Úctyhodných a požehnaných pětadevadesáti let se 1. října dožil literární kritik a historik Vladimír Karfík. Je to příležitost věnovat několik slov jemu i generaci narozené v dvacátých a třicátých letech, respektive jejím příslušníkům zaobírajícím se literaturou. Na první pohled musí zaujmout, jakou mají výdrž. Kromě oslavence jmenujme Jiřího Brabce (1929), Milana Suchomela (1928), Mojmíra Grygara (1928), Miladu Chlíbcovou (1927), Františka Všetičku (1932), Antonína Mokrejše (1932), Evu Taxovou (1933), Milana Blahynku (1933), Dobravu Moldanovou (1936). Devadesátky dosáhli či se jí přiblížili z těch již zesnulých A. J. Liehm ­(1924–2020), Lubomír Doležel (1922–2017), Radko Pytlík ­(1928–2022), Jiří Opelík ­(1930–2024), Ludmila Lantová (1926–2021), Vladimír Forst ­(1921–2010), Jan Cí­­sař (1932–2021), Jindřich Černý ­(1930–2020), František Kautman ­(1927–2016), Milan Jungmann  ­(1922–2012), Milan Jankovič (1929–2019), Aleš Haman (1932–2023), Jaroslava Janáčková ­(­1930–2024), Zina Trochová (1924–2016), Stanislava Mazáčová (1931–2020), Z. K. Sla­­­­bý (1930–2020), Viktor Kudělka (1929–2018). Trochu zaostali Vladimír Sva­­toň (1931–2018), Jaroslav Med ­(1932–2018), František Svejkovský (1923–2011), Jiří Urbanec ­(1932–2014), Zdeněk Pešat (1927–2010), František Černý (1926–2010), František Valouch ­(1935–2017), Bohumil Svozil (1935–2017) a Zdeněk Kožmín (1925–2007). Na vrcholu ovšem ční Dušan Prokop (1926–2026) a Peter Demetz (1922–2024).

Můžeme jen spekulovat, v čem spočívá dlouhověkost českých literárních vědců,…