Těžko odhadovat, kolik mohla v hudebním průmyslu vydělat světoznámá písnička Chorando se foi neboli Lambada. Určitě to budou miliony dolarů. Pár tisíc korun vydělala i mně, když jsem se začátkem minulé dekády přiživoval jako pouliční hudebník. Byl to vděčný kousek – nápěv zná každý a i na malé foukací klávesky se dá celkem uspokojivě zahrát. Drobné se sypaly do klobouku, aniž bych tehdy věděl, odkud se skladba vzala a koho obírám na autorských právech. Text je v brazilské portugalštině, zpívá se v něm mimo jiné o moři, a tak jsem si myslel, že jde o brazilský plážový hit. Ve skutečnosti je to úplně jinak – píseň totiž vznikla v zemi bez moře.

V horách uprostřed Bolívie dodnes žije několik desítek tisíc Afrobolivijců. Oproti Brazílii, která byla v raně novověkém obchodu s otroky mnohem důležitějším odbytištěm, je v Andách lidí s africkým původem málo (místo plantáží byli nuceni pracovat hlavně ve stříbrných dolech v Potosí), ale prvky své původní kultury si přece jen udrželi. Asi nejdůležitějším z nich je saya, označovaná za hudební a taneční vyjádření afrobolivijské identity. V profánnějším smyslu jde o jeden z mnoha etnických hudebních stylů z And, s nímž se proslavila hlavně kapela – anebo, chcete­-li, folkloristický soubor – Los Kjarkas z bolivijské Cochabamby. V roce 1981 skupina nahrála sayu Llorando se fue („S pláčem odešla“), v níž se zpěvák vysokým hlasem ve španělštině obrací k ženě, která neuměla docenit jeho lásku. I když melodii nehraje akordeon, ale zampoña (což je místní označení pro Panovu flétnu), tempo je pomalejší a celkový výraz více zatěžkaný, budoucí globální hit by ve folklorní písni poznal i hluchý.

Tři roky nato se skladba objevila v repertoá­ru peruánského Cuarteta Continental, které přidalo akordeon a rytmus přiblížilo o něco lehčí cumbii. Do Brazílie dorazila v roce 1986, kdy ji nazpívala Márcia Ferreira, tentokrát už v rytmu tance lambada, který tehdy získával čím dál větší oblibu na severovýchodě Brazílie. Portugalský překlad textu („S pláčem odešel“) se víceméně drží originálu, píseň ale dostala urbánnější a také smyslnější feeling. Je to ostatně vidět i v klipu natočeném ve velkém baru, kde jsou tanečnice zabírány zdola a pod sukní se občas ukážou černá tanga. Obě tyto verze vznikly se svolením bratrů Hermosových, původních bolivijských autorů písně, ale ve srovnání s tím, co mělo přijít, šlo vlastně jen o události regionálního měřítka.

V roce 1988 si francouzští producenti Olivier Lorsac a Jean Karakos udělali výlet do brazilské Bahie a zjistili, že lambada je tam především díky Márcii Ferreiře neskutečně populární. Vrátili se do Paříže s marketingovým plánem: postavit kolem písně Chorando se foi a lambady úspěšnou kapelu. Tu poskládali hlavně z hudebníků pocházejících z bývalých francouzských kolonií (když prodáváte exotiku, na detailech nesejde) a v konkurzu hledali zpěvačku od 19 do 25 let. Nakonec uspěla Loalwa Braz, v Paříži usazená Brazilka, přestože už jí bylo přes třicet. Vznikla tak skupina Kaoma, která v roce 1989 vypustila do světa nejznámější verzi písně (teprve tehdy se do textu dostalo slunce a moře). V Evropě, kde zrovna končilo hlavní dějství studené války, propuklo lambadové šílenství. „Lidi ze západní strany tancovali lambadu s těmi z východu,“ vzpomínala po letech Loalwa Braz na návštěvu Berlína v době pádu zdi. „Ta hudba byla jako hymna jejich jednoty.“

Zní to krásně, stejně jako znělo vyprávění o tom, že dějiny končí. Také videoklip, který se stěhuje z interiéru na pláž, je přehlídkou krásných lidí. I tady se míhají černé kalhotky s vysokým pasem, ale k sexy dospělým přibyla linka, kde malý černošský chlapec tancuje s o něco větší bílou holčičkou. Je nicméně pravda, že verze od Kaomy se hudebně prostě povedla, i když za ní stál od začátku kalkul. Jenže Francouzi se na nic neptali ani Márcie Ferreiry, ani Los Kjarkas, a když sbírali jednu zlatou desku za druhou, bohatli na jejich úkor.

„Lambady máme plné zuby,“ svěřili se bratři Hermosové španělskému deníku El País v roce 1990. To už běžel soudní spor s producenty Kaomy, kteří jim nakonec museli vyplatit odškodné. Sláva se ale vrátit nedá – Los Kjarkas tehdy poprvé vystoupili ve Španělsku, kde sice každý znal jejich písničku, ale nikdo nevěděl, že ji napsali oni. V té samé době nicméně natočili jakýsi kontra­-klip ke své vlastní verzi, který má v zásadě alterglobalizační vyznění: žena „s pláčem odchází“ z afrobolivijské slavnosti, aby se pokusila o jiný život v USA, ale štěstí nedojde a vrací se do Cochabamby. Dokonce i kalhotky v tomto klipu nejsou černé, ale bílé. Úspěch vlastní písně však Bolivijci touto verzí nedohnali.

Evropa tak zopakovala staré koloniální schéma a z nejchudších částí Latinské Ameriky si vzala, co chtěla – i když jí to nakonec neprošlo úplně hladce. Na druhou stranu, na název skupiny Kaoma si dnes sotva někdo vzpomene (a zpěvačka už osm let nežije), zatímco Los Kjarkas postupně procházejí generační obměnou a v den vydání tohoto textu koncertují v Amsterdamu. Marketing se sice na­uči­li, ale přece jen nevznikli na jeho základě.

Pokud jde o těch několik tisíc, které jsem za hraní jejich písně v ulicích utržil já, doufám, že mi to bude prominuto. Teď už bych tenhle příběh mohl vyprávět i příslušníkům městské policie hl. m. Prahy, kteří mě chodili vyhánět. Jenže oni si o písničkách povídat nechtěli.