Časové roviny se Tomáši Procházkovi pomotaly už v dětství. Loňská básnická sbírka Stellio maior zachycuje paralelní historii autorova rodiště. Proč se Kamenickému Šenovu říkalo Malá Paříž a co všechno v něm zakrývá všudypřítomná mlha? A je vůbec namístě zkoumat, kde končí pravda a začíná fabulace?

Tomáš Procházka. Foto z osobního archivu
V otevřené soutěži Pražského Quadriennale 2027 nedávno zvítězil projekt Dům uměleckého uskupení Handa Gote (viz rozhovor v A2 č. 4/2014), které jste před více než dvaceti lety spoluzaložil. Jakým způsobem ho plánujete realizovat?
Projekt se zabývá pamětí architektury i technologie a jako většina našich projektů ukazuje věci, které byly pro lidskou civilizaci v minulosti zásadní, ale teď už jsou staré, překonané a nepotřebné. Zároveň jsme s nimi pořád spojeni, ačkoli si to často nechceme přiznat. Půjde o zmenšeninu neolitického domu a uvnitř bude instalace sestavená ze staré divadelní a audiovizuální technologie. Propojením technologie a umění se zabýváme od začátku činnosti skupiny v roce 2005, ale naše hlavní téma je paměť.
Proč zrovna paměť?
My říkáme paměť, ale někdy se tím myslí možná spíš tradice, kontinuita nebo historie. Paměť nám zní líp – je to primárně soukromá, osobní věc, což odpovídá měřítku, v němž jsme zvyklí pracovat. Cítíme respekt k našim předkům, k tomu, co dokázali, k věcem, které vymysleli. Nejde o žádné retro – tuhle nálepku nesnáším. Výraz „retro“ používají většinou lidé, kteří vám chtějí něco prodat.
V loňském roce jste vstoupil do české literatury jakožto autor sbírky Stellio maior (viz recenzi v A2 č. 5/2026). Divadlo považujete –…Článek je přístupný předplatitelům*kám.