tvářích můžu jen hledat

co se asi děje s bytem který jsme takto navěky opustili

už si ani nevybavuji co všechno jsme tam měli a co ne

všichni teď žijí jiný život a možná si na ten náš

tehdy ani nevzpomenou a ani nikdy neslyšeli o filmu

buckaroo banzai a nikdy neseděli v místnosti velké

jako míčovna kde spolu tajní milenci mohou hovořit

přes klenbu stropu a nikdo jiný je neslyší

jen vzduch možná zoranžoví nebo zrůžoví a ve mně

se objeví zvláštní pocit tragédie že negroni a padající

sníh k sobě tak nějak nepatří

a přitom neexistuje nic jako pravidla pití

a pravidla počasí

a noc, noc voní jako sníh jako spousty sněhu

jako sníh který je cítit i přes sklo

malého okna v kuchyni i když ještě

nesněží a ještě hodinu možná dvě

sněžit nebude ale já cítím ten

sníh z budoucnosti

***

jako v detektivních seriálech

mezi stromy bílý mrak hory zanořené v mlze

nažloutlá pára se drží na okraji nebe

a tiskne se na zavražděné srnce a rozmačkaná

selátka divokých prasat v blátě a listí

a mokré trávě

celý vzduch v takových místech voní jinak

ovce bečí okolo maringotky beran jednou

dvakrát dupne

spadne krabička s kaštany

ale na dně má malou pískací hračku

plnou mořské vody

kterou musela lilie kdysi

vidět

***

kovové zábradlí a ruce položené v dešti

natáhla ses vedle kočičí mrtvolky

propnula všechny prsty a voda tě měla odnést

pověz, jak tajná jsou tvá vidění?

vypneme zvuk a já budu vyprávět:

je to film o muži který jezdí tramvajemi

starého města a fotografuje lidské ruce

když v celém městě vypadne elektřina

zůstane uvězněný v plaveckém bazénu

kde žijí tlupy divokých koček které

mu nabídnou maso zpěvných ptáků

poté co ho ochutná dokáže slyšet

hlasy šeptající ze strachu

celé to končí v hořící tramvaji jež se

řítí z vysokého kopce k přístavu

je to jako náš příběh lilie

jen my jsme kdovíjak skončili

na tichomořském ostrově

ještě to bude chvíli trvat než po nás

pojmenují výbuchy na dně oceánu

a v listopadu bude běžně pětadvacet

stupňů

teď ležíš ve vaně

něco se ti zdá

***

na tohle budu myslet v poušti:

kousla se do rtu

velký hrozen malinových

kapek jí zalil celou bradu

***

pojď

vejdi za mnou do toho pokoje nad zemí

v celém domě se ozývají výtahy a

venku hoří reklamní poutače jako pískovcové město

měsíc je velký a bílý jako peklo

před oknem se zvedá cigaretový strach

zvedni své ruce a tanči v modrých šatech

proti černému oknu

tvůj odraz se pohybuje s klidem moře

za skly neslyšně tečou dálnice

a v pokoji září tvůj úzký bílý pas

bílé vlasy bílé břicho bílá ramena

sotva patrné chvění chloupků

(kdybych tě mohl malovat bylo by to

jako bych sbíral čas napadaný za domem)

tančeme spolu proti hvězdnému prachu

z vybuchlého saturnu uprostřed vesmíru

tančeme spolu jako by hořela budova

pod námi a toto byla poslední noc na zemi

než pokoj zčervená než se rozhoří koberce

než se rozhoří tapety závěsy než se

roztečou okna nad světem a čerstvý vzduch

se nás dotkne naposled jen tak

(první letiště kde můžeme přistát

je pořád ještě daleko)

ten pokoj je náš tak vejdi za mnou

za oknem diamantově svítí města a pod

ním bublají černá moře lesů

přijď a zvedni ruce

proti modrému nebi

a tanči zde se mnou

napořád

lilie

***

nevím v jakém jsme městě

možná je to sen

přelezu přes zídku a ty za mnou

mísíme se se skupinami turistů

kus středověké stavby

noc a trošku pozměněné vědomí

ani nevím: byla jsi blízko mě, lilie?

co vím je že mi ten večer někdo

uspořádal oslavu na kterou nikdo

nepřišel a já tam mohl být s tebou

sám

možná jsem už na světě strávil

až příliš mnoho nedělí

a teď bych chtěl zase jednou vidět

sady vřesů

***

drobnýma rukama

soustředěně skládá horké sklenice

dnem vzhůru na rozloženou utěrku

na špici věže svítil v zapadajícím slunci

oranžový oheň a mezi horami mraky

celistvé jako nějaké další hory

ona zvedne unavený pohled

oči které kdysi vypadaly modré

potom vždycky přijdeš ty jiná než naposled

ten večer mi červené víno rozleptalo zuby

chci být uvězněný ve filmu abych tě mohl

sledovat jako některou z postav až k

titulkům a prázdnému sálu a cigaretě

venku na ulici před kinem než začne

padat sníh

nechal bych si tě lilie

poslouchal rukama slunce na tvé kůži

nechal bych si tě jako kotě

věčnou a malou

***

svět zavřený do kousků vytrhaných květů

na verandě sbírali prádlo a když jsme přišli domů

nevonělo ani jídlo ani nebylo teplo

obloha jako při náletech chuť právě popadaných kostí

víš že písek zčervenal

když ses na mě podívala?

odcházením, stejně jako podzim

musím se ti přiznat lilie že mě na tobě

už nezajímá nic že ta přitažlivost

se objevila z hodiny na hodinu jen tak

ničím nedopovaná a mně se nechce

číst tvé pohyby zvuky pohledy nic

přesto ta chvíle – velmi krátká

spíš mylná – v tvých očích a

růžovost pod tím vším skrytá

by se dala jako pomeranče

setřepat do plachet

***

stojí odpoutaný jen s hudbou

pod kotníky a chodidly

poslední světlo ho vede

a drží mu bradu nad hrudí

zatímco ostatní klimbají

v rytmu vlaku se zavřenýma očima

město je ukryté ve tmě oceánu

jeho cesta vede k pokladům

kočkám a opáleným kolenům

sklenicím s pomerančovou šťávou

a vlnám pod okny s jejíma očima

už mu nic nemůže ublížit

ani kdyby vlak explodoval

nebo ostrov polkl oceán

stojí pevně

celý život zabalený v tom vratkém

těle které odjíždí nebo přijíždí

nad bílou vlnou

zapadá slunce

***

když zasvítí stín

mezi deštěm a domem

se vyplaví cizí tvar

zezelenalý mrak

obraz cizího domova

někde uvnitř mě

je to dům který jsem

možná nikdy neviděl

listí lepí se na paty

někde něco žloutne

– a ty tam ležíš

okna jsou vždy větší

kdykoliv jsme uvnitř

jako by cestovat spolu a sám

byly dvě rozdílné rakety

jedna do slunce a jedna do

alfa centauri

začít znovu

dělat něco úplně zbytečného

napořád poprvé

***

náměstí někde a nikde nikdo

o bílý stolek cinkne

talíř

mezi popraskanými budovami

čteme jména nadepsaná v rozích

holubi se vznesou

a cinknou sklenice

na to jíst hranolky

je možná brzy

jsou první ještě horké

čteme v rozích nadepsaných

jinými jmény

přes náměstí

jde teprve první člověk

svítá

palác praská v oranžovém světle

někde za rohem zní

saxofon

***

být někde kde pod vodou plavou hadi

kde se rozpouští indické kouře

kde se obraz dne skládá z třesoucího se tušení

když náhodou zaslechnu tu modrou skladbu

vzpomenu si na tebe lilie

i na ty nahé zanechané čmouhy prachu

a popraskané sklo sobotního odpoledne

obraz orla, jeho rozbitý obraz

peří roztrhané ve větru i kosti poházené v kamení

z dálky vztyčené paže a vodní kanálky

jsi tady se mnou a já sám jsem prorostlý cizím územím

okolo místnosti slyšíme prasknout sponu

podívám se ti do dlaně a na malé projekci

modrého bazénu vidím sen co se mi zdál

ale ty jsi v něm tehdy nebyla jsi až teď