Culo fenomenal – fenomenální zadek – a estudiosa, puesta pa’ ser doctora – pilná, připravená na doktorát. Už nevím, kde jsem poprvé slyšel Bad Bunnyho a jeho hit Dákiti (nejspíš doma, protože vyšel za druhé vlny lockdownů na podzim 2020), ale sousedství těchto slov mě zaujalo. Písnička, jejíž tajuplný název nic konkrétního neznamená, mi nicméně nejdřív přišla celkem otravná – byl jsem totiž připraven ji vnímat prizmatem o tři a půl roku staršího a mnohem otravnějšího globálního hitu Despacito, který v té době ještě zněl prakticky odevšud. No co, říkal jsem si, další Portoričani si užívají moře, drinky a sex, jen už to není Luis Fonsi a Daddy Yankee, ale Jhay Cortez a Bad Bunny.

Něco podstatného tu ale bylo jinak, což naznačují i zmínky o zadku a doktorátu. Despacito se až komicky drželo prostoduchého machismu: muž zpívá ženě, co s ní bude či hodlá dělat, přičemž verše jako „chci se podepsat na zdi tvého labyrintu / a z tvého těla učinit rukopis“ by klidně už před desítkami let mohly figurovat v úvodu do feministické kritiky představ o psaní jakožto inherentně mužském aktu. I v Dákiti se muž obrací k ženě a představuje si, co spolu prožijí, ale má pro ni aspoň základní uznání; a zatímco v Despacitu se sloveso quiero – chci – objevuje osmkrát, zde ho Bad Bunny vysloví jen jednou, a to ve druhé osobě: „řekni mi, co chceš pít“. Nechybí tu samozřejmě ani dávka namachrované rétoriky a nezbytné zmínky o okázalé konzumaci, ale v rámci plážového flirtu se tu přece jen děje něco o dost lidštějšího než v hitu Luise Fonsiho.

Melancholická party

Pro leckoho je to možná málo, ale pro reggaeton – základní žánrový rámec, v němž se Bad Bunny pohybuje – to zas tak málo nebylo. Žánr, který vznikl mísením různých karibských vlivů v Panamě kolem roku 1990 a o deset let později, v době Bad Bunnyho dětství, zažil boom na Portoriku, byl od začátku plný chlapáctví, ať už šlo o sex, násilí, nebo drogy. Prvním skutečně globálním hitem, jenž z reggaetonu vycházel a díky němuž se většina lidí v naší části světa s tímto žánrem setkala poprvé, se ale stalo až Despacito. Sice toho nejspíš dosáhl i díky naředění latino popem a omezení na „milostné“ téma, na něž jsou hitparády zvyklé, tuhý sexismus si však pořád vlekl s sebou.

Na Dákiti je pak nápadná ještě jedna věc, která vynikne hlavně v klipu. Ne že by v něm chyběl hédonismus (první ženské zadky se objeví okolo třicáté vteřiny), ale celkové vyznění je oproti rozjuchanému Despacitu o dost nejednoznačnější a potemnělejší. Odpovídá tomu i barevné ladění: i když se tu mihne pláž se zbytky slunce, vidíme hlavně večerní oblačné nebe nad mořem, a jak soumrak postupuje, nostalgické tóny přecházejí až k melancholii – navzdory tomu, že zároveň běží večírek a zpívá a rapuje se mimo jiné o sexu. V závěru pak můžeme sledovat Jhay Corteze a Bad Bunnyho, jak kdesi v indigových hlubinách moře řídí každý svou jednomístnou ponorku. Snad to souvisí s pandemickou dobou vzniku skladby, snad s nástupem generace Z, ale možná je to odrazem hlubší změny. Despacito z roku 2017 jako by pořád ještě představovalo veselý pop z konce dějin; Dákiti z podzimu 2020 už ne.

Teprve když jsem potlačil předsudky o reg­­gaetonu, došlo mi, že skladba má co nabídnout i po hudební stránce. Minimalistický zastřený beat připomínající srdeční tep odpovídá „podmořskému“ rozměru skladby, stejně jako úvodní instrumentální motiv, který si vystačí s tlumeně hvízdavým syntezátorovým zvukem, šesti notami a jen čtyřmi tóny. Abych naposledy sáhl po srovnání s Despacitem: obojí je jednoduchá čtyřakordovka, kde se harmonické schéma opakuje dokola ve slokách i refrénu. Přesto ale starší plážový hit působí proti Dákiti jako odrhovačka.

Vrtět zadkem sama

Tehdy jsem ještě nevěděl, že Bad Bunny má za sebou i odvážnější tracky. V březnu roku 2020 vyšel na albu YHLQMDLG (jde o počáteční písmena věty „dělám si, co se mi zlíbí“) hit Yo perreo sola. V klipu se zpěvák objevuje nejdřív jako drag queen v červeném latexovém úboru a kozačkách nad kolena, potom celý v růžovém na kapotě kabrioletu zaparkovaného uprostřed záplavy květin, ze kterých se vynořují antropomorfní trsy růží a začínají vrtět zadkem – odkazují tak na reggaetonový tanec perreo, který je většinou párový a evokuje sex zezadu. Bad Bunny tu ale v ženském rodě zpívá, že „tancuje perreo sama“. Poselství je jednoduché: pokud si chce žena užívat lascivní tanec sólo, muži ji mají nechat na pokoji („ať se na ni žádný slizoun nelepí!“).

V několika okamžicích klipem probleskuje světelný nápis Ni una menos (Ani o jednu míň), což je odkaz na široké feministické hnutí, které se zformovalo v roce 2015 v Argentině jako reakce na několik genderově podmíněných vražd žen a rozšířilo se po celé Latinské Americe. Bez předcházející práce tisíců aktivistek by Bad Bunnyho hit buď nevznikl, nebo by se tak neproslavil. Zároveň ale ukázal, že vzít vážně feministickou kritiku na poli reggaetonu neznamená zříct se otevřeně projevované sexuality a dělat věci nudně. Je pravda, že v žánru spojovaném s machismem se prosadily i ženy – Portoričanka Ivy Queen už v roce 2004 zpívala „můžeš mě provokovat / ale neznamená to, že s tebou půjdu do postele“, ale to bylo v době, kdy reggaeton ještě zdaleka neměl mezikontinentální dosah.

Ani dobře, ani špatně

S reformulací maskulinity je nicméně Bad Bunnyho tvorba spojená od začátku. Klip k trapovému tracku Caro z jeho debutového alba X100PRE (2018) začíná výjevem, jak sedí v bí­­lém županu uprostřed růžovo­-modrého pokojíčku a nechává si od dívky lakovat nehty načerno, načež se na okamžik promění v jakousi ženskou verzi sebe sama. Od té doby měl v klipech, na vystoupeních nebo fotkách nehty v nejrůznějších barvách, často pastelových nebo zářivých.

Růžové nehty má Bad Bunny například v klipu ke skladbě Ni bien ni mal z téhož alba. Ta je zajímavá mimo jiné tím, že trapový základ kombinuje s akordy hranými na ukulele v rytmu reggae, zatímco postupně sílící syntezátorové plochy a echa dodávají zvuku temný a ke konci až psychedelický nádech. Písnička pojednává o rozchodu, který partnerka zpěvákovi oznámí ve chvíli, kdy ji zve na výlet na úplně obyčejném a trochu ušmudlaném člunu. Celkový dojem ale není zas tak vzdálený pozdějšímu Dákiti, kde se přitom místo o konci vztahu zpívá o jeho možném začátku. Jestliže v plážovém veselí zůstává silná příměs melancholie a Bad Bunny jako by setrvával v jakési odloučenosti, funguje to i obráceně: ani žal po rozchodu není bezbřehý. Latinskoamerická hudba je plná nejrůznějších boler, sals i novějších písní, kde si odmítnutý muž připadá tak zdrcený, že nemůže žít dál – za všechny můžeme jmenovat třeba Por tu maldito amor od krále mexických rancheras Vicenta Fernándeze. Bad Bunny ale v refrénu opakuje, že „bez tebe mi není dobře, ale ani špatně“.

Mezi svými

Podobnou figuru můžeme najít i na nejnovějším albu DeBÍ TiRAR MáS FOToS z roku 2025, které oproti předešlým přineslo výraznější obohacení reggaetonového a trapového základu zapojením tradičnějších žánrů z Portorika a Latinské Ameriky, jako je salsa, bomba nebo música jíbara. Klip k písni PIToRRO DE COCO je tvořený jediným záběrem, v němž sedí Bad Bunny na plastové židli v levném polovenkovním baru, na sobě má oblek, žabky a beranici (na nehty mu přes rukavice není vidět), popíjí titulní kokosový koktejl a zpívá o osamělých Vánocích a silvestru bez své bývalé partnerky. I když má píseň tklivé vyznění, důležité je, že zpěvák ve skutečnosti není úplně sám: několik místních lidí kolem se ještě baví, a když jedna žena pár metrů od něj začne zničehonic twerkovat, dají mu s legrační ohleduplností ruce před oči.

O albu DeBÍ TiRAR MáS FOToS, které v ka­­­ribské žánrové fúzi probírá i témata, jako je gentrifikace a turistifikace Portorika nebo jeho podřízený vztah vůči Spojeným státům, se často píše jako o oslavě lokální identity. Je vlastně dost netypické, aby hvězda globálního popu kladla takový důraz na místo, z nějž pochází – anglofonní celebrity jako by navíc často byly tak trochu odnikud. Plastové židle, na jakých sedávají obyčejní Portoričané, se dostaly i na obal desky. Jsou ale prázdné, protože mnoho (zejména mladých) lidí z ostrova odchází, a ne vždy dobrovolně. Téma samoty, individuality a společenství se vine celou Bad Bunnyho tvorbou, ať už jde o lovesongy, nebo tracky s politickým obsahem. Nevím, jestli portorický hudebník svým důrazem na místní komunitu nabízí lék na pandemii osamělosti, ale jeho poslední album ukazuje, jak k ní přispívají ekonomické a politické tlaky mocných. Což je relevantní nejen pro Portoričany a Latinoameričany, ale pro každého.