Vývoj české žurnalistiky v letech 1989–1994

Akropolis 2024, 144 s.

Na Wolfganga Wolframa von Wolmara nikdy nezapomene žádný absolvent pražské žurnalistiky. Vlivný protektorátní úředník s legračním jménem, který měl na starosti cenzuru zdejšího tisku, se stal symbolem biflování historických faktů, na něž se na katedře vždy kladl důraz. Želbohu jsme se dostali sotva k roku 1989. Na rozdíl od starších dějin nebyly informace o vývoji médií na konci minulého století dostatečně zpracovány a ucelený pohled na toto období chyběl. Změnit se to rozhodl novinář David Klimeš, jenž transformaci tuzemské novinařiny zevrubně popisuje zejména na základě archivního výzkumu a rozhovorů s pamětníky. Neaspiruje na kontextuální kritickou analýzu, hlavním motivem bylo především seznámit studenstvo se základními událostmi, jež dosud ovlivňují českou mediální scénu. Tradiční závěr nahrazuje autor „čtrnácti tezemi o vývoji médií v první polovině devadesátých let“. Za pozornost stojí zejména postřehy o kontinuitě, kdy ani v mediální sféře nebyl rok 1989 ostrým předělem: již dříve se novináři a jejich čtenáři setkávali s kritickou žurnalistikou a sbližovali se i oficiální a samizdatoví žurnalisté. Vliv na dnešní podobu profese má také odmítání kolektivní identity typické pro generaci novinářů, kteří po sametové revoluci nastupovali do médií často velmi mladí a bez většího formálního vzdělání a orientace (nejen) v oboru. Na kritickou analýzu tuzemské žurnalistiky s přesahem do současnosti sice stále čekáme, publikace Davida Klimeše je ale solidním základem, na němž lze stavět.