close search

Dark lady

Noční světla měst, moře, vlaky, bary a drinky, detektivní seriály a hvězdný prach – to vše vypadá ve dvou jinak než o samotě. Volný básnický cyklus Václava Maxmiliána se ohlíží za vzplanutím, které sice odeznělo, ale přesto ho nepohltila minulost. Stále jsme totiž „prorostlí cizím územím“.

Ilustrace Tereza Frindová

***

 

v tom baru byla prohnutá stropní klenba

takže jsem čistě slyšel co říkají

na druhé straně místnosti

velké jako míčovna

ale skupinu sedící u vedlejšího stolu

jsem neslyšel vůbec možná vůbec nemluvili

ale ti kteří mluvili s tvářemi natočenými

ke klenbě měli v mém rohu zvučný hlas

poslouchal jsem je protože mluvili

o barceloně sicilském víně a starém

filmu dobrodružství buckaroo banzai napříč

osmou dimenzí ve kterém hraje peter weller

který hrál ve verhovenově filmu robocopa

a taky hrál v cronenbergově nahém obědu

ten film se jim líbil alespoň tomu kterého

jsem slyšel nejvíc já si na něj vzpomínám

matně i když jsem ho viděl nedávno

k vedlejšímu stolu přinesli tác a na něm

perlivou vodu kokakolu a bílé víno

ta tři skla mohla vydat jediný zvuk

když jsem se podíval k protější klenbě bylo

ticho snad i vidět

a já si vzpomněl na obité bílé stěny

kubánského baru

orosené negroni těžký dech kouře

až příliš mnoho

dětí a černou tmu a černou noc za doširoka

otevřenými okny všechno se vtáhlo

do indigové

a celé město sestoupilo do moře

červenovláska naproti se zaklonila brýle jí

sjely na čelo a ona si roztaženými prsty

začala projíždět vlasy

asi…

Článek je přístupný předplatitelům*kám.


Pro pokračování se přihlaste.

Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2
(nejprve je potřeba se registrovat).

Prohlédněte si naše
možnosti předplatného.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image