Łukasz Twarkowski patří v současnosti k nejvyhledávanějším polským divadelním režisérům. Jeho jméno bývá kritiky zmiňováno vedle autorů starší generace, jako je Krystian Lupa nebo Krzysztof Warlikowski. Podobně jako oni i dvaačtyřicetiletý Twarkowski stále častěji režíruje v zahraničí, a to především v pobaltských státech, ale nedávno se představil i v Kammerspiele v Mnichově. A ani s novým titulem se nedrží při zemi. Na koprodukci Quant se podílelo několik významných institucí z Belgie, Česka, Litvy, Polska a Řecka, včetně Onassis Culture, která nese jméno jednoho z možná historicky nejznámějších boháčů. Právě dvě uvedení více než tří­apůlhodinové inscenace z repertoáru Litevského národního činoherního divadla, jež bývá označováno za vzor progresivní národní scény, měla být vrcholem letošního 16. ročníku Divadelního světa Brno.

Věřte, nevěřte

Příběh Quant – která jsou prvním dílem zamýšlené vědecké trilogie – se odehrává během večírku v roce 1938. Jeho účastníky jsou kapacity tehdejší fyziky, jako Werner Heisenberg, Irène Joliot­-Curie a Ettore Majorana, spolu se smyšlenými postavami amerického spisovatele či operní pěvkyně. I když mnozí tuší, že se v Evropě schyluje k další válce, chtějí si užít poslední radostné chvilky ve švýcarském hotelu Les Moires, příznačně nazvaného dle antických sudiček. Právě předurčení, jak se náš život (ne)bude vyvíjet, je leitmotivem celé divadelní hry.

Text nemá pevnou výstavbu; tvoří jej sled dialogických scén, v nichž postavy buďto vzletně filosofují, nebo přemítají nad osobními problémy, a intermezza určená pro působivé jevištní obrazy. Spíše než jednotící příběhovou linií autorka Joanna Bednarczyk hru provazuje dílčími motivy, ať už se jedná o rámující scénu s ruskou ruletou, tajuplné zmizení italského fyzika nebo vysvětlující komentář dvojice vlogerů, kteří se na místo činu vracejí z nám blízké budoucnosti. Na jednu stranu lze kvůli rozvolněnému vyprávění jen tušit časovou posloupnost jednotlivých scén, ale na druhou je kladen důraz na důsledky, jež s sebou nese každé rozhodnutí.

Jak název napovídá, hra vychází z kvantové fyziky, konkrétně z fascinace odlišným vnímáním reality. Bednarczyk do textu zapojuje jak nejrůznější citáty slavných vědců, tak odkazy na neméně známé teorie, jako je mírně otřepaný paradox Schrödingerovy kočky. Ač se autorka spolu s ostatními tvůrci pokouší tematizovat otázku propojení mezi přírodou a kulturou, politikou a vědou, osobním a společenským, spíše než filosofický ponor inspirovaný myšlením Giorgia Agambena (který je rovněž citován) hra místy až urputným upozorňováním na nejasnou hranici mezi realitou a fikcí připomíná pořad Věřte, nevěřte. V něm ikonický moderátor Jonathan Frakes po odvysílání každé povídky podotkl, že na konci dílu bude odtajněno, zda se příběh do­­opravdy odehrál, nebo zda jste se sami nestali obětí „Schrödingerova experimentu“.

Chvála povrchu

Z leitmotivu existence paralelních realit, jež by s jistou nadsázkou šlo chápat jako moderní uchopení tradiční kategorie osudovosti, vychází i režie. Twarkowski podobně jako ve svých dalších inscenacích uzavírá herce do realisticky pojatých kulis, takže divák po většinu představení sleduje přenos na obří obrazovce visící nad jevištěm. S tvrzením, že režisér „je nepřítelem konvence“, jež je uvedeno v anotaci, bych nesouhlasil, naopak bych tvrdil, že obratně využívá zažité filmové postupy. Přesto nelze jeho práci s kamerou odmávnout tím, že je prvoplánová a sází pouze na efekt.

Twarkowski je jednak ve spolupráci s video designérem Jakubem Lechem schopný vytvářet imerzivní, cinematické záběry a jednak dokáže samotné médium, zdánlivě zrcadlící samu realitu, podrývat. Když během představení spadne sklenička, na obraze se objeví střepy, ale zda doopravdy došlo k jejímu rozbití, či byly úlomky pouze narafičeny, se divák nedozví. Motivu paralelních realit režisér využívá i v práci se scénografií, pod níž je podepsán Fabien Lédé. Bloky, jež původně tvořily celek interiéru, jsou v průběhu představení přesouvány tak, aby se vzájemně zrcadlily. Ve chvíli, kdy Heisenberg reflektuje rozchod se svou manželkou, se herečka nachází v takřka identickém pokoji naproti němu. Detaily jejich obličejů jsou přenášeny na společnou obrazovku, ale zároveň sledujeme, jak každý sedí sám v jiném pokoji, v jiném světě.

Ač by se z popisu mohlo zdát, jak invenčně Twarkowski s multimediálním prostorem zachází, nelze se během sledování zbavit opakovaného pocitu dramaturgické plochosti a režijního ulpívání na ornamentu. Právě převládnutí okouzlujícího obrazu nad sdělením připomene i další režisérovu inscenaci The Employees, uváděnou ve Studiu Teatr ve Varšavě, ale připravenou v podstatě stejným tvůrčím týmem. Pro adaptaci scifisticky laděné prózy Olgy Ravn je též charakteristický jednak rádoby duchaplný, ale o to klišovitější příběh o stírání hranic mezi lidmi a androidy, a jednak bombastická produkce. Ta s sebou nese mnohá pozitiva – vedle již zmíněného video designu a scénografie je třeba vyzdvihnout také hudbu Lubomira Grzelaka –, svou velkolepost však nedokáže nijak umělecky ospravedlnit.

Quo vadis? Cui bono?

Když před rokem ředitel festivalu Martin Glaser uváděl českou premiéru varšavského titulu, nešetřil slovy chvály. Nevím, zda uvedení The Employees u diváků sklidilo takový úspěch, že se jej dramaturgové rozhodli zopakovat, ale středeční repríza Quant tomu nijak nenasvědčovala. Poloprázdné hlediště Janáčkova divadla nepřidávalo na pocitu výjimečné a vzhledem k ceně pohybující se okolo tisíce korun za běžný lístek možná i snobské zábavy. Ač na základě jedné inscenace nelze hodnotit celou letošní zahraniční dramaturgii – kromě Twarkowského byla z polských režisérů a režisérek mladší a střední generace pozvána například dle mého názoru zajímavější umělkyně Katarzyna Minkowska –, přesto je možné uvažovat nad smyslem samotné koprodukce.

Jejím účelem bylo nejspíše přilákat širší publikum na věhlasné jméno nebo údajný divadelní experiment, zkrátka „ojedinělý zážitek“, řečeno jazykem marketingu. Stejně tak spolupráce se soutěžním festivalem Boska Komedia – v regionu středovýchodní Evropy o něco významnějším –, kde loni inscenace zvítězila (viz A2 č. 2/2025), nebo předními (a štědřeji dotovanými) institucemi, jako je jmenované Onassis Culture či belgický DeSingel. Z celého projektu je znát snaha vyšvihnout se na evropskou špičku, zařadit se po bok center současného umění. Toto odhodlání s sebou však nese řadu otázek jako: Co tato spolupráce přináší české umělecké scéně? Čím může být podobný typ inscenací inspirativní pro tuzemské prostředí? Nebo: K čemu potřebujeme další „prestižní“ festival? Divadelní svět Brno v posledních pěti letech koprodukoval řadu tuzemských inscenací. Uvidíme, co vykročení do mezinárodních vod ještě přinese.