Jakub Fráňa vstoupil na literární scénu mnohovrstevnatým debutem Plno, jenž zaznamenává hluboce rozrušený duševní stav jedince, který se snaží pojmout moderní svět v jeho komplexnosti a zmatenosti. Text složený z filosofující novely a epistolární povídky uzavírající celý příběh z pohledu vypravěčova syna, který se snaží otcův život nějak uchopit a najít v něm odpovědi na nezodpovězené otázky, přitom nepředstavuje pouze odraz subjektivního prožívání. Snaží se sdělit také zásadní informace o současném stavu světa.

Koncept „plna“ totiž není pouze analogií k neklidným a intenzivním niterným stavům vypravěče, nýbrž prostupuje celým dílem a odráží přítomnost tohoto jevu v širších kontextech bytí. Úzkostné stavy, které zaplňují vypravěčovu duši tak, až se zdá, že musí v každé vteřině prasknout, jsou jen odrazem rozmanitosti a hluku, v nichž dennodenně žijeme, u citlivého člověka nadto mnohokrát znásobených. Jak sám vypravěč dodává, „nic z toho se nemuselo dít mně přímo – stačilo, že jsem to vnímal jako možné, jako někde kdesi se vyskytující“. Svět, v němž se pohybujeme, je nesmírně rychlý a zmatený, v každé vteřině na nás křičí a zahrnuje nás podněty, na něž si vynucuje reakci. Zahlcuje nervový systém a útočí na to, co je v nás lidské. Zaplavuje smysly a nepozorovaně se prodírá skrze vrstvy vědomí až do…