Od propracované kompozice přes výběr publikovaných textů po autorův zasvěcený komentář dává kniha Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty (tedy Františka Šmahela) najevo, že se nejedná o „drobky z historikova stolu“, ale svého druhu další z velkých témat autora čtyřsvazkové Husitské revoluce či Cesty Karla IV. do Francie. 1377–1378.

Historiografie lidí

František Šmahel úvodem sděluje, že se, krom jiného, pokusil podat zprávu o badatelském úsilí jedné generace. A při pohledu na všechny recenze, které psal na díla svých, nejen českých kolegů (a oni na díla jeho), před námi skutečně vyvstává příběh hledání a rozšiřování zkoumaných problémů a zkoušení a zdokonalování nových metod v průběhu posledního půlstoletí. Odhaluje se ovšem mnohem více. Zařazením drobných poznámek na téma osobního vztahu ke každému ze zúčastněných, laudatií, a – pokud si to smutná povinnost žádala – nekrologů podává kniha stručný přehled vývoje české historiografie a zaplňuje jej nejen jmény, ale především lidmi. Nikoliv pouze v českém prostředí.

Prostřednictvím nepřímého portrétování medievistů, jako je Ferdinand Seibt (abych zmínil alespoň nejznámější jméno), se nám dostává zprávy o tom, jak oborový diskurs překonával hranice mezi státy a ideologiemi. Někdy pomalu, někdy na pomezí ilegality, ale vždy s vzájemnou profesionální úctou (takže je radost číst polemiky, stejně jako upozornění na možnost jiné interpretace problémů či souhlas). Mezi řádky se dozvídáme o odvaze stojící za hledáním nových témat, nových koncepcí, o střetech se státní mocí a její ideologií, o prosté lidské statečnosti, slušnosti, ale také poctivé vědecké práci, vykonávané za všech podmínek. A pokud místy probleskne ironický šleh do vlastních řad (opět např. F. Seibt s poznámkou o počtu německých historiků schopných číst v češtině), nijak se tím nesnižuje úroveň textu.

Příběh bádání

Kniha je vlastně hold lidem, kteří svým zápalem a erudicí dalece přesáhli obzor národní vědy (což platí i o zahrnutých zahraničních historicích). S přihlédnutím k současnému stavu humanitních oborů a přístupu některých studentů k vysokoškolskému studiu se může jednat i o výzvu nejmladší badatelské generaci. Získává na aktuálnosti i proto, jak nám Šmahel se smutkem v srdci ukazuje, že jeho generace již definitivně odkládá pera.

Jelikož je Nalézání svého druhu i sumářem osobního přínosu autora české historiografii, je logická i poznámka, že se jedná o knihu blízkou žánru „ego-historie“. Příběh samotného studia, který se před námi odvíjí, je přitažlivý sám o sobě, avšak trochu zamrzí, že životní příběhy jeho aktérů zůstávají v pozadí. Šmahelovy texty jsou v naprosté většině oficiální a svázané vědeckým žánrem (k čemuž nepochybně přispívá i autorova skromnost, která, jak připomněl Jan Mezník, může být až na škodu věci), přesto dokazují, že jejich autor spisovatelským řemeslem vládl. Z drobných poznámek, takřka na okraj učiněných, navíc jasně vyplývá, že by měl o čem psát. Ať už zmiňuje nálety včel na Howarda Kaminského či vzpomíná na zálibu Dušana Třeštíka ve sci-fi a v manuálních činnostech.

Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty je tak krom svého věcného přínosu všem zájemcům o historii (a historickou vědu zvlášť) připomínkou, že v českém prostředí chybějí paměti, které by s osudy historiků a historie seznámily nejširší čtenářské vrstvy. Šmahel na mnoha místech dokazuje, že podobná kniha by nebyla pouze estetickým artefaktem či oslavou jedince, ale plnohodnotným příspěvkem k dějinám 20. století a jeho kultuře – jako je tomu například u Historikovy historie Arona Jakovleviče Gureviče (Istorija istorika, 2004; česky Argo 2007). Snad se podobného díla ještě dočkáme. Bylo by nezpochybnitelnou ztrátou, kdybychom v žánru biografií místo příběhů těch, kteří „myslili dějiny“ (jak by napsal D. Třeštík), byli odkázáni především na sportovní hvězdy či politiky třetiřadé garnitury.

Autor je filmový a literární publicista.

František Šmahel: Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty. Argo, Praha 2009, 536 stran.