Když v březnu 2022 začaly z Ukrajiny zasažené ruskou invazí přicházet do Česka nejen etnicky ukrajinské rodiny, ale i ty romské, dostala zdejší vlna solidarity první vážnou trhlinu. Najednou se začalo rozlišovat, komu je potřeba pomoct, a komu ne. Vládní a opoziční politici si opět mohli podat ruce: prohlašovali, že ukrajinští Romové jsou „sociální turisté“, kteří jsou u nás na „eurotripu“, případně je chtěli posílat do Orbánova Maďarska. I když je pravda, že poskytnout početným rodinám pomoc mohlo být z řady důvodů náročné, přece jen jsme se mohli vyhnout výjevům, které si z té doby pamatujeme: zástupům romských dětí i dospělých tábořícím na hlavním nádraží v Praze či Brně.

Co jsme vlastně tehdy mohli o ukrajinských Romech vědět? Někdo si možná vzpomene na sovětský film Cikáni jdou do nebe z roku 1975, ale co dál? Romské komunity na Ukrajině jsou kulturně i společensky velmi pestré. Některé jsou etnicky spřízněné s nejpočetnější skupinou slovenských, potažmo českých Romů, ale najdeme mezi nimi třeba i muslimské Romy z Krymského poloostrova. Když se spolu potkají, odlišným dialektům romštiny nebudou téměř rozumět. Tuto pestrost zachycuje v loni vydané reportážní knize novinářka Jeva Rajska. Vedle rozhovoru s autorkou si v čísle můžete přečíst i dvě kapitoly z knihy v překladu Miroslava Tomka, bez něhož by toto tematické číslo nevzniklo. První z nich sleduje osudy Oleksije z východoukrajinského Pavlohradu, který pomáhá ukrajinské armádě s opravou aut i evakua­­cí raněných. Druhá je portrétem Mykoly Burmeka­-Ďuriho, prvního romského spisovatele Zakarpatí. Ukrajinská literatura se sice věnuje Romům už od 19. století (od Ivana Franka či Olhy Kobyljanské po Linu Kostenko a Serhije Žadana), přes upřímný zájem šlo však o pohled zvenku. Teprve v poslední době se romské autorstvo snaží mluvit vlastním hlasem. V něčem je to analogické situaci samotné Ukrajiny, která také dlouho nemohla mluvit sama za sebe.

Jakkoliv to zní hořce, pro řadu ukrajinských Romů se příležitostí k větší integraci stala až válečná služba v armádě. Neméně hořké je ale to, že spousta z nich – především ti z okupovaných území – musela či musí bojovat o holé přežití, a přitom dál čelit zažitým předsudkům. O svízelných situacích rodin prchajících do Záporoží se dočtete v rozhovoru s tamními romskými aktivisty Larysou Domčenko a Oleksijem Padčenkem. Dobu, kdy Česko postavilo před ukrajinské Romy „neproniknutelnou hráz“, pak rekapituluje Saša Uhlová.

Než se začtete do čísla, rád bych vás pozval na událost, jaká se v Česku ještě nekonala. Desítky zástupců evropských kulturních časopisů sdružených v síti Eurozine, jejímž členem je i Ádvojka, se 27. a 28. listopadu setkají ve vršovickém Vzletu na konferenci Arts of Resistance. Vystoupí na ní antropolog Ivan Kalmar, spisovatelky Agata Pyzik a Julia Fiedorczuk nebo politolog Pavel Barša. Společně pak budeme probírat možnosti, jak čelit útokům na nezávislou kulturu a novinařinu, které se množí nejen v Česku. Nejspíš víte, že mezi nejnovější kroky ministerstva kultury patří pokus zakázat literárním časopisům psát o politice. Těší nás, že díky konferenci, kterou spolupořádáme, o tom budou mít desítky kulturních redakcí po celé Evropě zprávy z první ruky.