„Problém se spásou spočívá v tom, že je jako přechod z cracku na heřmánek: tušíte, že to bude mít své výhody, ale teď a tady to zní jako sakra menší zábava,“ říká jedna z postav románové trilogie Život Vernona Subutexe (Vernon Subutex, 2015–2017; česky 2023–2024). Ačkoli jméno ústředního antihrdiny jiné postavě románu připomíná „nějakou ortopedickou matraci pro dědky“, ve skutečnosti je subutex název syntetického opioidu určeného pro substituční léčbu závislosti na opiátech. Což jasně naznačuje, že rozsáhlá próza francouzské spisovatelky Virginie Despentes představuje spíš literární variantu cracku než heřmánku.

První svazek Subutexe zaujme, a dost možná i uchvátí, přesvědčivostí, s jakou Despentes dokáže během pár stránek vtáhnout do světa té postavy, jejíž příběh v dané kapitole vypráví. Kapitoly ubíhající ve zběsilém tempu propojuje právě Vernon, který funguje jako trsátko, jež drnkne o životy postav zalidňujících román a tento pohyb vytváří z jejich mentálních (a morálních) vesmírů hutnou a barvitou polyfonii.

Střídající se perspektivy, které spojují snad jen různorodé formy selhání, působí v prvním svazku jako hudební mixtape. Z podezření, že čtete jen brilantní soubor biografických črt na téma krize středního věku, vás však rychle vyvede druhý svazek, který teprve odhaluje kompoziční hloubku a rafinovanost romanopiseckého umění Virginie Despentes.

Úpadek a pád

Prvotním hybatelem románu je smrt fiktivní rockové hvězdy Alexe Bleache – a také pásky, které před svým předávkováním nahrál. Jejich opatrovatelem se stal Bleachův dávný kamarád a majitel obchodu s gramodeskami Vernon Subutex, který má nejlepší léta dávno za sebou. Lépe řečeno, Vernon je ztracenec; český titul, který naznačuje, že budeme číst o jeho životě, je tak poněkud zavádějící. Rozhodně nejde o bildugsroman, spíš naopak – první svazek připomene víc román pikareskní, protože sledujeme, často zpovzdálí, Vernonův postupný úpadek. Až do druhého svazku však vůbec není jasné, kam by měl směřovat.

Bleachovy pásky, a do značné míry i sám Vernon, jsou po značnou část prózy tak trochu „mcguffinem“ – prvkem příběhu, který je nezbytný pro děj a motivaci postav, ale sám je bezvýznamný nebo irelevantní. Celý první díl představuje vlastně jen zmíněný mnohohlas, který nám dává nahlédnout střípky francouzské společnosti tvořící mozaiku paralelních světů, které se do větší či menší míry drolí a sypou. A ačkoli se v druhém dílu dozvíme obsah zpovědi Alexe Bleache, který nás (mimo jiné) uvrhne do takřka thrillerové linky, stále jde hlavně o to, jak se nahodilý, ale intenzivní impuls odrazí v životech řady lidí, zpravidla ve středním věku. Náhle jim dochází, že někde udělali chybu, a vůbec, ale vůbec se necítí spokojeni.

Cestu ven jim nabídne nakonec právě Vernon, i když spíš než jako aktér změny funguje coby její katalyzátor – nebo vysílač. V druhém svazku, který je ze všech tří dílů nejlepší, se kolem něho vytvoří společenství, „směs skupinové terapie, coffee shopu pod širým nebem, pivního výčepu a debatního kroužku“, a z něj se nakonec stane komuna, pořádající „konvergence“, při nichž Vernon pouští hudbu a lidé docházejí k „totálnímu přehodnocení“. Život „party kolem Subutexe“ představuje ozvěnu ideálů a praxí šedesátých let, což je kontext, který sama Despentes zmiňuje, a raveové subkultury let devadesátých, na nějž naopak explicitně neodkazuje. V nesourodé skupině lidí, kterou na sebe Vernon nechá pasivně nabalit, si v sobě všichni nesou nějaké zranění, o němž vědí, že nejspíš nikdy nepůjde opravit. A když to začínají pomalu vzdávat, najednou jsou vytrženi a vrženi kamsi jinam.

Kam? To Despentes výslovně nepojmenovává. Jisté je, že nepíše utopii, protože nedochází k vyhlazení rozporů ani k prodchnutí všech komunitním duchem. V souvislosti se směřováním „party kolem Subutexe“ by se dal připomenout legendární díl televizního pořadu Na stopě, v němž údajný odborník na extremismus definoval levicové extremisty jako ty, „co chtějí pohodu“. A podobně i vy při čtení zjišťujete, že vlastně nepotřebujete, aby se něco dělo, zápletka se někam dál posouvala, aby přišla kolize či krize (byť nakonec přece jen přijde). Stačí nechat se nést proudem řeči, který působí tak samozřejmě – ovšem díky tomu, jak přesně je promyšlen a zkonstruován.

Z lásky k poezii

U Despentes se autenticita setkává s rafino­vaností. Připomene tím romány Louise­-Fe­­r­dinanda Célina, který také splétal kolokvialitu s konstruktérskou vybroušeností a přesností výrazu. Oproti jeho románovým výronům od Cesty do hlubin noci (1932, česky 1933) po „německou trilogii“ nepředstavuje subjektivita, s níž pracuje Despentes v Životě Vernona Subutexe, zbytnělé autorské ego, ale mnohost. To je také důvod, proč není příliš šťastné přirovnávat ji k Michelu Houellebecqovi, což činí na zadní straně obálky i český vydavatel. U obou si sice často řeknete „to vystihl/a přesně!“, Despentes má však daleko širší rejstřík. Všichni Houellebecqovi mužští hrdinové jsou v zásadě ten samý ztracený chlápek a dost podobně jsou na tom také jeho ženské postavy – až příliš často jde o sexy krasavice s nezdolným sexuálním apetitem, které ze stěží pochopitelných důvodů najdou zalíbení ve chcípáckém mužském protagonistovi. Na pozadí této perspektivy pak vypravěč trousí pravdy o současné společnosti – ovšem většinou pravdy dané právě zmíněnou, úzce vymezenou perspektivou.

Takových perspektiv najdete v Životě Vernona Subutexe násobně víc, a nadto se navzájem kříží a podvracejí. V jedné chvíli si můžete myslet, že někdo vystihl váš životní pocit, kdežto o pár stránek dál narazíte na zcela odlišný náhled, který je však srovnatelně přesvědčivý. A nakonec možná přistoupíte na to, že si dokážete užívat jazyk románu a rozumět světům jeho postav (a díky tomu snad i lépe chápat ten náš), aniž byste se museli provždy ztotožňovat s tou či onou perspektivou.

Pokud způsob, jakým je Vernon Subutex napsán, něco skutečně připomíná, pak to nejsou Houellebecqovy čím dál konzervativnější vize, ale tvorba amerického spisovatele Breta Eastona Ellise. S autorem Pravidel vášně (1987, česky 2003), Amerického psycha (1991, česky 1995) nebo Glamoramy (1998, čes­­ky 2004) sdílí Despentes práci s polyfonními střípky, ironií a popkulturou (v Subutexovi je to zejména hudba) a ochotu pouštět se do bizarních žánrových exkursů. Podobná je také občas extrémní krutost fikčního světa, v jehož rámci však autorka dokáže zprostředkovat pochopení i pro postavy, které navzdory jejich jednoznačným stinným stránkám nelze snadno zavrhnout. A také společensko­-kritický postoj – avšak zatímco ten je u Ellise značně amorfní a od konkrétní politiky se drží zpátky, Despentes se nebojí jít do konkrétních artikulací postojů migrantek druhé generace, neonácků, sebestředných buržoů nebo zestárlých levičáků.

Jsou to nakonec právě jejich vhledy a gnómické výroky zamotané v proudu řeči, vždy nějak situované, nikdy ne falešně univerzální, které při četbě Subutexe tak strhují. Výroky typu „tak v tomhle tkví tajemství peněz: že má člověk dost prostoru na to, aby si dovolil duševní pohnutí“ si budete dost možná podtrhávat nebo zapisovat. Autenticitu přímých a polopřímých promluv postav z různých společenských vrstev, za kterou v češtině vděčíme nevšednímu překladatelskému výkonu Petry Zikmundové, překvapivě nijak nenarušuje, že jsou podobných bonmotů a drobných mouder plné. Nikdy je ale nelze brát za slovo, protože hlas vypravěčky, který se mísí s hlasem jejích postav, možná představuje polyfonii, ale nikoli symfonii. V celém románu je (a zcela úmyslně) pořád hodně chaosu, který utváří poetiku knihy psané „z lásky k poezii – k nesmyslnosti a neprostupnému chaosu“.

A tak přesvědčivost perspektivy té či oné postavy, díky níž Despentes dokáže polidštit i ty, o nichž jste byli zprvu pevně přesvědčeni, že jsou to pěkní kreténi, nakonec ustupuje. Pokud se odhodláte k nějakému soudu, bude dlouho spíš provizorní než závěrečný a vyvstane před vámi až s tím, jak se pohledy střídají a vy čtete tutéž postavu dalšíma a dalšíma očima.

Identita jen zabírá místo

Návrat tématu dělnické třídy do francouzské literatury, který si spojujeme s autofikčními prózami Édouarda Louise nebo esejistickým Návratem do Remeše (2009, česky 2019) filosofa Didiera Eribona, se projevuje také v Životě Vernona Subutexe. To na české čtenáře může stále do značné míry působit jako cosi nepochopitelného. Sousloví dělnická třída je u nás stále hluboce kontaminováno svým výlučným postavením v ideologii komunistické diktatury, a tím i efektivně zavrženo. I na zmíněných francouzských prózách je však vidět, že by bylo možná užitečnější jej politicky a kulturně rekonfigurovat, a zabránit tak tomu, aby jej pro sebe uzmula autoritářská krajní pravice, která poslední roky posiluje právě díky heslům na obranu zájmů obyčejných pracujících proti zkorumpovaným a dekadentním elitám.

Ve Vernonu Subutexovi se k dělnické třídě explicitně hlásí řada postav, a pár z nich dokonce vede výrazně politické monology: „Mélenchon je ve všech ohledech lepší než Marine. Lidi netankuje jen proto, že není rasista. Po deseti letech vymývání mozků je zajímá jedině to, aby si mohli vylejvat zlost na přistěhovalcích z Afriky.“ Despentes je i v distribuci sympatií rafinovaná, a tak například zásadový antifašista zároveň bije svou přítelkyni. Politická pozice, identita ani status oběti v žádném případě v románu neindikuje obecnou ctnost. Jak už bylo řečeno, všichni jsou narušení – a to, že je někdo ohrožený (ať se jedná o ženu, přistěhovalce, bezdomovkyni, feťáka nebo alkoholičku), ještě neznamená, že je lidštější nebo sympatičtější.

Pohodové povalování v parku ve třetím svazku střídá násilí. A to nejen násilí mužů na ženách, kterému se Despentes věnuje intenzivně, ale také násilí mužů na mužích, násilí politické, osobní, případně obojí v nerozlišitelné směsi. I tady autorka kombinuje akcentování třídy, genderu i menšinových identifikací, které dohromady až překvapivě dobře fungují, a namísto střetu konkurenčních identit soupeřících o uznání vytvářejí, aspoň v románové fikci, synergickou mnohost. Je vlastně povzbuzující, že to je možné, aspoň tedy v románu.

„Jeho dávná identita už ho dávno nezajímala. Sklouzla mu ze zad jako těžký, starý kabát, který akorát zabírá místo,“ říká Despentes o Vernonovi. Titulní postava je úběžníkem stávání se jiným, ve Vernonově případě dokonce jakýmsi novým Candidem, který je ovšem ještě o poznání méně aktivní než ten Voltairův. Vernon se na „cestě do hlubin noci“, kterou prodělá v prvním svazku, probudí, aby zjistil, že „něco se v něm porouchalo a už se to nikdy nevrátilo do normálu“. Díky tomu se stane guruem rozrůstající se komunity. Jeho následovníci mluví o „probuzení“, pro něž mají různá vysvětlení – populární jsou mezi nimi teorie „hormonálního bordelu“, „předčasné andropauzy“ nebo „probuzení kundaliní“.

Vernon sice nikoho nevede a neučí, vlastně nedělá nic moc, ale právě proto je pro skupinu kolem něj důležitý: „Bylo zvláštní, že čím byl Vernon neviditelnější, tím v jejich životech nabýval na důležitosti.“ Sám o své úloze v podobných rámcích nepřemýšlí, ale také on dokáže dospět k hlubokým pravdám, které jeho roli gurua skupiny vlastně podvracejí: „Postupně mu došlo, že lidí, co věří bizarnostem, ač na potkání působí rozumně, je svět plný. (…) Francie překypuje fanatiky přesvědčenými o tom, že mrtví jsou mezi námi, že v lesích skotačí neviditelné bytosti nebo že vystavením se tomu správnému zvukovému vlnění si člověk uzdraví magnetické pole… Stačí jim dát příležitost ty svoje teorie vyklopit a co všechno se nedozvíte…“

Něco se děje

Že se Vernon ve třetím svazku stává plnohodnotným guruem a komunita kolem něj jádrem kvazináboženského společenství, může být zvlášť pro toho, kdo vnímal se sympatiemi politický (ať už třídní, nebo feministický) rozměr románu, poněkud zneklidňující. I když je to vlastně docela sympatická sekta, přece jen se zdá, že v okamžiku, kdy se oslava nadtřídního komunitního spolubytí stane náboženským fenoménem, otevírají se v románu konce, které připomínají ikonickou trilogii Iluminatus! (1975, česky 1998–2003) Roberta Shey a Roberta A. Wilsona, vzešlou z prostředí šedesátkové kontrakultury, a svým způsobem také Invalidní sourozence (1974) Egona Bondyho (ostatně sám Vernon je ukázkový bondyovský „invalida“).

Despentes však opět změní polohu, a tak jako v druhém svazku provázala postavy z toho prvního, ve třetím začne zběsile scratchovat. Tentokrát ovšem není posun mezi svazky ani tak působivý z hlediska výstavby románu, ani tak čtenářsky uspokojivý. Jestliže druhý díl vás nadchne zručností, s jakou splete disparátní samply prvního svazku, třetí představuje spíš implozi. Ta je ovšem dost možná nevyhnutelná – jako by samotná struktura románu, která autory a autorky od 19. století tlačí k tomu, aby se na konci hrdinové „buď vzali, nebo umřeli“, vedla i Despentes neomylně do téhož dilematu. Ovšem jak říká jedna z románových postav: „Když máš na vybranou mezi bezmocí a kolosální píčovinou, skočíš po druhý možnosti. Aspoň se pak něco děje.“ A vyústění Vernona Subutexe lze považovat za vědomou volbu druhé z těchto nikterak lákavých možností. Poloscifistický epilog, který formou historické retrospektivy připomene Příběh služebnice (1985, česky 2008) od Margaret Atwood, přesto působí v kontextu urputné zakotvenosti románu v sociální realitě soudobé Francie poněkud nuceně.

Spíš než tento empirický závěr možná stojí za to promýšlet závěr etický, který je ovšem implicitní a skrývá se ve vztazích tří rozdílných svazků románu. Představují jej meze pochopení a vcítění, o jejichž rozšíření byla řeč výše. Virginie Despentes jako by vzala známý výrok připisovaný madame de Staël, že „vše pochopit znamená vše odpustit“, a rozhodla se jej opravit a ukázat jeho limity. Porozumění a lidskost, z níž vycházejí rozhodnutí některých postav, nepředstavuje cestu k odpuštění, naopak posiluje odpor, který k nim budete cítit.