Prozaický debut Jakuba Fráni zprostředkovává vnitřní rozklad mysli zahlcené vjemy i informacemi. Znepokojivý obraz současného světa osciluje mezi vnitřním monologem, filosofickým traktátem a deníkovou zpovědí. A pokouší se ohledat hranici, kde už se naopak snaha zaplnit prázdnotu stává pouhým blábolením.
Jakub Fráňa vstoupil na literární scénu mnohovrstevnatým debutem Plno, jenž zaznamenává hluboce rozrušený duševní stav jedince, který se snaží pojmout moderní svět v jeho komplexnosti a zmatenosti. Text složený z filosofující novely a epistolární povídky uzavírající celý příběh z pohledu vypravěčova syna, který se snaží otcův život nějak uchopit a najít v něm odpovědi na nezodpovězené otázky, přitom nepředstavuje pouze odraz subjektivního prožívání. Snaží se sdělit také zásadní informace o současném stavu světa.
Koncept „plna“ totiž není pouze analogií k neklidným a intenzivním niterným stavům vypravěče, nýbrž prostupuje celým dílem a odráží přítomnost tohoto jevu v širších kontextech bytí. Úzkostné stavy, které zaplňují vypravěčovu duši tak, až se zdá, že musí v každé vteřině prasknout, jsou jen odrazem rozmanitosti a hluku, v nichž dennodenně žijeme, u citlivého člověka nadto mnohokrát znásobených. Jak sám vypravěč dodává, „nic z toho se nemuselo dít mně přímo – stačilo, že jsem to vnímal jako možné, jako někde kdesi se vyskytující“. Svět, v němž se pohybujeme, je nesmírně rychlý a zmatený, v každé vteřině na nás křičí a zahrnuje nás podněty, na něž si vynucuje reakci. Zahlcuje nervový systém a útočí na to, co je v nás lidské. Zaplavuje smysly a nepozorovaně se prodírá skrze vrstvy vědomí až do…Článek je přístupný předplatitelům*kám.