Překvapila vás silná odezva na záměr vedení pražské Filozofické fakulty zrušit Ústav translatologie? Pod peticí za jeho zachování je přes osm tisíc podpisů, vzedmula se vlna odporu na sociálních sítích, ozývají se hlasy z různých oborů, míst, zemí…

Anežka Charvátová: Mě to překvapilo ohromně a samozřejmě příjemně. Nečekala jsem, že to bude mít takový ohlas. Peticí se objevuje strašně moc a také jsem byla trochu skeptická k vnímání humanitních věd v naší společnosti, když vidím, jak je stát setrvale potírá už od devadesátých let, a je to čím dál tím horší. Ta odezva ve mně vzbudila určitou naději, že si lidé možná uvědomují, že tady nejde jenom o překlad, ale v důsledku i o ochranu češtiny a české kultury.

Stanislav Rubáš: Na naši podporu vystoupili zástupci profesních organizací, ale i představitelé evropských institucí. Generální ředitel pro tlumočení v Evropském parlamentu, generální ředitelka pro tlumočení v Evropské komisi a ředitelka tlumočnických služeb u Soudního dvora Evropské unie poslali vedení fakulty společný „letter of support“ za zachování našeho pracoviště. Ta vlna solidarity je velice posilující, byť se samozřejmě jedná o neskutečně frustrující záležitost.

Je zjevné, že překlad je téma, které, jak se módně říká, „rezonuje“. Čím to je, že ho lidé vnímají jako důležitý a mají potřebu vystupovat na jeho obranu?

ACH: Překlad se u nás tradičně vnímá jako podstatná součást kultury: v některých dobách například plnil zástupnou roli, nahrazoval původní tvorbu v době politické nesvobody a podobně. Překladová literatura u nás tvoří téměř čtyřicet procent publikovaných knih. Lidé, kteří rádi čtou, oceňují kvalitní překlady a nechtějí číst výtvory umělé inteligence. Často znají i překladatelské osobnosti, které v oboru působí.

SR: Překladová literatura tu byla významná vždycky. Po vzniku republiky, ve dvacátých letech 20. století, bylo procento zastoupení překladové literatury na knižním trhu ještě vyšší, až padesát procent, ale i těch dnešních čtyřicet je dost. Byli tu autoři jako Karel Čapek, kteří svými překlady de facto spoluutvářeli češtinu – moderní čeština je od svého vzniku, už od Jungmannových překladů Chateaubrianda a Miltona, spoluutvářena překladateli a myslím, že si to lidé uvědomují…

ACH: Ale zároveň bych řekla, že možná šlo o poslední kapku, kterou přetekl pohár. Tlak na humanitní vědy trvá už dlouho a teď situa­ce možná dospěla do bodu, kdy se ozvali i lidé, kteří by třeba bývali chtěli protestovat už proti dřívějšímu slučování historických ústavů či rušení některých „malých“ oborů na fakultě, ale neměli jak. Už je toho příliš.

SR: Ano, zdá se, že frustrace z neradostného postavení humanitních věd, která už se hromadí delší dobu, teď dospěla k nějakému vyústění.

Z některých komentářů se zdá, že určitá frustrace souvisí také s nástupem AI. Signatáři petice se často vymezují právě proti možnosti, že by se překlad stal doménou umělé inteligence. Jak se k jejímu užití v překladu stavíte na translatologii?

SR: Zakázali jsme používat AI technologie u závěrečných státnicových překladů, a to z toho prostého důvodu, že pokud má člověk pracovat jako takzvaný posteditor, to znamená kontrolovat po nějakém stroji, jak něco přeložil, musí sám umět překládat. Jinak totiž neví, jak má dobrý překlad vypadat.

ACH: AI může v odborném překladu nahradit jednotlivé kroky, ale vždycky je nezbytný posteditor, který musí umělou inteligenci kontrolovat. Není to tak, že umělou inteligenci škrtneme s tím, že je k ničemu. Snažíme se studenty naučit s ní kvalitně pracovat.

SR: Letos v červnu zveřejnil časopis The Eco­nomist pozoruhodný článek o AI. Píše se v něm, že v důsledku rozvoje umělé inteligence je dnes v USA větší nezaměstnanost mezi absolventy informatiky než mezi absolventy filosofie. Dokonce i vývojářské firmy zaměřené na AI technologie si už najímají vysokoškolsky vzdělané filosofy, aby je naučili klást otázky. Dnes už se ví, že AI má ve svých odpovědích sklon k „podlézavosti“. A filosofové mohou vývojáře poučit, jak takovou podlézavost odhalit. Jde vlastně o sókratovské kladení otázek, které druhého svou důsledností usvědčí, že vlastně neví, i když si myslí, že ví. Technologie AI zaměřené na překlad je také možné usvědčit ze snahy zalíbit se. Ostatně k tomu má sklon i lidský překladatel, není­-li trénován ve stylistice, analýze textu a dalších disciplínách, které jsou součástí našich studijních plánů. O tomhle sklonu umělé i lidské inteligence musíme vědět, jinak čtenář překladu nakonec nerozezná Shakespeara od Ginsberga: oba budou promlouvat uhlazenou, ale bezkrevnou překladatelštinou.

Překlad není jen výsledný text, ale především samotný proces, který se právě na translatologii učí a zkoumá. Co by se stalo, kdybychom tenhle proces přestali studovat a přenechali ho strojům?

SR: Jak říká jeden z českých teoretiků překladu, překlad je ve výsledku umělecká reprodukce. Jde tedy o tvoření, které je a vždycky bude vlastní člověku, lidskému mozku. V míře tvořivosti nemůže umělá inteligence člověka nahradit. Stačí si najít a porovnat třeba české překlady Poeova Havrana, Verlainovy Podzimní písně nebo Shakespearových Sonetů. Ta jazyková invenčnost je neuvěřitelná. Ale ještě důležitější je interpretační trefa. Protože překlad je vždy interpretace, myšlenkové úsilí – ona „žilka prudce vyvstalá Apollónu na čele“, jak říká František Halas. To interpretační úsilí bývá, zvlášť u překladu klasiků, urputné a trvá týdny, měsíce, někdy i roky…

ACH: Překládání učí přemýšlet a otvírá obzory. Tím, že studenty učíme překládat, učíme je pracovat s textem, dostat se do vrstev, kam by se jinak nedostali. Překladatel čte jinak než běžný čtenář, musí hledat kontexty, souvislosti, hlubší vrstvy textu. Pokud budeme mluvit o literatuře, jsem přesvědčená, že nikdo nerozumí literárnímu dílu tak jako překladatel. Žádný historik literatury, žádný kritik nebo literární vědec, nikdo mu nerozumí tak jako ten, kdo musí úplně všechno v textu rozklíčovat. Rozebrat ten hlavolam na jednotlivé součástky, nahradit je a zase ten hlavolam složit.

SR: Součástí překladu jako tvůrčího procesu je taky čeština a způsob jazykového přemýšlení. Sám se pořád na překladech učím česky a pořád se přistihuju, jak zaostávám za překladatelskými mistry typu Bohumila Mathesia nebo Jana Zábrany. Teď jsem zanořený v překladu Života Alexeje Arseňjeva a musím říct, že mi vždycky poskočí srdce radostí, když objevím nějaký jazykový nápad Taťjany Haškové a Jana Zábrany, kteří tenhle Buninův román poprvé počeštili. Oni neřeknou „zelené větve a haluze“, řeknou „rozzelenalé větve a haluze“. A rázem je v tom nástup jara, síla přírody. Jedna předpona tu řekne víc než několik vět.

Zaznělo tu slovo „porozumění“, které je s překladem bytostně spojené. Jaký druh porozumění to tedy je a v čem se liší od porozumění, jež nabízejí jiné obory?

ACH: Obecně myslím, že porozumění textu je bolest českého školství. Vždycky jsem záviděla svým kamarádům z Francie, kde se děti odmalička učí text analyzovat, správně se na něj zeptat a taky texty podle jasných pravidel tvořit. U nás se tohle děti ve školách vůbec neučí. A je to jedna z věcí, které na translatologii děláme: učíme porozumění cizojazyčnému textu, ale i textu českému a práci s ním. To se na hispanistice, anglistice nebo rusistice nedělá. Vlastně u studentů rozvíjíme schopnost dvojího uvažování. V překladu i tlumočení je neustále přítomna ta podvojnost, půlkou hlavy se myslí jedním způsobem a druhou půlkou druhým. A je velice těžké ty dvě poloviny propojit a zároveň přepínat z jednoho jazyka do druhého.

SR: Když člověk zkoumá překlad, učí se vnímat nuance a souvislosti slov, což je pro komunikaci zásadní dovednost. Na překladatelství se pokoušíme studenty vést k důkladnému čtení, na jaké jinde nebývá prostor. Vím, že na některých vysokých školách panuje jakési akademické pokrytectví – student dostane seznam padesáti titulů, včetně Miltonova Ztraceného ráje, a u státnic se pak předpokládá jejich znalost. Jenže aby text opravdu začal něco znamenat, musíte si ho projít důkladně, prakticky slovo za slovem – a to právě dělá překladatel.

ACH: Překladatelské porozumění je specifické. Určité věci totiž uvidíme a pochopíme až při setkání dvou jazyků, tedy v překladu. Ty věci nejsou zřetelné, dokud zůstáváme v rámci jednoho jazyka. Stává se mi často, že když konzultuji některé otázky překladu s kolegy odborníky ze zahraničí, upozorním je na významy a souvislosti, které sami ve vlastním jazyce neviděli, protože teprve srovnáním s výrazovými možnostmi jiného jazyka a s jiným kulturním kontextem se otevřou nové horizonty.

Vedení fakulty ujišťuje studenty, že překladatelství a tlumočnictví jako studijní obor zůstane zachováno, zároveň ale mluví o „zapojení překladatelské perspektivy“ do jednotlivých filologických oborů. Dá se vůbec ten specifický mezikulturní a mezijazykový pohled, o kterém tu mluvíme, zapojit do filologického přístupu tak, aby obor zůstal zachován?

SR: Představa děkanátu je zřejmě taková, že by vznikly jakési trojnožky: třeba španělština filologická, španělština učitelská a španělština translatologická, přičemž jedno by se kombinovalo s druhým. Jenže aby mohl fungovat komplexní překladatelský nebo tlumočnický program, na jehož konci stojí specialisté připravení na praxi, nestačí vzít z dosavadní výuky jen něco, zkombinovat to s něčím z filologie nebo učitelství a vytvořit tak nějaký modul nebo mikrocertifikát. Výsledek takového modulárního vzdělávání popsal už Konrad Liessmann v Teorii nevzdělanosti. Je to, jako když švédská firma modularizuje nábytek: nakonec si všichni doma poskládáme víceméně stejný obývák.

ACH: Výrazným specifikem našeho oboru v rámci FF UK je také jeho zřetelné praktické zaměření. Samozřejmě, teorii se věnujeme také, stejně jako dějinám překladu, které jsou pro překladatele nesmírně důležité, a důkladný teoretický základ je nezbytný i pro tlumočení. Ale vedle toho učíme konkrétní dovednosti, jsme hlavně praktický obor, což se mimochodem pozitivně projevuje i na zaměstnanosti našich absolventů, na tom, jak snadno získávají práci a v jak prestižních institucích.

Tahle praktická orientace je ale vedením fakulty vnímána spíš jako nedostatek, když translatologii v některých vyjádřeních vyčítá, že nepodává dostatečný vědecký výkon…

SR: Pravidla, podle kterých je financována věda v této zemi, určili lékaři, přírodovědci a fyzikové s matematiky, zatímco humanitní obory jsou tímto systémem už mnoho let finančně poškozovány. Ústav translatologie samozřejmě vědeckou činnost spočívající v publikování odborných článků a monografií vykazovaných v Rejstříku informací o výsledcích, tedy RIVu, vykonává, ale vedle toho se díky literárním překladům výrazně podílí na fakultní tvůrčí činnosti, která se vykazuje zvlášť, v Registru uměleckých výstupů neboli RUVu. Dá se snadno dohledat, že v letech 2020 až 2024 se náš ústav na celkovém výsledku FF UK podílel přibližně jednou pětinou, což určitě není málo.

ACH: Já jsem přesvědčená, že i když je věda samozřejmě důležitá, vysoká škola musí také podporovat praktické zaměření a uplatnění. O potřebě propojování vysokoškolského vzdělávání s praxí se ostatně píše i v ministerských strategiích. Ovšem hodnocení naší práce je v tomhle směru velmi nevyvážené – věda a výzkum se cení nejvíc, pedagogická práce méně. A působení směrem k veřejnosti a společnosti, ona takzvaná třetí role univerzity, se prakticky nebere v potaz.

Z rozhovoru s děkankou Evou Lehečkovou pro Český rozhlas vyplynulo, že se zatím neví, co by se zrušením translatologie ušetřilo. Kdyby translatologie jako pracoviště a obor na FF UK skutečně zanikla, co všechno by se ztratilo?

SR: Především se ztratí lidé, kteří našemu oboru věnovali léta práce, soustavně ho budovali a mají materiály a znalosti, které by rádi předávali studentům. Zanikne několik bakalářských a navazujících magisterských programů, které generace vyučujících na našem ústavu cizelovaly desítky let. To všechno zmizí.

ACH: Ztratí se také propojení různých jazykových oblastí v rámci jednoho pracoviště. Mimo to naši studenti mají samozřejmě také povinnou praxi, kde tlumočí a překládají. Náš obor se bez praxe nenaučí a na filologiích nic takového pochopitelně není. A pak se ztratí společenství, které se na našem ústavu vytvořilo, společenství vyučujících, studentů a absolventů. Tam existují velmi hezké lidské vazby, posílené ještě napojením na odborné spolky – Obec překladatelů, Jednotu tlumočníků a překladatelů, Asociaci konferenčních tlumočníků. Setkávají se tak lidé různých generací a různých jazykových specia­lizací, ale se stejnou vášní pro věc, navzájem se obohacují a společně dále rozvíjejí šedesátiletou tradici našeho oboru.

SR: S tím společenstvím souvisí i posilující efekt, o kterém jsem mluvil na začátku. Před pár dny nás studenti pozvali na setkání studentských spolků zaměřených na překladatelství. Studentů přišla spousta a to, jak nám v dané situaci vyjadřují podporu v různých prohlášeních i osobně, je obrovsky povzbudivé. Takže přes veškerou frustraci, kterou svým ukvapeným rozhodnutím vyvolal, děkanátu naší fakulty děkuju, že jsem tuhle sílu a blízkost studentů mohl zažít.