V tomto čísle se ohlížíme za výjimečnou postavou české a československé historiografie, ale také disentu a exilu. Jan Tesař zemřel 16. června 2025 ve věku dvaadevadesáti let.

Když jsem s ním před sedmi lety dělal rozhovor (viz A2 č. 19/2018), tehdy pětaosmdesátiletý historik se na něj očividně pečlivě připravil a zahltil mě neuvěřitelným množstvím informací, mimo jiné o výzbroji a taktice československé prvorepublikové armády. Povídali jsme si skoro čtyři hodiny, a spousta se toho do finální, tištěné verze pochopitelně nedostala – nebylo na to zkrátka místo. Ze všeho, co mi tehdy Tesař řekl, mi asi nejvíc utkvělo něco, co by se dalo považovat za jeho politické a vlastně i lidské krédo: „V lidské společnosti od věků je a navěky zůstane napětí mezi chudými a bohatými, ovládanými a vládnoucími. Přirozený cit vede člověka, aby stál vždy na straně slabšího! Tím pomáhá pokroku ve smyslu humanizace světa. Pokrok ovšem není nikdy zaručen – jakmile síla a organizovanost pracujících poleví, sociální vymoženosti jsou odbourávány a propast mezi třídami se prohlubuje, jak to máme před očima dnes.“

Ačkoli se Tesař nikdy nepřestal hlásit k socia­lismu („Řaďte mne mezi utopické socia­listy,“ řekl mi při naší rozmluvě), zařaditelný byl v mnoha ohledech obtížně. Například proto,…