Malá Amélie je po nedávném snímku Arco dalším příkladem spojení francouzských a japonských animačních tradic. Debut podle autobiografické novely Amélie Nothomb o životě tříleté belgické holčičky v Japonsku sedmdesátých let bývá přirovnáván k anime Můj soused Totoro od Hajaa Mijazakiho. A paralely tu jistě jsou: důraz na taktilní vjemy, objevování okolní přírody, prolínání všednodenního s něčím nadpřirozeným. Amélie je vypravěčkou příběhu a rekapituluje své útlé dětství od samotného porodu, nikoli však retrospektivně – tvůrci pracují s tím, že dívka je dle vlastního přesvědčení Bůh. První roky života zprvu tráví v prakticky vegetativním stavu, nicméně přemýšlí a reflektuje své okolí poměrně vyspělým pohledem. Pak přijdou dvě zásadní události: zemětřesení a ochutnávka belgické čokolády. Ta první dívku promění v řádící nemluvně, druhá z ní jako zázrakem učiní chodící a mluvící holčičku. Snímek spoléhá na svébytný kreslířský styl, který připomíná anime, ale zároveň zde místo ostrých linek hrají prim akvarelově působící barevné plochy. Díky němu jde o citlivý a vtahující vhled do počátků života člověka; dílo se dotýká také identity, kulturních rozdílů a poválečné nevraživosti, která místy stále přetrvává. Zároveň ale ne zcela důsledně pracuje s „božským“ motivem a postrádá rafinovanost Mijazakiho dětských děl, která se obejdou bez antagonistů.

Malá Amélie (Amélie et la métaphysique des tubes). Režie Maÿlis Vallade, Liane­-Cho Han Jin Kuang, Francie, 2025, 77 min. Premiéra v kinech 14. 5. 2026