Mám podezření, že můj soused je neonacista. Jenže je mu osm let. Možná ze mě mluví paranoia nebo mezigenerační trauma. Jsem Židovka; moje rodina pochází z Prahy, a když jsem se po letech vrátila do Česka, usadila jsem se v Plzni. Ten rok jsem si dala na facebook status: „Slavím narozeniny v zemi svých předků.“ Myslela jsem to upřímně a dostala jsem hodně lajků. Považovala jsem tuto zemi za napůl známou, myslela jsem si, že sem budu jaksi napůl patřit, ale život není tak jednoduchý: nechápala jsem, že „patřit napůl“ znamená být ne­ustále upozorňována na to, že sem nepatřím.

Ale zpátky k mému podezření. Nedávno přišel na narozeninovou oslavu mého syna náš malý soused. Jarda. Na sobě měl tričko z internetového obchodu Česká krev a požádal nás, abychom pustili píseň s názvem Hymna pěšáků: „Chopte se mečů, cizákům navzdory…“ Jeho matka se usmívala, jako by tu píseň nikdy neslyšela. Anebo skutečně nevěděla, že si její syn libuje v bojovné vlastenecké hudbě? Že by osmiletý chlapec vedl tajný život ultrapravicového radikála? Také je možné, že jí to bylo trapné. Těžko říct. Pokud ale šlo o projev nevraživosti, na oslavě plné dětí z ukrajinských,…