Česká společnost má extrémně nízkou důvěru ve stát a jeho instituce. Není divu, že lidé nevěří politikům, ale velká část důvěryhodnosti státních institucí se odvíjí od práce úřednic a úředníků – ti svou aktivitou či pasivitou rozhodují o tom, zda a jak úřady fungují, jestli peníze dorazí tam, kam mají, a zda jejich opatření budou správně zacílena, anebo dopadnou na občany jako loterie. Jenže systém, který má jejich práci podporovat, často působí jako největší brzda. Místo aby stát důvěru ve své „dělníky“ posiloval, modlí se k bohům volného trhu a sám sebe rozkládá zevnitř.

Mýtus o „teplém místečku ve státní správě“ ještě více podrývá návrh služebního zákona, který má nahradit dosavadní zákon o státních zaměstnancích a nejspíš vstoupí v platnost v polovině letošního roku. Zásadně by se měly omezit zaměstnanecké jistoty: ze služebního poměru se stane běžný pracovní poměr, jak ho znají všichni ostatní zaměstnanci. Zrušena má být tříměsíční ochranná lhůta, během níž propuštěný úředník pobírá část platu, i ochrana před zásahy z vedoucích pozic prováděnými na politickou objednávku. Od státních zaměstnanců se bude vyžadovat striktní loajalita: sice tu máme Listinu základních práv a svobod, ale může se snadno stát, že třeba příspěvek na sociálních sítích nebo účast na demonstraci (samozřejmě v osobním volnu) úřad vyhodnotí jako nežádoucí. Rozšiřují se i možnosti přeložení, přesčasů či zásahů do pracovních podmínek.

Navrhovaná reforma, jejímž cílem je prý zjednodušit a modernizovat státní službu, ve výsledku snižuje atraktivitu práce ve státní správě. Stát se tak dostává do paradoxní situa­ce: vyžaduje od svých zaměstnanců absolutní oddanost, přitom jim nabízí čím dál méně jistot. Reálně tak hrozí, že ti nejschopnější úřednice a úředníci, kteří by měli být pilířem důvěry veřejnosti, začnou houfně odcházet a hledat si práci v prostředích, kde jejich schopnosti nebudou systematicky podhodnocovány. V systému pak zůstanou především ti, kteří se jím naučili proplouvat a přizpůsobovat se mu.