Hráč pokeru s černými brýlemi a bezcennými kartami v ruce. Takový dojem na mě udělala umělá inteligence, když jsem jí zadal poměrně složitý úkol: přečíst, zkontrolovat a ohodnotit tři slohové práce. První svízel spočívala v tom, že šlo o naskenované rukopisy, které těžko přečte člověk, natož stroj. To ale Copilot s jádrem ChatGPT nevyhodnotil jako problém, a tak jsem dostal na výběr z několika možných úkonů, od opravy gramatických chyb či nedostatků v syntaxi až po zhodnocení prací včetně návrhu známky.

„Skvěle,“ řekl jsem si a vyžádal si kompletní sadu nabízených služeb. Chatbot je po chvíli chroustání vykonal: všechny tři práce vyhodnotil jako příliš krátké, vytkl jim chyby a u všech navrhl čtyřku. Zarazila mě nejen stejná známka, ale i zcela totožné hodnocení. Zeptal jsem se tedy, zda by mohl práce posoudit individuálně, což bryskně provedl. Jedné z nich tentokrát přidělil trojku a u další doporučil připojit bezpečnostní sdělení, protože se jednalo o jakýsi návod. Zkusil jsem být trochu zákeřnější a řekl jsem si o opravy přímo ve zdrojovém textu. Představoval jsem si, že mi vyjedou tři červeně podtrhané texty, místo toho jsem ale dostal soubor, v němž z každé z prací zůstal zhruba jeden řádek převedený do textového editoru.

Když jsem po AI požadoval kompletní verze, začala se tvářit trochu překvapeně: na to je prý potřeba nástroj pro rozpoznávání textu – a hned mi i poradila, kde si ho pořídit. To mě zaskočilo. Chatbot předstíral, že s textem dokáže pracovat, ve skutečnosti ho však nezvládl přečíst a posuzoval podle všeho jen úvodní věty – práce mu pak pochopitelně připadaly příliš krátké. Přitom by stačilo, kdyby svou neschopnost přiznal hned na začátku. Těžko bych mu to mohl mít za zlé…