Oproti rozsáhlé próze Památce paměti (2017, česky 2021) představuje Trik (2024) Mariji Stěpanovové formálně sevřenější text, aniž by se vzdával témat, která jsou pro autorčino psaní určující. Paměť, jazyk i samotné vyprávění zůstávají v centru pozornosti, tentokrát však bez opory v rodinném archivu a s důrazem na zkušenost emigrace. Novela sleduje spisovatelku M., jež žije v evropském exilu a vydává se do sousední země na literární festival. Během této cesty však řeší zásadnější otázky než výběr ukázky či reakce publika. Uvažuje o tom, co znamená psát v ruštině ve chvíli, kdy je její jazyk spojený s násilím, a jestli je vůbec možné se od něj distancovat.

Cesty jinam

Ačkoli je děj relativně jednoduchý,nejedná se o lineární vyprávění. Text se opakovaně vrací k pocitům hlavní hrdinky po jejím odchodu z Ruska. Jednotlivé epizody (včetně těch zdánlivě bizarních) přitom nerozvíjejí příběh, ale spíše rozšiřují pole úvah o jazyce a identitě. Rámec přitom tvoří cesta na literární čtení, která se postupně komplikuje: kvůli stávce nejede M. plánovaným rychlíkem, ale je odkázána na pomalejší osobní vlak, a když po příjezdu nenajde domluvený odvoz, na místo nakonec nedorazí. Původní účel cesty tak mizí a nahrazuje ho sled situací, které nelze předvídat ani uspořádat do souvislého plánu. To, co by v jiném vyprávění tvořilo zápletku, tu působí spíše jako narušení: děj se nekomplikuje, ale postupně se vytrácí původní záměr. M. se tak ocitá v proudu událostí, které ji neustále odvádějí jinam: „Bude to jako v té knížce, přemýšlela, člověk nejdříve ztratí botu, potom kufr, klíče od auta a pak sebe sama.“

Jedním z klíčových momentů knihy je práce s očekáváním. Název slibuje odhalení, které by bylo možné rozklíčovat. Stěpanovová však místo toho ukazuje, že žádný jednoduchý „trik“ neexistuje: ve chvíli, kdy hrdinka narazí na potulný cirkus a zdá se, že její putování znovu získává směr, se očekávání opět rozpadají. Zakotvení se ukazuje jako nemožné. Autorka tak systematicky podrývá představu, že by bylo možné sledovat nějaký předurčený, osudový směr, který by vedl k jednoznačné pointě.

Bestie

Rozpad očekávání se promítá i do jazyka. Ruština, v níž hrdinka dosud mluvila, psala a uvažovala, pro ni přestává fungovat jako samozřejmý nástroj: nedokáže ji opustit, ale zároveň ji nedovede používat bez výhrad. Otázka psaní v ruštině se tak pojí s otázkou odpovědnosti. Vyjádření sice zůstává možné, ale ztrácí samozřejmost: jazyk, který je příliš zatížený kontextem, jejž nelze odsunout. Navíc se ukazuje, že žádné slovo nemá jen svůj vlastní význam: vždy totiž nese stopy předchozích užití a vstup do jazyka nutně znamená vniknutí do prostoru cizích hlasů. Hrdinka tak nestojí před otázkou, jak mluvit řečí, kterou si nemůže plně přivlastnit. Otázka jazyka se zároveň pojí s postavením spisovatele ve světě. Slovo, které ztrácí samozřejmost a nese cizí významy, se ukazuje jako bezmocné vůči realitě války, již nemůžeme zastavit.

Text zachycuje napětí mezi nutností mluvit a vědomím, že mluvení samo o sobě nic nemění, protože intelektuální gesto zůstává bezmocné tam, kde vládnou jiné formy moci. Zde se ale projevuje další účinek psaní: je to způsob, jak situaci pojmenovat a nést. Nejde přitom o to, že by se hrdince její rodný jazyk náhle odcizil, ale spíše o vědomí, že slova mohou být donucena nést významy, které jim nenáleží. Komu pak vlastně patří: mluvčímu, nebo těm, kdo je dokážou ovládnout a zneužít? „Bestie“, o níž se v textu mluví, přitom nemusí mít konkrétní podobu; označuje spíše mechanismus moci, který jazyk deformuje a vtahuje do násilí. „Koneckonců to bylo prostě neslušné vůči okolnímu světu, vůči všemu, co nebylo bestií a co si plně zasluhovalo pozornost samo o sobě, a tím spíš vůči takovým věcem jako cirkus nebo třeba balet, vymyšleným speciálně pro to, aby diváky na krátký čas vytrhly z jejich vlastního života, a ne aby je v něm máchaly čumáky jako psa, který udělal loužičku, kde neměl.“

Problematické kolektivní „my“, které by bylo možné označit za nositele studu, však neznamená sdílení viny v přímém smyslu, ale vědomí, že jazyk a zkušenost nelze od toho, co se v jejich rámci děje, jednoduše oddělit. Hrdinka není viníkem, ale ani nezůstává stranou: to, co se říká v jejím jazyce, se jí týká. Mluvit tak znamená pohybovat se v prostoru, kde se vlastní hlas neodděluje od hlasů druhých. V tomto ohledu Trik nepředstavuje radikální obrat, ale spíše posun: zatímco v Památce paměti se autorka snaží minulost znovu poskládat, zde se vyprávění rozpadá v přítomném okamžiku. V situaci, kdy jazyk nelze opustit ani si ho plně přivlastnit a kolektivní „my“ neposkytuje jistotu, se radikalita přesouvá jinam: nespočívá v návratu k paměti, ale v nutnosti myslet a psát bez opory v ní.

K čemu je literatura?

Tato ztráta opory se přitom neprojevuje jen v jazyce, ale i v samotné roli spisovatelky. K setkání s publikem nedojde, psaní přestává být samozřejmým výkonem a mění se v pochybnou aktivitu, jejíž smysl nelze opřít o žádnou z jistot, které jí pomáhaly v předchozím životě před emigrací. S tím souvisí i otázka, k čemu vlastně literatura slouží. Psaní tu nepůsobí jako prostředek sdílení ani jako způsob, jak si novou situaci přivlastnit. Text neobhajuje význam literatury, spíše ji vystavuje pochybnosti: má smysl pokračovat v psaní, pokud nemá přímý účinek na realitu, kterou popisuje? K těmto situacím se novela vrací v obměnách, které nevedou k vyjasnění, ale k postupnému rozostření významu. A právě v této redukci spočívá jedna z hlavních předností knihy.

Oproti Památce paměti je Trik v určitém smyslu uchopitelnější, byť pracuje s neméně náročnými tématy, jako jsou vina nebo odpovědnost. Stěpanovová neubírá na komplexnosti, ale mění způsob, jak ji strukturovat. Jednotlivá místa se nestávají cílem; hrdinka jimi pouze prochází. A stejně jako její cesta nemá jasný směr, neposkytuje oporu ani prostor, v němž se odehrává. Trik tak nutí čtenáře setrvat v situaci, kterou nelze stabilizovat. Pokud zde dochází k nějakému „triku“, pak spočívá právě v tom, že kniha nemá být rozluštěna a místo toho obrací pozornost k samotnému jazykovému aktu – stejně nejistému jako svět, který spisovatelku M. obklopuje.

Autorka je komparatistka.