dutina
vyplněná vatou, aby zakryla díry
mezi lebkou a vlasy
jsou to pouze milimetry masa a cév

zelektrizované vlasy
ležením na polštáři?
nebo spíš šokem z toho množství křiku
a pětkrát rozsvíceného světla do ksichtu

důlek vyležený v matraci
od desítek rozlámaných duší
které tam ležely přede mnou

mezera
mezi mřížemi
kudy jde zastrčit Rama za okno
aby se rohlík nemusel jíst suchý
když Ramu zapomenou napsat na jídelní lístek

prostor
mezi kalhotkami a podprsenkou
prostor na jizvy
ne tělo
jen objekt, který prohlíží a komentují
měří
váží

Opa řevy

V uměleckém studiu bylo parno. Na desce se rýsoval bujný hrudník. Bosá osoba v plátěných kalhotách a krátkém zeleném tílku zuřivě přejížděla štětcem po plátně a snažila se dosáhnout toho, aby postava neměla barvu jako omítka.

„Ne, už zase“ – kopla jsem omylem do jogurtového kelímku, ve kterém jsem si vymývala štětce.

Voda vytvořila na zemi abstraktní obrazec. Připomínal rybník na chalupě, kam jsem jako malá jezdila skoro každý víkend. Rychle jsem se zvedla ze židle a běžela pro papírové utěrky, abych mohla tu nešťastnou potopu světa zlikvidovat.

V hlavě mám prázdno. Kdybych se podívala do zrcadla, divila bych se, kdo to je. Kdo je ta osoba s tím pustým pohledem a kruhy pod očima?

Sedám si na schod a z dálky pozoruju vý­­sledné dílo. Protáhnu si unavená záda a vyndám z tašky chleba. Žaludek mám sevřený úzkostí, ale stejně přežvykuju. Je to, jako kdybych měla v puse písek, ne jídlo, zvláštní pocit.

Obraz už vypadal zaschlý, a tak jsem vzala řezáček na papír a opsala jím na dřevěné desce čtverec.

Teď ne. Teď ne. Představovala jsem si, jak se mi řezáček zarývá do kůže.

Ten opojný pocit euforie a klidu.

nasává bolest plnými doušky
kapky krve kapají
stovky sněhových stěn svírají světlo
poklid přetnou pocity
necítí
nikoli
cyklus
rytmus
rudá pomůže
žádné růže
kůže
zebe
sebe
zhebne
s časem
to je zjevné

Pomalu pokládám obraz na zem a s obrovským úsilím vracím řezáček zpátky do krabice.

Vždyť by to nevadilo, jen jednou.

Všechno lepší než ty jizvy, jak moudře pronesla Roza.

Stojíme spolu v koupelně na kachličkách ve spodním prádle a sestra přichází na somatickou. Checkování jizev a škrábanců. Ukaž ruce, otoč se.

Jsi nějak hubená, říká jí. Já sestru probodávám pohledem a říkám si, nemá to smysl. Drž zobák, pro jednou. Doopravdy to nemá smysl, už jsem se snažila dost, aby se k nám nechovali jak ke kusu trusu.

Pak přijde řada na mě. Checkuje mi zápěstí a nohy. Pak se zeptá: „To je všechno?“ V duchu si sarkasticky říkám: No sorry, že jsem tě zklamala.

prostor
mezi kalhotkami a podprsenkou
prostor na jizvy
ne tělo
jen objekt, který prohlíží a komentují
měří
váží

Podíváme se s Rozou na sebe a čekáme, až sestra prohlídne ostatní a vypadne, abychom se mohly znovu oblíknout.

Protože dneska, dneska se fakt sprchovat nebudem. Je pozdě a stejně všichni vyplýtvali teplou vodu. Aspoň ty zuby bychom mohly, říká. To nevim, ty jsem si čistila včera. Zašklebíme se na sebe.

Jiný čas, jiný den.

Sedíme u stolu a čekáme na jídlo.

Buďte zticha, řve na nás Elsa (sestra s dlouhým bílým copem jako Elsa z Frozen).

Už to zas přichází, šeptá na mě Roza.

Co?

Další výbuch.

Má pravdu.

Sestra přijíždí s jídelním vozíkem a třískne s příbory o stůl. Zkušeně si zakrýváme uši. Ale Alex to už nestihl. Spouští se mu tiky, cuká sebou, má křeč a nereaguje. Sestra si toho nevšímá a odchází. Roza chvatně vstane a začne mu masírovat krk, jediné, co zabírá, aby stav přešel. O dva stoly dál sebou Nox začne cukat. Fakt jako řetězová reakce.

Mám knedlík v krku a začínají se mi zas klepat nohy. Naštvaně zafuním. Dneska už ne. Čtyři panické ataky za den mi už stačily. Podívám se s úsměvem na Rozu a prohodím: Včerejší dosavadní rekord sedmi panických atak za den asi nepřekonám. Sestra zas kvůli něčemu zařve a já si automaticky kryju hlavu.

Postel vedle postele, skříňka vedle skříňky. Na pokoji je nás dohromady sedm. Pět přibližně stejně starých osůbek. Markét je třináct. Věčně tančí s mp3 po pokoji, je to naše sluníčko. Nakonec Lucinka, sedmiletá holčička, kterou do tohohle ústavu poslala její úzkostná máma, protože se nechce oblékat.

Pro menší děti jsme tu s Rozou a ostatními jako náhradní rodiče. Radši je sami v klidu poprosíme, aby něco udělaly, než aby na ně sestry křičely věci typu „Pokud se neoblíkneš, tak ti seřežu prdel“. Bez zábran to řeknou dítěti, které je tu proto, že utíkalo z domova, kde mu rodič fyzicky ubližoval.

Nejsmutnější na tom je, že to většině dětí přijde běžné a nediví se, proč na ně někdo křičí. Jsou na to zvyklé. Já už skoro taky.

dutina
vyplněná vatou aby zakryla díry
mezi lebkou a vlasy
jsou to pouze milimetry masa a cév

zelektrizované vlasy
ležením na polštáři?
nebo spíš šokem z toho množství křiku
a pětkrát rozsvíceného světla do ksichtu

důlek vyležený v matraci
od desítek rozlámaných duší,
které tam ležely přede mnou

Často jsem se probudila se zvláštním pocitem a útržkem vzpomínky. V Opařanech jsem nesnášela sprchování, protože tam většinou nebyla teplá voda, pokud člověk nešel první. Sprchovalo se odpoledne, po šesté to už nebylo povolené. A soukromí bylo neznámé slovo, do sprch se chodilo po trojicích a to, že se přiřítila sestra, když jsme byly nahé, se dělo každou chvíli.

Po návratu domů se mi některé vzpomínky z Opařan vracely do snů a každodenní reality. Šest měsíců po odchodu mi stále dělá problém se sprchovat. Nemám ráda tu nahotu a moje tělo mě znechucuje.

z té nahoty
se v tichu samoty
zalknu bezmocí
tělesnost mé kostry
mě svojí plasticitou ochromuje

sledují mě tisíce očí
navrch toho
mě chce spolknout
ten konec jazyka
který jsi polkla

S Rozou jsem se bavila o tom, že po odjezdu, pokaždé když se šla sprchovat, checkovala svoje tělo a hledala jizvy a škrábance, tak jak to dělaly sestry.

jizvy se pomalu zacelují
tvoří strupy
šednou
poté začínají blednout
a stále více se podobat okolní kůži
jako by se nic nestalo
zmizela jakákoli stopa
památka
na to období
čas
na ty ostré věci
protože řezat se do vlastní kůže ti ve výsledku nepomůže

Ve vaně

Lucinka zase brečí, už nemůžu.

Šla jsem za sestrami a řekla jim to. Pořádně na to ani nereagovaly, tak jsem se naštvala a prohlásila jsem: „Snad jediné místo, kde je klid, je koupelna. Tak já půjdu prostě do koupelny.“ Vzala jsem Rozu s sebou, demonstrativně jsme prošly kolem nich a šly si sednout do vany.

Pak tam za námi přišly sestry a divily se, co tam děláme. Házely po nás podezřívavé pohledy. Nakonec nám tam dovolily zůstat pod podmínkou, že nás budou chodit kontrolovat.

Zeptala jsem se Rozy, proč nás ksakru potřebují chodit kontrolovat, co si myslí, že budem dělat? Vysvětlila mi, že se v psychárnách někdy lidi snaží hromadně ukončit.

šachy se smrtí
smrtící tanec
štvanec
černá nebo bílá
ráno zase svítá
šach mat
životní zvrat
strach
srdeční stah
ruka
zažívá muka
táhne královnou
pak mizí tmou
pod pláštěm nejistoty

Pak přišla ještě sestra Martinka a zeptala se Rozy: „Co se děje? Máš úplně rudý oči.“

Já jí odpovídám: „Brečela“ a musím skousnout vnitřky tváří, abych se nezačala usmívat.

„Ne, to je v pohodě, nic se neděje, jenom jsem už vyčerpaná,“ říká Roza.

Den předtím si ze mě dělala legraci, že vůbec nepoznám, kdy je zhulená. Pak mi vysvětlila, že když jsou lidi zhulený, tak mají červené oči.

chodím pořád a stále dokola
a nevím, jak ti to říct
že se v tobě poznávám
a proč ti to vlastně říct
že mi na tobě záleží
nechci, abys skončila jako já a ti další
že tě miluju
bojím se ti to říct
že chci, abys věděla
že tě někdo může mít rád
že nechci, aby ty fáze končily na hraně střechy
že slýchám pořád a dokola ve své hlavě
že tím nic nevyřešíš

„Rozi, za týden tě budou propouštět, neudělej žádnou kravinu,“ řekla sestra. Ta starostlivost, se kterou to vyslovila, mě dojala.

v hloubce srdce jsou ty sestry laskavé duše
systém, kde jim pořádně neplatí
nechává je pracovat přesčasy
udělá z většiny z nich bachařky
které křikem rozdávají rozkazy

Rajčatová červeň

Seděly jsme v kruhu a jako každé ráno jsme sdílely, co jsme dělaly předchozí den.

Přišla řada na Annu. Byla tu nová, asi týden.

Anna: „Včera jsem byla na pohotovosti. Zase jsem se pokusila podřezat.“

Ztuhla jsem, celé moje tělo zmrzlo. Jak někdo může mluvit o pokusu zabít se stejně, jako kdyby říkala, jestli k snídani měla chleba s máslem nebo marmeládou?

žiletky a ořezávátka
tužky a nůžky
holýma rukama si ty
kamenné ostny
kovové hobliny
cpu pod nohy

sešeřilo se nad mlýny
které melou z posledního
tu mouku
z těch tělíček polámaného žita
se stmívá
ta žitá zkušenost

sešlost duchů a panen zahalených v červeném
zabalených do šedých mraků samoty
v Makru si kupují lahve rumu na vlastní sebeobětování

Obsah žaludku

Je čas oběda.

Sedím před rajčatovými těstovinami a koukám na ně. Nikdy v životě pro mě nebylo jezení oběda tak náročné. Úplně cítím z ostatních, jak se stupňuje napětí, čím je vozík s jídlem blíž. Jakmile si sednu, vidím v Janině pohledu zděšení. Naty vedle ní má už v očích slzy.

Pomalu přežvykuju těstovinu, pak ji rychle spolknu a dám si do úst další sousto. Čím dřív to sním, tím dřív odejdu.

táta jí maso
já suchý chleba
naše hodnoty jako bych snědla
nejde mi jíst
cítím se úzkostně
jíst
je povinnost
závazek k přežití
ale nejíst jídlo
jak libá vůně
změnění mého těla
změna
jak stěna
rovná
beztvará
když se přistihuju, že čtu množství cukru v sušenkách
zavírám oči
cosi
se ve mně pohlo
z naprostého odpojení od svého těla
jako bych se do něj vrátila
spatřila
že ten pocit je nelibý
že začínám víc chápat lidi
kteří by se nejraději celí změnili
vyprázdnili obsah žaludku během vteřiny
a pak znova a dokola

Na střeše

Když jsme byly v Opařanech, dělaly jsme si legraci, že až nás propustí, sejdem se a společně si zapálíme cígo.

Ted s Rozou sedím před kavárnou v Táboře a povídáme si.

Roza: Přemýšlím o pokusech, myslíš, že lidi, co se předávkují po patnácté, se doopravdy chtějí zabít, nebo to je spíš volání o pomoc? Neříkej mi, že po patnácté si neumíš vyměřit, kolik toho máš spolykat, aby ses zabila.

Já: Actually nevím, taky jsem se nad tím v psychárně zamýšlela. Vždycky když mi přišlo, že se chci zabít, tak mě napadalo skočit z paneláku nebo pod metro. Dost mě v Opařanech překvapilo, kolik lidí se předávkovalo.

spolu jsme byly na střeše
ze které jsem někdy snila skočit
nebudu se nikoho prosit
co mám dělat se svým životem
osm pater
samé byty
ta vzdálenost jde překonat pár lety
skákání z paneláku
není jak sednout si do padáku
vždycky si tak říkám
co mě dělí od smrti
jak to
že jsem se neodvážila to někdy zkusit
proč jiný lidi
se pokusili vzít si život
a já tu sedím
a přemýšlím nad tím
co je moje zlost
ta samá střecha
na ní teď sedím
přemýšlím
co s tou prázdnotou
dutinou v břiše
do které se vlnou křeče smutku
periody
zlomím a znovu brečím

* * *

Pokaždé když jsem se bavila s terapeutkou o sebevražedných myšlenkách, zeptala se mě, co se mi na životě líbí. Ta otázka mě hrozně frustrovala, protože mi to připomínalo hlášky mých rodičů: „Zkus se na to dívat z tý lepší stránky…“

Myslela jsem si, že terapeutka míří tou otázkou podobným směrem. Když jsem jí řekla, že mě ten dotaz frustruje, odpověděla mi: „To nebyl účel, jenom mi připadá, že máš ve svým životě hrozně moc věcí, který tě baví a naplňují, a přijde mi fajn si je připomenout.“

proč setrvávám na tomto světě
kvůli vánku
slunci na tváři
kvůli umění
kvůli matcha čokoládě
kvůli lidem a těm hlubokým rozhovorům s nimi
kvůli těm spirálám hlíny
které odlétají od hrnku
kvůli moři
šumění vln
kvůli vrnění koček
starému oblečení v sekáčích
kvůli psacímu stroji
kvůli fotkám z analogu
kvůli lesům
mechu a houbám
kvůli dešti
kvůli poezii
kvůli tobě
kvůli sobě