Noční světla měst, moře, vlaky, bary a drinky, detektivní seriály a hvězdný prach – to vše vypadá ve dvou jinak než o samotě. Volný básnický cyklus Václava Maxmiliána se ohlíží za vzplanutím, které sice odeznělo, ale přesto ho nepohltila minulost. Stále jsme totiž „prorostlí cizím územím“.

Ilustrace Tereza Frindová
***
v tom baru byla prohnutá stropní klenba
takže jsem čistě slyšel co říkají
na druhé straně místnosti
velké jako míčovna
ale skupinu sedící u vedlejšího stolu
jsem neslyšel vůbec možná vůbec nemluvili
ale ti kteří mluvili s tvářemi natočenými
ke klenbě měli v mém rohu zvučný hlas
poslouchal jsem je protože mluvili
o barceloně sicilském víně a starém
filmu dobrodružství buckaroo banzai napříč
osmou dimenzí ve kterém hraje peter weller
který hrál ve verhovenově filmu robocopa
a taky hrál v cronenbergově nahém obědu
ten film se jim líbil alespoň tomu kterého
jsem slyšel nejvíc já si na něj vzpomínám
matně i když jsem ho viděl nedávno
k vedlejšímu stolu přinesli tác a na něm
perlivou vodu kokakolu a bílé víno
ta tři skla mohla vydat jediný zvuk
když jsem se podíval k protější klenbě bylo
ticho snad i vidět
a já si vzpomněl na obité bílé stěny
kubánského baru
orosené negroni těžký dech kouře
až příliš mnoho
dětí a černou tmu a černou noc za doširoka
otevřenými okny všechno se vtáhlo
do indigové
a celé město sestoupilo do moře
červenovláska naproti se zaklonila brýle jí
sjely na čelo a ona si roztaženými prsty
začala projíždět vlasy
asi…Článek je přístupný předplatitelům*kám.