Co se týče vyřizování lékařů, jsem vesměs líný, nepraktický člověk. Už téměř deset let bydlím v Praze, svého praktika mám ovšem stále v Kokorách, hanácké vesnici usazené někde napůl cesty mezi Olomoucí a mým rodným Přerovem. Po matce mám tuhý kořínek, nic vážnějšího mi zatím nebylo, a tak jsem si dosud vystačil pouze s několika návštěvami lékaře, spojenými s obhlídkou míst, kde jsem vyrůstal: říčky Olešnice, kopce nad vesnicí, házenkářského hřiště jen kousek od domu mého nevlastního otce – má teď po letech nový, pryžový povrch. A taky se vracím, pokud mám čas, k lesíku s posedem, k němuž mám mírně sentimentální vztah. Je osvěžující vidět, jak málo se tu toho změnilo.

Letos jsem v čekárně předělaného rodinného domu vůbec poprvé od pandemie. A taky úplně naposledy. Já i můj doktor víme, že to mezi námi skřípe. Lepší bude se rozloučit. Vybavuji si, jak mi při mé minulé návštěvě položil ruku na koleno: „Doufám, že takový mladý kluk hodně cestuje,“ řekl, „moc tě tu nevidím“, a pak se s úsměvem otočil na sestřičku. Nevím, jestli mě víc rozhodil dotek, výčitka, anebo jejich konverzace, ve které stihli tirádu na starou paní v čekárně…