„Měl jsem zkrátka pocit, že musím vyjádřit, co cítím, ale zároveň si nesmím dělat iluze, že bych tím něco ovlivnil,“ tvrdí v rozhovoru s Michaelem Stoilovem a Adamem Hradílkem Eliahu Rips, který se 13. dubna 1969 v Rize zapálil na protest proti okupaci Československa. Až donedávna patřil lotyšsko-židovský matematik Rips k těm několika tisícovkám neznámých nebo zapomenutých lidí, kteří se v zemích tehdejšího Sovětského svazu a jeho satelitů veřejně postavili proti velmocenskému násilí spáchanému na experimentu Pražského jara. I když mezi nimi bylo jen pár těch, kteří zvolili takto výjimečný sebezničující akt, všichni podstupovali obrovské a často také uvědomělé riziko vážných následků.

Náhodný výběr statečných

Z osudů těch, jejichž jména se dochovala v archivech bezpečnostních složek komunistických zemí, sestavil historik Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů knihu Za vaši a naši svobodu. Do publikace zařadil nejen ty známější postavy, k nimž patří někteří účastníci takzvaného protestu osmi statečných z 25. srpna 1968 na moskevském Rudém náměstí, ale i ty, kteří od svého protestu (jehož ohlas byl mnohdy minimalizován represí a propagandou) před veřejnost předstupují se svými vzpomínkami poprvé. Výběr zpovídaných byl do značné míry náhodný. Hlavní část pamětníků tvoří ti, o nichž čeští nebo zahraniční badatelé našli zmínky v bezpečnostních archivech
v souvislosti s reakcemi na události roku 1968 a kteří pak přijali pozvání na vzpomínkové akce, jež Ústav pro studium totalitních režimů, česká vláda a další instituce pořádaly v souvislosti s připomínkou čtyřicátého výročí invaze v srpnu 2008. Doplňují je rozhovory pořízené v roce 2009 s Terezou Stodolniak-Ordyłowskou, zakladatelem a vůdcem takzvané Bojující Solidarity Kornelem Morawieckým v Polsku a Eliahu Ripsem během jeho návštěvy Prahy u příležitosti čtyřicátého výročí jeho protestu. Rozhovory byly pořízeny nejen v různém čase, ale také různými autory a různým způsobem (nahrávky měly od dvou do devíti hodin, některé byly dopracovávány po e-mailu či telefonicky). I když měli autoři snahu zachovat do určité míry standardizovanou podobu životopisného rozhovoru, výrazně se odlišují důrazem na jednotlivá témata i způsobem kladení otázek.

Rozdíly v ideálech, činu i v očekávání

Výběr pamětníků se sice těžko dá v určitém smyslu označit za reprezentativní, přesto zahrnuje spektrum narátorů a umožňuje do velké míry srovnávat nejen občanské aktivity kritizující režim v různých východoevropských zemích (SSSR, Polsku, východním Německu, Maďarsku a Bulharsku), ale i obecněji dobové společenské situace, osobní historie a dokonce motivace protestujících. Valná většina zpovídaných pochází sice z intelektuálního prostředí a jejich vytrvalé kritické občanské postoje je později vedly k disidentské kariéře, jsou mezi nimi ovšem i lidé, pro něž byl protest proti okupaci Československa ojedinělým aktem statečnosti, za nějž zaplatili vysokou cenu. Jak vyplývá z jejich vzpomínek i některých připojených dobových dokumentů, výrazně se lišil nejen společenský kontext v jednotlivých zemích, kde protestující vystupovali, ale i jejich
chápání a povědomí o Pražském jaru, ideová orientace (převažovali zřejmě stoupenci revize marxismu), míra otevřenosti, s jakou vystupovali (od anonymních letákových akcí po otevřené osobní angažmá), i očekávání, které s vyjádřením nesouhlasu spojovali.

Osamoceni v zapomnění

Interpretaci těchto rozdílů a rozhovorů kniha vydaná v lednu letošního roku ale vůbec neobsahuje, namísto toho přináší úvodní kapitoly, v nichž se autoři-historici z příslušných zemí (s výjimkou kapitoly o Bulharsku, kterou napsala Ivana Skálová) pokoušejí zasadit činy kritiků okupace do kontextu disidentského hnutí (SSSR), reformních snah a vztahu inteligence s režimem (MLR), protestního hnutí (PLR) a obecně do atmosféry dobové společnosti a zákrut vnitropolitického vývoje.

Pohnuté osudy, jež kniha ukazuje, nejsou jen svědectvím o odvaze protestujících a využívání represivní mašinerie ze strany aparátů komunistických stran a státních institucí. Vypovídají jistě i o solidaritě, touze po svobodě a životě v důstojnosti, ale zároveň také o nehybnosti, pokrytectví a cynismu tehdejší většinové společnosti v socialistických zemích. Právě na ni byly mnohé z protestů namířeny. Jakkoliv někteří, jako například Eliahu Rips, zpětně vysvětlují svůj čin především jako určitý akt morální či duchovní sebehygieny, okolnosti i způsoby protestů mluví i po desítkách let vlastní řečí. Jak si všímá ve své předmluvě Miloslav Petrusek, těch několik statečných zpochybnilo svými skutky legitimitu tehdejších panství a podpořilo vizi utopie, kterou spojovali s tehdejším reformním úsilím v Československu. Zůstali však osamoceni a v zapomenutí další desítky let.