Kdo má na starost distribuci vašeho filmu Mazací hlava [Eraserhead, 1977]?

Newyorská produkční společnost Libra Films. Vlastní ji Ben Barenholtz, který dřív v New Yorku provozoval kino Elgin a stál u zrodu půlnočních projekcí. Začalo to mexickým westernem Krtek [El Topo, 1970], a protože to jakžtakž zafungovalo, pokračoval se střídavým úspěchem dál. Brzy nato začali na půlnoční filmy jezdit diváci v cadillacích a limuzínách, zájem vzrůstal, a tak to pokračovalo opravdu dlouho. Pak se půlnočních projekcí chytil Allen Klein, až příliš je vyhaj­poval, a tím to celé zabil.

Přemýšleli jsme, jestli by bylo lepší Mazací hlavu taky promítat o půlnoci, anebo zařídit běžnou distribuci. Jedná se ale o natolik podivný snímek, že kdyby ho dávali v normálních časech, museli by jeho promítání už dávno utnout. Nicméně se o něm docela dost mluví, takže pokud by to s ním někdo riskl a zařadil ho do běžné distribuce, určitě by se o něm mluvilo ještě víc. Tedy s výjimkou jižanských států… Ve spoustě kin ale Mazací hlavu vytlačil muzikál Rocky Horror Picture Show – ten běží pořád dál, protože stále vydělává. Všechno se točí kolem peněz…

Kdy jste se přestěhoval do Los Angeles?

Do L.A. jsem přišel v sedmdesátých letech, když mě přijali do Centra pokročilých filmových studií na Americkém filmovém institutu (AFI). Začal jsem pracovat na celovečerním filmu, napsal jsem scénář, ale pak se do příprav zapojila spousta dalších lidí, až se mi to odcizilo a nakonec celý projekt vyšuměl. Když jsem se pak v roce 1971 pustil do práce na Mazací hlavě, nikdo se mi do toho nemontoval, což jsem si dost užíval. Tři roky jsem bydlel ve stájích AFI a měl to tam celé jen pro sebe.

Tam jste film také natočili?

Ano, většinu stopáže. Některé venkovní scény vznikly v centru Los Angeles. A exteriér domu X jsme postavili před AFI.

A světla jste umístili za kouřostroj?

Jo, ale „kouřostroj“ bych tomu neříkal – měli jsme na place dvousetlitrový barel naplněný hořícími novinami, větrák a kus lepenky.

Natáčeli jste na 16mm, nebo 35mm film?

Rozhodně na pětatřicítku… Točili jsme technikou MOS [bez synchronizované zvukové stopy – pozn. red.] a hezky zblízka. Ale zvuk jsme v průběhu natáčení nahrávali – na mikrofon s obřím protivětrným krytem, tak velkým, až to bylo k smíchu. Kromě toho jsme používali i odhlučňovací pokrývky, což je v podstatě vynález producenta Alana Spleta.

Z čeho jsou vyrobeny?

Ze sklolaminátu a pytloviny. Snadno se přenášely a po obvodu měly všude poutka, takže se daly snadno zavěsit. Na sklolaminátu se ovšem zachycoval prach, při přemisťování se vždycky rozvířil a my jsme museli čekat, než si zase sedne. Občas se nám nedýchalo moc dobře.

Pro MOS jste se rozhodli z finančních důvodů?

Ne, to ne – kvůli atmosféře.

Jak se vám povedlo docílit toho neustálého strojového lomozu během exteriérových scén?

To je naše parketa. S Alanem jsme pro film vytvořili asi polovinu všech zvukových efektů a zbytek jsme získali z knihovny zvuků. Ale i ty jsme upravili.

Třeba dětský pláč?

Ne, s tím jsme taky přišli my. Používáme poměrně komplikované zařízení, kterým veškeré zvuky proháníme a pozměňujeme. Prostě si s nimi hrajeme, dokud nezní přesně tak, jak chceme, a pak je zařadíme a odložíme. Hromadu zvuků jsme převzali a Alan skoro všechno sám sestříhal. Pěkně jsme se u toho nadřeli, chtěli jsme, aby každý zvukový efekt zněl organicky. Žádné syntezátory od Mooga ani nic podobného. Možná to s nimi zkusíme příště, jenže ony mají tak strašně specifický zvuk… Alan ovšem tvrdí, že už technologicky pokročily na takovou úroveň, že se z nich dají vyloudit efekty, u nichž nepoznáte, odkud pocházejí.

Které další filmy jste natočil?

Třeba krátkometrážní snímek Babička [Grand­­mother, 1970]. Jedná se o pětatřicetiminutový snímek natočený na 16mm barevný materiál. Působí ale spíš jako černobílý film, protože všechny kulisy byly černé a v tom tmavém světě se jen tu a tam mihly barvy. Předtím jsem vytvořil čtyřminutovou Abecedu [Alphabet, 1969], takovou noční můru, kterou jsem přihlásil do grantového programu pro nezávislé filmaře na AFI a díky tomu jsem získal rozpočet na Babičku. V době, kdy jsem na ní pracoval, mě přijali ke studiu… Tak se to celé seběhlo, jedna věc vedla k druhé a hezky to do sebe zapadlo, až na to, že natočit Mazací hlavu mi zabralo příšerných pět let. Pořád nám docházely peníze…

Co mezitím prováděl představitel Henryho Jack Nance? A nosil ve filmu paruku?

Kromě hraní nic. Dělal, co mohl, aby přežil. Nikdy mu však nečinilo potíž stát se znovu Henrym – a to ho hrál třeba tři roky… A paruku při natáčení nenosil, takhle jeho vlasy opravdu vypadají.

Napadlo mě, jestli jste se nepokoušel zachytit ducha amerického Středozápadu?

Středozápadu? Na ten jsem nikdy ani nepomyslel! Film se inspiroval Filadelfií. Nikdo v něm sice nemluví tamějším přízvukem, to je pravda, ale i tak se jedná o filadelfský příběh…

Velmi staré město…

Tak staré, až se rozkládá. Víte, filadelfská atmosféra působí neuvěřitelně, když se vydáte na správná místa. V New Yorku žije taková spousta lidí a děje se toho tolik, že se ten všeobecný strach mísí s různými dalšími pocity. Ve Filadelfii tak velké množství lidí nepotkáte, nicméně strach číhá všude…

Jednu dobu jsem bydlel v průmyslové oblasti poblíž domu Edgara Allana Poea a hned jsem pochopil, z čeho vycházel. Kousek odtud byla márnice, což na mě udělalo velký dojem. Později jsem žil na kraji smíšené čtvrti, kde mezi černými a bílými docházelo k takovým konfliktům a bujela tam tak velká nenávist, že jsem tomu nedokázal uvěřit. Jednou nám před domem zabili dítě, dvakrát se k nám někdo vloupal a uprostřed noci nám prostřelili okno. Nevěstilo to nic dobrého, takže mi vůbec nevadilo se odtamtud odstěhovat… Lokality, kde se dějí podobné věci, najdete v každém velkém městě, ale musíte v nich žít, aby to na vás opravdu dolehlo. Jakmile si to zažijete a pak odejdete, dojde vám to. Po příchodu do Kalifornie mi trvalo celý rok, než jsem se přestal bát.

Během natáčení Mazací hlavy jsem se dost změnil, už nebrojím proti životu. Dříve jsem takový býval, ve Filadelfii jsem si osvojil divné koníčky, například jsem sbíral mrtvé myši. Jednou jsem jel do Vermontu navštívit známého…

Se svou sbírkou?

Ne, ale rozšířil jsem ji tam. Víte, našel jsem takového drobného hraboše. Položil jsem ho na hluboký talíř, zalil jsem ho epoxidem – a nedělám si legraci, když vám řeknu, že výsledek mě oslnil. Talíř se vzorem růží připomínal hluboký podšálek a v něm ležel šedý hraboš. Polyesterová pryskyřice se při tvrdnutí rozehřála, až v hrabošovi začala vřít zbylá krev a prýštit čumáčkem ven z těla – vznesla se jako obláček a pak to najednou všechno navždy ztuhlo, včetně klubíčka červů. Byla to neuvěřitelná krása. Úplně jako do růžova zbarvený transparentní plast… Zkrátka nádherný úkaz… Mám rád organické věci, ne snad kvůli tomu, že umírají, ale líbí se mi, jak je příroda po určité době dokáže zpracovat.

Máte nějaké povědomí o punk rocku?

Četl jsem pár zinů, ale moc jsem toho neslyšel. Znáte Petera Iverse? Pouštěl mi Ramones a několik dalších kapel. Přijde mi, že jsou na správné cestě, protože se vracejí ke kořenům rokenrolu, což se mi opravdu zamlouvá. Ten žánr je dnes už tak naředěný a mísí se v něm tolik dalších věcí, že už prakticky nic neznamená, vůbec to na vás nepůsobí. Když pak narazíte na něco pořádného, skutečně vás to nabudí. Politicky mi to ovšem nic neříká. Vůbec mě to nebere.

Prozradíte mi, jaký měla Mazací hlava rozpočet?

Ne.

Vypadá to ale, že i přes určitá omezení jste odvedli skvělou práci…

Nesmírně se mi líbila exteriérová scéna domu X. A přitom jsme na ní šetřili. Zachytili jsme totiž vše, co tam mělo být, a nic navíc. Stálo nás to maximálně padesát dolarů. Celé jsme to postavili a naaranžovali za tři čtyři dny a nasvícení a natáčení nám zabralo zhruba týden. Nakoupili jsme nejlevnější térový papír, nastříhali ho a vyrobili z něj šindele. Nebyla tam původně žádná veranda – schody jsme poskládali z polystyrenových bloků, které jsme zatížili a upevnili pomocí kolíků zaražených do země, aby se nehýbaly, když po nich Henry chodil.

Rád sbírám odpadky. V době, kdy jsme natáčeli Mazací hlavu, jsem rozvážel Wall Street Journal. Většinou jsem svou trasu stihl objet za hodinu, ale když jsem měl „odpadkový večer“, trvalo mi to mnohem déle, protože jsem spoustu času strávil tím, že jsem se někde přehraboval ve smetí. Nejčastěji sbírám kusy dřeva a spoustu scén jsme dali dohromady z toho, co jsem našel… Kvůli scéně ve skladišti jsem se vydal do oblasti Rubidoux v okrese Riverside – do podniku nazvaného Kovbojský nábytek. Žádný nábytek tam ovšem nenajdete. Je to místnost plná panenek, knoflíků, starých matrací, praček, šroubů, matic a vedle toho se válí hromada toho nejlacinějšího obložení v ceně dolar za desku, možná méně. Spoustu těch obkladů bylo rozbitých, ale stejně jsem potřeboval jen něco, na co by se dala nalepit tapeta. Kdybych měl k dispozici ušlechtilejší materiál, použil bych raději ten… Každopádně levněji jsme to už postavit nemohli. Díry jsme ucpali papírovou drtí a zalepili je tapetou, takže kulisy působily pevně. Když se do nich vsadily dveře, vypadalo to jako skutečný dům.

Poštovní schránky a skříňku na stěně jste také vyrobili?

Postavili jsme celou vstupní chodbu. Všechny tři natáčecí lokace se nacházely na stejném místě.

Ohromuje mě, jak velkou kontrolu jste nad vším měl…

Mě zase ohromují ti, co kontrolu nepřevezmou, a naopak nechají kohokoli, aby jim do všeho strkal nos. Když se dostanou do časové tísně, jsou třeba schopní smířit se s ne­­uspokojivými lokacemi…

Sami jsme nejdřív zkoušeli exteriér domu X někde najít a několik baráků se mé představě blížilo. Ovšem jakmile bychom šli na věc, nezbylo by nám než zakrýt hromadu věcí, které jsme nechtěli mít v záběru. Pak by to bylo potřeba nasvítit, všechno naaranžovat, odehnat kolemjdoucí děti a další zvědavce… Taková místa navíc většinou najdete jenom v prazvláštních oblastech. Je zkrátka snazší, když si všechno postavíte sami… Ale lidé se vždycky na něco nebo na někoho vymlouvají, žehrají na nedostatek peněz nebo času a podobně.

Scény ve filmu jsou doopravdy efektně nasvíceny…

Světlo hraje důležitou úlohu, protože utváří atmosféru. Henryho pokoj jsme nasvítili deseti různými způsoby. S pomocí světla je možné evokovat kteroukoli denní nebo noční dobu.

K čemu je Mazací hlava nejčastěji přirovnávána?

Ke všemu možnému. K filmům ­Larryho Cohena, k německému expresionismu… K ně­­­­čemu se to holt přirovnat musí. Punk brzy dopadne podobně. Lidé začnou k tomuhle žánru přiřazovat kdejakou kapelu bez ohledu na to, jestli s tím souhlasí, nebo ne. Za­­škatulkují ji, protože tam podle nich pasuje. Přišla s něčím novým, ujalo se to, tak ji tam prostě zařadí. A všichni ti interpreti se přitom mezi sebou ani neznají, pouze pracují na něčem neotřelém – a to stačí, aby je posluchači hodili do jednoho pytle. A jakmile se společnost obrátí proti punku, tak to postihne i ty, kteří si tu nálepku ničím nezasloužili.

Znáte kapelu Devo z Ohia? Jejich film se v sanfranciském kině Roxie promítá spolu s Mazací hlavou.

Nepovídejte! Co je to za skupinu?

Jejich hudba vychází z městských industriálních rytmů. Těžko se to popisuje, ale originálnější kapelu abyste pohledal. Mají vlastní teorii deevoluce. Zřejmě se domnívají, že věci směřují k chaosu.

Já mám přesně opačnou teorii.

Můžete to rozvést?

Chápu, jak to myslí – svět rozhodně působí, jako by probíhala deevoluce. Já si však myslím, že evoluce stále běží, ale je pomalá a v jejím průběhu dochází k zásekům, jako třeba právě v dnešní době. Situace se zdá být šílená, ale navzdory tomu se všechno vyvíjí…

Má žena v radiátoru připomínat lva?

To jste mě rozesmál – rozhodně ne!

Nebo spíše bohyni?

Svým způsobem… V původním scénáři Mazací hlavy dáma v radiátoru vůbec nefigurovala. To jsem tak seděl v jedné z místností, kde jsme nenatáčeli, a najednou mě něco napadlo. Rozběhl jsem se k radiátoru, který měl v sobě takovou tu zvláštní krabičku. Byli jsme ve fázi, kdy už jsme měli větší část snímku natočenou, v některých scénách se Henry dokonce na topení díval, takže jsme nemuseli nic přetáčet. Nikdy jsem nic tak divného nezažil, jako by tam přebývala celou dobu. V mých očích reprezentuje bohyni Henryho života a rozhodně vypadá nesmírně podivuhodně. Trpí strašlivou kožní chorobou a snaží se ji zakrýt líčidly…

Chtěl byste něco říct ke svému dalšímu filmu?

Rád bych, ale zatím vlastně není co. Už jsem skoro dokončil scénář – mohl jsem ho dodělat před půl rokem, ale zkrátka jsem neměl čas. Nicméně teď se mi to všechno nějak spojilo. Dotáhnu ho do konce, pak seženu peníze a začnu natáčet. Mohl by být barevný, ale když já tak rád používám černobílý mate­­riál… Díky němu jste od samého začátku krok stranou od reality.

Z anglického originálu David Lynch = Eraserhead (Search & Destroy č. 9, 1978) přeložil Petr Uram. Redakčně upraveno a zkráceno.