S tvrzením, že Studio Hrdinů uvádí divácky náročné projekty, by možná každý nesouhlasil. Podle mého názoru však tato holešovická scéna vytváří prostor pro divadlo, které se nesnaží diváctvu vycházet vstříc, ale spíše před ně klade nejrůznější výzvy. Nabádá publikum k soustředění a vlastním interpretacím, nebo dokonce rešerším – a občas také k přijetí faktu, že ne všechno musí být okamžitě srozumitelné a divácky komfortní. Specifická přitažlivost tohoto divadla spočívá právě v ochotě riskovat a nabízet estetické i myšlenkové zkušenosti, které se vzpírají prvoplánovému výkladu.

Vyhraněný dramaturgický, režijní i scénický přístup s sebou nicméně občas nese i pachuť tvůrčího alibismu. Inscenátoři a inscenátorky publikum někdy prostě hodí do divoké divadelní vody s radou: „Plav a neutop se!“ A právě takový pocit jsem měl z inscenace Trapéza polské režisérky a choreografky Izy Szostak. Dodejme, že Studio Hrdinů od sezony 2021/2022 jednou ročně uvádí taneční či pohybovou premiéru, přičemž českému publiku zpravidla představuje zahraniční choreografky a choreografy – nejčastěji ze sousedního Polska, jako je tomu i v případě Trapézy.

Cesta do podzemí

Tvůrčí tým inscenace, nazvané podle visuté hrazdy, si klade za cíl nacházet paralely mezi cirkusovým uměním, včetně jeho archetypálních figur a tropů, a současností zmítanou turbulentními zvraty. Diváctvo představením provází performerská pětice, která působí jak groteskně, tak mírně znepokojivě. Její oblečení tvoří černé a béžové fraky, vestičky a široké kalhoty různých délek. Jednotlivé části těchto kostýmů – límce, rukávy či nohavice – jsou někdy bizarně naddimenzované, jindy zase potrhané a celek působí záměrně nesourodě.

Toto prapodivné uskupení, tvořené třemi ženami a dvěma muži, na publikum čeká už na schodišti vedoucím do spletitého podzemí Veletržního paláce. S kamennými, téměř úpěnlivými pohledy si umělci a umělkyně prohlížejí přicházející diváky a divačky, proplétají se mezi nimi a hned v úvodu vytvářejí sugestivní imerzivní atmosféru. Chladné industriál­­ní prostředí přitom dává vyniknout řadě vizuál­ně působivých kompozic.

Zastavujeme se až ve strohé místnosti, která předchází samotnému divadelnímu sálu. Zde se postavy ze schodiště znovu shromaž­ďují a rozehrávají pomalou sekvenci plnou gest, dramatických pohledů a přecházení po prostoru. Oční kontakt, který s diváky navazují, je až naléhavý. Je zřejmé, že vztah mezi performery a publikem bude pro představení klíčový – není však jasné, zda půjde o varování, empatii, nebo chladný odstup. Jednu z žen ostatní účinkující zvedají do výšky a téměř obřadním krokem nás vedou do hlediště, kde se konečně usazujeme.

Bloudění manéží

Jevištní dění pokračuje v podobném duchu. Za doprovodu táhlého, místy až ohlušujícího elektronického podkladu Jakuba Słomkowského, navozujícího atmosféru tísně, strachu i zlověstné poťouchlosti, se temné figury principálů, klaunů a artistů pomalu rozmisťují po prostoru. O tanci zatím nemůže být téměř řeč. Postavy se navzájem tahají po zemi, pomalu přecházejí jevištěm a ve zpomaleném tempu předvádějí svou akrobatickou flexibilitu. Synchronizace se objevuje jen sporadicky. Spíše než choreografii sledujeme jakousi sérii obrazů, v nichž se jednotlivé postavy potkávají, míjejí, podpírají či naopak nechávají druhé bezvládně klesnout k zemi.

Inspirace cirkusem se zde neprojevuje spektáklem ani virtuózní akrobacií, ale spíše jakousi její ozvěnou – vzpomínkou na tělesnou dovednost, která je rozmělněna a zbavena efektní podívané. Postavy působí jako vyčerpané a dezorientované bytosti, jako by zdědily pouze kostýmy a gesta dávného cirkusu, ne však jeho smysl. Jejich pohyby jsou někdy téměř něžné, jindy nečekaně hrubé. Chvíli vytvářejí zdání spolupráce, aby je vzápětí rozbily náhlým pádem či odvrácením pohledu. Trapéza v těchto momentech připomíná jakýsi postcirkusový rituál, v němž se někdejší archetypy proměňují v bloudění postav temným prostorem.

Prázdné meta

Ačkoli taková podívaná nese nejednoznačný, a i proto přitažlivý náboj, její kód není zas tak obtížné rozluštit. Po několika desítkách minut se dění okouká a fyzický materiál se začne opotřebovávat. Další dramaturgická vrstva, která se záhy přidává, ovšem vnáší na jeviště atraktivní témata – medialitu a otázky spojené s metarovinou performing arts. Do hry tak vstupuje například rozpor mezi autenticitou a umělostí rituálu či úvahy o komunikační, mediální i umělecké povaze divadelního představení. Tato linie však vyznívá poněkud pateticky a povrchně. K hudbě se přidávají voiceovery i přímé repliky performerské pětice, opakovaně zdůrazňující, že celý večer je dokonale zrežírovaný, a tedy umělý – a toto „odhalení“ je předkládáno jako zásadní zvrat.

Jistě, má jít o kontrast k úvodní obřadní, téměř rituální části, jenže myšlenka je podána tak doslovně, že naznačený rozpor působí spíše tupě než podvratně. Právě medialita a metadivadelnost přitom patří ve Studiu Hrdinů k častým a inspirativním motivům – příkladem jsou Oči v sloup nebo Za rohem svět od Jiřího Adámka Austerlitze, částečně i pohybový Zákon řady od Apoleny Vanišové. Ve srovnání s těmito tituly však Trapéza vyznívá poněkud vyčpěle a dramaturgicky nevyváženě.

Problém spočívá především v tom, že úvodní silné momenty se během večera postupně rozpouštějí. Iza Szostak jako by se zdráhala učinit výraznější gesto: zvolit jasnější rytmus, kontrast či vývoj. Po většinu času tak převládá očekávání, že se z pomalých obrazů vynoří výraznější významová linie nebo dynamičtější pohybová energie. Závěr sice na několik minut přináší svěží a energickou sekvenci všech performerů a performerek, ta ale přichází příliš pozdě a zůstává pouhou epizodou.

Trapéza tak nakonec působí jako inscenace s výraznou vizuální imaginací, která se však místy uzavírá sama do sebe. Nabízí sice řadu sugestivních obrazů a intenzivních situa­cí, jenže těžko hledá způsob, jak je propojit v přesvědčivý celek. A právě zde se znovu vrací otázka, která nad některými projekty Studia Hrdinů visí: sledujeme ještě otevřené divadlo, jež zve k interpretaci, anebo jen jeho lehce alibistickou, nedotaženou podobu?

Autor je divadelní a taneční publicista.