S tvrzením, že Studio Hrdinů uvádí divácky náročné projekty, by možná každý nesouhlasil. Podle mého názoru však tato holešovická scéna vytváří prostor pro divadlo, které se nesnaží diváctvu vycházet vstříc, ale spíše před ně klade nejrůznější výzvy. Nabádá publikum k soustředění a vlastním interpretacím, nebo dokonce rešerším – a občas také k přijetí faktu, že ne všechno musí být okamžitě srozumitelné a divácky komfortní. Specifická přitažlivost tohoto divadla spočívá právě v ochotě riskovat a nabízet estetické i myšlenkové zkušenosti, které se vzpírají prvoplánovému výkladu.

Vyhraněný dramaturgický, režijní i scénický přístup s sebou nicméně občas nese i pachuť tvůrčího alibismu. Inscenátoři a inscenátorky publikum někdy prostě hodí do divoké divadelní vody s radou: „Plav a neutop se!“ A právě takový pocit jsem měl z inscenace Trapéza polské režisérky a choreografky Izy Szostak. Dodejme, že Studio Hrdinů od sezony 2021/2022 jednou ročně uvádí taneční či pohybovou premiéru, přičemž českému publiku zpravidla představuje zahraniční choreografky a choreografy – nejčastěji ze sousedního Polska, jako je tomu i v případě Trapézy.

Cesta do podzemí

Tvůrčí tým inscenace, nazvané podle visuté hrazdy, si klade za cíl nacházet paralely mezi cirkusovým uměním, včetně jeho archetypálních figur a tropů, a současností zmítanou turbulentními zvraty. Diváctvo představením provází performerská pětice, která působí…