Antická Štvanice se stala tradičním symbolem zahájení pražské divadelní sezony. Pro letošní ročník Matěj Samec do současné podoby přepsal méně známou Euripidovu tragédii Alkéstis. Hra o čtyřech postavách začíná dlouhým monologem ferské královny. Herečka Rosalie Malinská (v alternaci s Veronikou Vysokou Lapkovou) ztvárňuje ženu v domácnosti, pro niž se domov stal vězením a která se i pod vlivem prášků rozhodne vzít si život. V dalších scénách sledujeme trojici mužských postav nebezpečně se blížících současným stereotypům: populistického krále Adméta v podání Tomáše Havlínka či neurvalého Herákla Jiřího N. Jelínka. Přestože inscenace v režii Iva Kristiána Kubáka typizovanými postavami i ženskou perspektivou usiluje o aktuálnost, výpověď, která by v divácích zůstala déle než jeden vlahý večer, bychom v ní hledali marně. Motivy smrti, deprese či mužské nadvlády tak působí spíše nahodile a nespojují se v přesvědčivější celek. Při letošní zářijové návštěvě jsem se nemohl zbavit pocitu, že se inscenační tradice Antické Štvanice začíná vyčerpávat. Naznačuje to opakující se výtvarná stylizace, připomínající postapokalyptickou diskotéku, i autorský přístup. Podobně jako předchozí autoři i Samec staví na až vulgárním kontrastu metaforického jazyka s kolokvialismy, které mají být zdrojem ironického humoru. Tato stále uniformnější cesta reinterpretace klasických textů však přestává překvapovat. Nikoli antický kánon, ale přístup nezávislého divadla Tygr v tísni by proto potřeboval nový tvůrčí impuls, aby se sám nestal pouhou konvencí.

Matěj Samec: Alkéstis. Antická Štvanice, Praha, psáno z reprízy 7. 9. 2026