Intimní portrét

Jsem fašismus. To vedle něj v noci na matraci ulehám a pod peřinou ho nasliněným prstem dráždím na špičce fašismu. Ráno ho zapíjím vlažným fašismem s příměsí máty, pak jedu do práce hromadným fašismem a celý den vytvářím fašismus.

A večer zase ulehám na matraci k fašismu, laskám jeho kořen a ráno se zděsím, jestli jsem od něj nechytla zánět fašismu, a tak sednu na městský hromadný fašismus a odjedu k doktorovi, specialistovi na fašismus, vezme mě přednostně, zajímá ho totiž fašismus, a když ten můj fašismus vyšetří, řekne, že vše je v pořádku, že vše, co mám, je jenom fašismus.

Mám fašismus. To s ním v noci ulehám a chci počít další fašismus. A tak fašismu dráždím kořen a on do mě pak špičkou fašismu vstříkne ten svůj fašismus.

Jsem fašismus. O politice toho zas tak moc nevím, prý máme čekat, až nastane lepší fašismus. Pak už bude jenom dobře. Ve vzájemném fašismu. I ve válce. Jsme fašismus.

How does your garden grow?

Stojím za tebou na zahradě před tvou vilou. V té části, co není vidět z ulice. Mžouráš do slunce jako marnotratná srnka, na sobě černý rolák a černé úzké kalhoty. Tvé pšeničné husté vlasy se pod paprsky lesknou a na zahradním stolku pomalu vychládají zbytky našeho oběda – rizota se zeleným chřestem. Sám jsi ho pro nás vařil.

Vyrazila jsem k tobě krátce po poledni, tak­­tak jsem od sebe stačila vypoklonkovat poslední a trochu neodbytné návštěvníky. Mohlo to působit neslušně, ale vážně jsem se s nimi nechtěla dál zdržovat. Měla jsem hlad.

Moje vila je sice o dost větší než ta tvoje, má ale menší zahradu, takže takhle přes léto radši obětuju tu čtvrthodinku chůze a najím se spíš u tebe. Už zpovzdálí jsem přes živý plot zahlédla nohy v černých kalhotách. Měla jsem je za tvoje, ale byl to jenom majordomus, který už stál u branky, tak jako obvykle v uniformě, i když v neděli na to nikdo moc nehraje, a pouštěl mě dovnitř.

Na zahradě jsi nebyl, ani v přijímací místnosti. Na kuchyňské lince ovšem stály dva vrchovatě naložené talíře, ze kterých se kouřilo. To víte, rychle ohřál oběd a potom někam vyběh, ale nebojte, někde tu bude, kafe vám udělám? pronesl majordomus akorát ve chvíli, kdy ses odněkud zjevil a pomohl mi vynést naši krmi na zahradu.

Společně jsme pojedli, jen majordomus si nedal, i když jsme mu nabízeli a jídla bylo dost. Svoji porci jsem zasypala parmezánem, který ty nemůžeš, protože ho nestrávíš, vlastně i proto jsi asi nejdřív tak zmizel a pak se zase vynořil, s tím svým zažíváním musíš pořád lítat na záchod, ale stejně jsi mi ten sýr z domu donesl a neobratně nastrouhal nožíkem, protože struhadlo jsme neměli.

Moje vila je sice větší než ta tvoje, má dokonce hned dvě jídelny, nikdy ale nebude mít tak krásnou zahradu, a mimochodem ani moje letní jídelna nikdy nebude tak krásná jako to prostranství, ve kterém teď sedíme – v prostranství s čtvercovým jezírkem, na jehož hladině pluje leknín, prostranství s jinanem dvoulaločným a černým rybízem, někde tady jeden druhému hledíme do očí a kolem voní jasmín.

Chytáš mě za ruku a já rychle ucuknu – jsme přece na kameře, neblbni.

Jídla bylo vážně hodně, kus už jsme ani nezvládli dojíst. Zvedáme se od stolku a trochu se protáhneme. Pozorujeme leknín na mihotající se vodní hladině. Ty pak zamžouráš do slunce jako marnotratná srnka a já sleduju tvá záda i husté pšeničné vlasy. A v tu chvíli nás cosi vyruší. Blízký pohyb. Majordomus? Skládá talíře? Proč by to dělal, to přece nemá v popisu –

Rychle se otočím a vidím, že u zahradního stolku kdosi stojí. Turista! A nevnímá nás, jenom si fotí naše nedojedené jídlo. Chci na něj zakřičet, ty se ale jenom směješ a zdravíš ho, nejdřív česky, až pak, když nerozumí, taky anglicky.

Asi jsme s majordomem nedbale zacvakli branku, asi jsem to byla spíš já, jak jsem se těšila, až spolu poobědváme, a na nic jiného už nemyslela, a ten turista se sem pak v té nestřežené chvíli takhle neurvale vplížil.

Ale stejně je to divný, do další prohlídky ještě zbývá čas, navíc má být česky, ne anglicky, přemítám, ale co už, bereš si od toho chlapíka voucher a já skládám talíře a odnáším je dovnitř, pan Kříž už sleduje na kamerách další hlavy, které se zpoza živého plotu řítí do tvé vily a lomcují brankou, dokud nezabzučí, já měla dneska jenom půlden, pane Kříži, protože poslední dvě prohlídky bere ta stará pani, co celej den nezvládne kvůli vodě v nohou, říkám a skládám nádobí do poliček, takže už půjdu domů. – No jejej, ještě abyste nešla, co byste tu taky – říká pan Kříž, na sobě uniformu bezpečácké firmy i s tou jejich visačkou, i když při nedělích to tu vážně nikdo nekontroluje. A pan Kříž jezdí jenom o víkendu, ale vážně jenom o víkendu, protože ve všední dny tu nezaparkuje, a dělá jenom čtyřiadvacítky, nikdy ne dvanáctky, to by se mu při dnešních cenách benzínu štreka odkudsi z Posázaví pro těch pár drobnejch nevyplatila.

Ochotně mě ještě vyprovází k brance. Míjíme tě, jsi v obležení turistů a skenuješ jim QR kódy ze vstupenek. Ale stejně najdeš skulinku a utečeš na chvilku za mnou.

Večer, když usínáme – uběhaní z těch pater velkých cizích domů a umluvení z těch mnoha nepřetržitých výkladů o každém kusu mramoru našich chráněných památek –, se tě ptám, co má znamenat ta vývěska, kterou jsme měli dnes na vchodových dveřích, a proč se na ní píše, že do našeho krcálku mají přijít příští týden geodetové. Má to znamenat, že činžák, ve kterém žijeme, majitelé přestavějí a udělají z něj další hostel, už třetí v ulici? A že v parteru bude zase další vaflárna, kde se pořádně nikdo nenají? A bude náš příští byt zase o něco dražší, takže budeme muset ještě víc dřít, zatímco někteří další budou poposedávat na anarchistických akcích a prodávat revoluční tisky, na jejichž výrobu si vydělávaj prací těch, co jim platěj za nájem, tedy i nás, a budou kázat něco o levicovém smýšlení pod střechou rozpáleného stanu s obřím logem holdingové společnosti vlastnící majetkové podíly v několika pivovarech a nesoucí jméno po jednom z nejbohatších šlechticů, kterýmu pivo asi ani nechutná, takže tu značku beztak dávno prodal? A zase nám pak někdo bude vykládat o tom, že svoje štěstí si určujeme sami, a nikdo zas nepochopí, že se z toho kolečka věčnejch prací a bídy nemáme jak –

Já věřím, že to tak hrozný nebude, řekneš a temeno hlavy mi jemně zakryješ svou dlaní.

vzhůru od 04:55

Klečím ve vaně na sbírce salamandrů.

Na kapkách vody stelivo.

Světlík se ucpal a přelomit chandru

odmítal – kotě se telilo.

Máta dnes voní po Nilu.

Pod kýmsi napraskla sesle.

Tymián zasmrděl kdoví proč sklesle.

Mládě si vytrhlo kanylu.

Vyšplhám z vany po vinné révě.

Ať řeknu cokoliv, řeknu to levě.

Na lesklém talíři rajče a mozzarella.

Voda už dotekla. Aniž by vřela.

Peláším. Krhavé martensky.

Děvčata, prosím vás, tvařte se panensky.

***

napadal sníh před Palermem

(nikdy se to nestalo)

děvčátko se živí šermem

práci má však nestálou

jede anton po Pankráci

veze šunku od kosti

děvčátko chce stálou práci

ať nemá furt úzkosti

Z řek

Byla noc. Postel mi povlékly sestry.

Namísto v ní ale skončily u čaje.

Život se na chvíli zdál trochu pestrý,

hrany si přibrousil o břehy Dunaje.

K obědu pijeme dvě deci Gangy.

Výměna obratlů skončila u laně.

Bratr je dobrý jen k vyhnání angín.

Na břehu Obu je sestra. A volá mě.

Že jsme se příliš vyplavily.

Proto teď haleká o rámě.

Všechno se roztříští o posily.

Všechno. A pak se to poláme.

Plavali. Amuři, jeseteři.

Vždyť jsou to ryby. A ryby teří.

***

pod skelnou vatou za izolací

hemží se housata z medu

kdo časně vyjel se časně ztrácí

venku je mlha já nedovedu

alejí s mandloněmi

vedu si dědu

dnes jsme si příjemně nakloněni

housata sezobou třešně

venku je mlha já vedu si dědu

máš mě tak rád až rozedřeš mě

máš mě tak rád i tam pod tím rantlem

kdo do něj asi tak nalil ten beton?

housata sezobou mandle

a staré metařky výborně metou

***

pilíře se rozpadají

význam slov už odtéká

co je komu kdy se najim?

čechy dělaj člověka

Morgenrot

je nějak ráno a tak piju lammsbräu

za čtyři eura zapadlá v křesle

za chvíli nebude už ani na zbroj

z okapu vytéká kapalný přeslen

rozumný je tu jen popelář v kiltu

s kabelou z déemka kdovíco v ní

asi ty flašky co nedopil tu

zájezd na dlouho poslední

je ráno a nevim proč piju zas pivo

když tu maj kafe a levnější

asi že ve spánku obcuju s hřívou

za rozbřesku pak na benzínku

požahaná a bez hodnot

na zbytek je tu morgenrot

***

Domem se vine investiční příležitost.

Šátrá & hledá si klitoris.

Zakázaný je soucit strach lítost.

Povolený je atypický půdorys.

Protože – vono je běžný mít ledničku v koupelně

ve drahý garsonce ve sklepě bez okna

dokud tě děvečko nesedřem úplně

hlavně buď ráda že nejseš těhotná.

Domem se vine zteřelé lino.

Co víc byste za tuhle cenu tak chtěli?

Chcete se živit? Leda tak hlínou…

Nájem se lísá a snaží se vtělit

do nás. Tam už je soucit strach lítost.

Nechte nás ležet na posteli.

***

Sežehlý hrudník,

krmivo pro papeže.

„Tady máš prut.“ – „Dík.“

„A tady propad vleže.“

„Táhněte domů,

přijeli fízli.“

„Dej vědět.“ – „Komu?“

„Ty hrany stěn jsou řízlý.“

„Nevejdu se už nikam,

a už vůbec do těch lajn.“

„Jé, promiň, že ti vykám,

du bist so schön, so klein,

když ananas svlíkám

a vysávám z něj bromelain.“

***

milice. šeřík. alpaka. chrást.

pokecat. odvléci. neokrást.

neolibs. ancaps

& rodokaps.

moleskine. dináry.

jezevčík.

slast.

plečnik & opričník.

zadkin & mast.

čalouník. ostraha.

něha & plast.

mramor i závory.

tvůj tweet >

> má vlast.

Alžběta Stančáková (nar. 1992) je básnířka a publicistka. Pracuje jako televizní redaktorka, příležitostně provází po Praze nebo překládá. Za básnicko­-prozaický debut Co s tím (2014) obdržela Cenu Jiřího Ortena, druhá sbírka Чачак (2022) byla nominována na Magnesii Literu. Je spoluautorkou inscenace Chemického divadla těžba snů o lužickosrbské kultuře, hnědouhelných elektrárnách, lidské práci a Danielu Křetínském. Pozornost literární publicistiky vzbudil její projev Bejt žencká a psát, s nímž vystoupila na Sjezdu spisovatelů v roce 2022.