Adoptované rodiště Bohumila Hrabala – Nymburk – se poslední dobou přetřásalo hlavně kvůli údajně nedovzdělaným studentům, kteří o literárním velikánovi „zatím neslyšeli“. Přitom výrok, který zvedl od televizních obrazovek celý národ čtenářů, vznikl nepřesnou citací, jíž se dopustil lokální redaktor Deníku.cz. Pranýřovaný student z davu (nikoli uváděný předseda studentského parlamentu) totiž ve skutečnosti prohlásil, že o něm dosud neslyšel nic od pedagogů… Argument omladiny, že Hrabal na své studium vzpomínal s upřímným opovržením a že se za svého života přejmenování školy bránil s douškou, že po své smrti s tímhle nápadem už asi nic neudělá, se taky do novinových titulků nehodil. O samotného Hrabala jde nejen v Nymburce až naposled – hlavní je, že se prodává. Přes urputnou snahu radnice posílit turistiku ve městě masivními dřevěnými lavičkami s vyřezanými kočkami (na náměstí i s mistrem v podživotní velikosti)
uhasíte žízeň po Hrabalovi stejně až v bufetu pivovaru, na jehož hlavní budově je ve výšce, kam čůrají psi, pamětní deska, o níž taky spisovatel nestál. Z lahváče, který vám paní vedoucí podá z okénka, se bolestně usmívá – kdo jiný než plachý Bogan. Sednete si s Jubilejním ležákem k prkennému stolu, a jak vám bude alkohol stoupat do hlavy, možná vás napadne, jestli by nakonec nebylo lepší omezit hrabalovské výročí jenom na pivo. Nejrůznějších kočičáren je všude kolem beztak už dost.