Existuje podle vás něco jako „ruská povaha“? Pokud ano, jak byste ji dnes definoval?

Ruská kultura si vytvořila určitý obraz, například ruskou zimu nebo „ruského boha“. Je to složitý komplex nadřazenosti, který ale nemá jasné základy, a zároveň komplex méněcennosti. Tyto dvě věci jdou často ruku v ruce. Je pro mě těžké to hodnotit. Dnes se o tom snaží mluvit hodně lidí. Existuje subjektivní pohled na Rusy jako celek, ale zároveň jsou tu jednotlivci. Myslím, že rozdíly mezi osobnostmi jsou větší než mezi národy. Teď je složité o tom mluvit, protože moje země vede agresivní válku a hrozí světu jadernou zbraní. A takové „vtipy“ mohou mít velmi vážné následky.

Začátkem roku 2023 měly bezpečnostní služby z těch hrozeb reálné obavy. Bál jste se?

Ano, samozřejmě. Protože jedna věc je hrát si na hrozbu, ale může se stát, že už pak nebude jiná cesta než ty hrozby skutečně naplnit.

Tak stranou od politiky, co je to ta ruská povaha?

Ve své povídce Osada Věčnost jsem se snažil ukázat, co mi na ruské povaze připadá sympatické. Můj protagonista je laskavý, dobrý člověk, který přijímá život tak, jak přichází. Je v něm něco z Leskovova Očarovaného poutníka. Možná to není čistě ruské, spíš ­ideál, jak bych chtěl, aby Rus vypadal.

Na druhou stranu jsou tu i nepřijatelné rysy. Známá kardioložka mi jednou vyprávěla příhodu s kadeřnicí. Říkala, že k ní chodí už spoustu let, přestože teď už stříhá o něco hůř a u toho falešně zpívá; je jí té ženy líto. Má málo klientek, takže i když je to k ní daleko, až na sever Moskvy, a pokaždé tam zabloudí, jezdí k ní dál. Jednou jí volala, že sice měla přijet ve středu, jak se domluvily, ale kvůli vědecké radě to nestihne. Ve čtvrtek na ni zase čeká manžel na chalupě, takže se uvidí nejspíš až příští týden. Kadeřnice jí prý odpověděla, že to nevadí. Jenže kamarádka položila telefon na sedadlo auta, aniž ukončila hovor, a najednou slyšela, jak kadeřnice říká: „Jdi už s tím do prdele.“ Málem pustila volant. Celý týden přemýšlela, jestli jí má ještě vůbec volat. Nakonec to udělala. Kadeřnice ji ujistila, že na ni čeká. Kamarádka se ale rozhodla, že jí to musí říct, a zmínila se, co zaslechla po předchozím hovoru. A kadeřnice jí na to jen odvětila, ať si toho nevšímá, ať to neřeší, že na to má prostě zapomenout.

To podle mě přesně vystihuje, co se teď děje na Ukrajině, postoj „nevšímejte si toho, neřešte to“. Máme hroší kůži a přístup „vraždili jsme, no a co, teď se obejmeme“. To je realita. To je, bohužel, taky Rusko.

Jak se změnil váš pohled na Rusko po emigraci? Žil jste v Arménii, v Německu, teď zůstáváte v Nizozemsku.

Nevím, co by se mnou bylo, kdybych zůstal, ale mám pocit, že lidé nechtějí vidět realitu. Možná je to obranný mechanismus. Ti, co jezdí do Ruska, říkají, že v Moskvě jsou teď všichni moc milí, otevírají restaurace, je tam život, pořád se něco děje, jako by se všichni snažili zapomenout. Přitom každý týden pohřbívají vojáky, třeba něčího syna, který šel na frontu kvůli dluhům a teď je mrtvý. Lidé to přijímají jako normální se slovy: „Lidé umírají, to je život.“ V Rusku je tohle součástí přístupu k životu.

Myslíte, že by se vás to také dotklo, kdybyste aktuálně žil v Rusku?

Kdybych tam teď byl, brzy bych zažil to, co zažívají jiní. Například v devadesátých letech k nám často jezdili Američané, kteří na své komentáře nebo kritiku často slyšeli: „No jo, vy tomu prostě nerozumíte.“ Stejnou reakci bych si asi vyslechl dnes. To je oblíbená odpověď.

Jaká je podle vás cena lidského života v Rusku?

Často velmi nízká, a to není jen pocit. Existuje termín „hodnota lidského života“. Zní to možná cynicky, ale používá se to po celém světě. Například v Americe je dnes jeden lidský život vyčíslen na devět milionů dolarů. V Rusku to před válkou bylo asi čtyřicet tisíc dolarů. I čísla ukazují, jak si společnost váží nebo neváží lidského života.

Původní profesí jste kardiolog. Jaká je podle vás úroveň medicíny v Rusku?

S medicínou je to složité. Kdybychom o tom začali mluvit, dostaneme se příliš daleko.

Když mluvím s Rusy, kteří během posledních tří let emigrovali, často slyším, že úroveň medicínských služeb v Evropě zaostává za Ruskem.

Ale to je logické, medicína není služba. V Rusku se však medicína ve službu změnila. Můžete si pořídit tři CT vyšetření za cenu dvou magnetických rezonancí. V Nizozemsku si nemůžete jen tak zaplatit magnetickou rezonanci. Proč byste to dělali? Tam chodíte na vyšetření jen tehdy, když vám to doporučí lékař. Ale ruský přístup je: jakýkoliv rozmar za vaše peníze. Lidé jsou zvyklí, že všechno je služba. Škola, církev, člověk. To je důvod, proč je v Rusku hodnota lidského života tak nízká. A navíc, dnes je i náboženství ve službách ideologie.

Nedotýkáte se této problematiky i ve své povídce Kámen, nůžky, papír?

Byla to moje první opravdová literární práce. Kamarád, houslista Boris Brovcyn, mi kdysi přivezl knihu Michaila Jurjeva Třetí říše, kterou tehdy v Litvě četli s obavami. Popisuje, jak bude vypadat svět v roce 2050. Rusko podle Jurjeva bude sahat až po Velkou Británii a ovládne svět společně s Americkou federací, Indickou konfederací a Nebeskou republikou. Tehdy jsem tomu kamarádovi řekl, že v triádě samoděržaví, pravoslaví a národ nejvíc vadí pravoslaví, přesněji Kristus. Rusko by mělo přejít na islám, jinak to nepůjde. Proto jsem napsal povídku, v níž hlavní hrdinka přijímá islám.

Jurjev už zemřel, ale jeho kniha byla brána vážně i v Kremlu. Metropolita Tichon, velmi nebezpečný člověk, dokonce německé novinářce řekl, že jejich víra je vlastně jako islám, jen s Kristem. Dnes se oficiálně káže, že kdo padne za vlast, půjde rovnou do ráje a bude mu odpuštěno vše, což je islámem ovlivněná myšlenka, ovšem v křesťanství nepatřičná, v raném křesťanství válečníci nesměli po bojích deset let přijímat svátosti.

Myslíte si, že literatura psaná v emigraci má jinou strukturu, tematiku či styl? Liší se vaše texty napsané mimo Rusko od těch dřívějších?

Problém je, že v emigraci jsem nic nenapsal. Už tři roky vůbec nepíšu. Je to takové mlčení, které mě trápí. Přestal jsem si všímat detailů, jako když člověk během covidu ztratí čich, necítím, nevidím odstíny. Moje angličtina stačí na život i výuku, ale ne na psaní. V Nizozemsku některé věci vůbec nechápu a nevnímám je. V povídce Křik ptáka domácího mám scénu o porozumění: muž v poutech u první pomoci, zbitý, vedle něj policista. Policista mu říká: „Měls to říct rovnou, že máš ženu a děti, ale předtím jsi musel vytáhnout advokáty a známosti v Moskvě.“ Ten muž udělal něco vážného a pak vyhrožoval policistům, že „kluci z Moskvy přijedou a všechno vám tu rozbijí“, a požadoval právníka. Teď najednou mluví o ženě a dětech. Tu situaci dobře znám a dokážu si představit, co bylo předtím i co přijde potom. Doufám, že se mi schopnost porozumět vrátí, stejně jako se po covidu vrací čich.

Po začátku války mnozí přehodnotili své vnímání klasické ruské literatury. Změnil se nějak váš pohled na díla Tolstého, Dostojevského či Čechova?

V zásadě nezměnil. To, že se to změnilo v Evropě, na to se dívám se skepsí. Literatura je určena dospělým a chytrým lidem. Lolita není návod na svádění nezletilých, Zločin a trest zase nemá učit, jak zabít starou ženu sekyrou. Autor by měl mít určitou odpovědnost. Dostojevskij například vytvořil postavu Aljoši Karamazova, člověka s téměř nadlidskými schopnostmi, který vidí budoucnost. Když se ho patnáctiletá dcera paní Chochlakovové ptá, zda je pravda, že Židé při svátku pesach mučí ruské křesťanské děti, odpoví pouhé „nevím“, ačkoliv jinak ví všechno. Přemýšlím, kolik Židů to stálo život, právě to jedno „nevím“ bylo osudné. Odpovědnost je tedy důležitá. Když mluvíme o Čechovovi, ten nejlépe chápal temné stránky ruské duše a nikdy prostého člověka neidealizoval. Jen si přečtěte povídku Nová dača.

Nestýská se vám po divadle?

Po divadle se mi stýská. Divadlo je takové zvláštní místo a mám s ním spojeno mnoho vtipných a absurdních historek. Nejlepší čtenáři mých textů jsou překladatelé, kteří musejí chtě nechtě číst pomalu, a pak herci. Herci totiž scény prožívají a vidí jinak než běžný čtenář, vnímají jemné nuance, i když se v něčem zásadním mohou zmýlit.

Rozhovor probíhal v květnu 2025.