„Spisovatelé tvoří národní literatury, zatímco překladatelé vytvářejí literaturu světovou,“ řekl začátkem tisíciletí portugalský nobelista José Saramago. Zní to vznosně, ale zároveň jsou dnes literární překladatelky a překladatelé pod čím dál větším tlakem, a v Česku obzvlášť. Jde o práci, kterou se takřka nedá uživit, a čím dál častěji slýcháme, že ji stejně převezme generativní umělá inteligence. Současné vedení ministerstva kultury situaci nijak nepomáhá, a aby toho nebylo málo, ohlásilo na začátku prázdnin vedení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy záměr zrušit Ústav translatologie. Nad celým oborem, už tak dlouhodobě nedoceněným, tak aktuálně visí ještě víc otazníků než dřív.

Sám překládám poměrně málo, mám za sebou jen čtyři a půl knihy, k tomu porůznu otištěné povídky, eseje nebo básně. Myslím si ale, že překládané texty v člověku zůstanou, a dost možná navždycky. Když jdu kolem nějaké rozlehlé zchátralé stavby, nedokážu nemyslet na labyrintický dům z románu Obscénní pták noci chilského spisovatele Josého Donosa, který jsem před lety musel znovu vystavět v češtině. Soukromé prožitky překladatele pochopitelně pro čtenářstvo překladu nic neznamenají, a je to tak v pořádku. S překládáním ale zároveň vzniká vhled do díla, který nástroje umělé inteligence nebudou mít ani ve chvíli, kdy dosáhnou stylistického mistrovství.

I já přitom občas konzultuji některé pasáže s automatickým překladačem, abych zjistil, jestli se třeba daná věta nebo vazba nedá pochopit i jinak, než jak ji chápu já. Čas mi to ve výsledku neušetří, ale někdy se díky tomu doberu přesnějšího řešení. Pak mi ovšem věta musí zaznít v hlavě. Třeba: „Špatně chodíš, jsi neohrabaný a do všeho vrážíš, sípavě dýcháš, máš křivou páteř a nohy do X.“ Nedá mi to, abych se nepodíval, jak si dnes s touto jednoduchou větou z Donosova románu poradí aktuálně nejschopnější překladač: „Špatně chodíš, jsi neohrabaný a převracíš věci, tvůj dech je chraplavý, jsi pokřivený a máš nohy do O.“ Zlepšuje se, ale pořád ještě má co dohánět.

Přestože však málokterou práci považuji za podnětnější než překládání, na žádnou další knihu se v nejbližší době nechystám. Kombinovat prekarizovanou práci v kulturním časopise s neméně prekarizovanou prací překladatele už by zkrátka bylo ne­­únosné. Při plném nasazení bych se dostal někam na úroveň minimální mzdy. Ostatně Obscénního ptáka noci jsem dokázal přeložit také díky tomu, že jsem nad ním mohl sedět během nočních směn v klientském centru jedné firmy, kam naštěstí nechodili skoro žádní klienti, a bydlel jsem ve sdíleném bytě. Obávám se, že s krizí bydlení dospívá situace do bodu, kdy se podmínkou překládání literatury – anebo obecně práce v neziskové kultuře – stává vlastnictví nemovitosti, pokud možno nezatížené hypotékou.

Tematické texty v tomto čísle ukazují, že literární překladatelství zdaleka neznamená jen překlápění textu z jednoho jazyka do druhého. Naštěstí se i v Česku stále ještě najde dost lidí, kteří jsou této práci ochotni věnovat podstatnou část svých sil, a proto jsme na následujících stránkách dali slovo hlavně jim. Bez jejich nasazení by u nás světová literatura už nejspíš nevznikala.