Jsou knihy, které byste si sami od sebe nepřečetli, ale náhodou na ně narazíte a z dlouhé chvíle do nich přece jen nahlédnete. Nedávno jsem takového sirotka objevil na volném stole v Ústřední knihovně a snad ze sentimentu po něm sáhl. Vydavatelství časopisu Respekt loni přišlo s českým překladem slovensky psané knihy Výjimečný stav jeho bývalého šéfredaktora Martina M. Šimečky. Ještě na gymnáziu jsem si tento týdeník předplácel, a tak jsem začal knihou s trochou očekávání listovat. Avšak hned první kapitola, v níž autor své pojednání o současnosti otevírá návratem do poloviny sedmdesátých let, mě rychle vrátila zpátky na zem. Starého psa novým kouskům nenaučíš, povzdechl jsem si, ale sveřepě jsem četl dál.

Porevoluční novinář svou formativní zkušenost dospívání v komunistické diktatuře srovnává se současným nárůstem „fašismu“ (jak důsledně nazývá nejrůznější podoby krajní pravice), aby čtenáře zpravil o tom, co slibuje podtitul knihy, tedy „jak dobře žít ve zlých časech“. Ve dvanácti kapitolách s prostými názvy jako O statečnosti, O pravdě a lži nebo O hlouposti dochází k podobně prostým závěrům. Píše o znásilňování jazyka extremisty či o lidech, kteří nejsou šťastní, a proto kazí svět ostatním. Právě kvůli tomuhle známému tónu, jenž všechno převádí na nedostatek morálky, jsem před lety začal číst jiné noviny. Přesto jsem tomu opuštěnci, o němž v Česku nevyšly skoro žádné recenze, dal ještě šanci a dočetl jsem si ho doma.

Druhý den jsem měl v plánu vrátit ho tam, kde jsem ho našel, a třeba tím vyzvat někoho dalšího, aby nahlédl do duše tradičního liberála – „utlačované menšiny“, jak Šimečka sám sebe označuje. To mi však nedovolil přísný knihovní řád, podle něhož je třeba knihu vrátit do biblioboxu. Nesl jsem ji k velké ocelové bedně, jako by to byla zvířecí mrtvolka určená ke kremaci. Otevřel jsem skřípající víko a brožuru se smutnou tváří autora na obálce vhodil mezi další vrácené svazky. Zdalipak po ní sáhne ještě někdo jiný než knihovník, až přijde čas ji vyřadit?